Devatero šťastné ženy

Myslíte si, že je dobře, když se na vás vaše okolí obrací v případě, že má problém? Že společně řešíte, umíte poradit, poskytnout podporu? Tento altruismus má i svou stinnou stránku, kterou zná každý, kdo „by se rozdal“. Ano, pomáhat je fajn, ale sdílení starostí musí být vyváženo sdílením radosti. Nechtěli bychom být taky ti, na které se lidi obrátí, když mají radost a chtějí se o ni podělit? V takovém případě musíme ale vyzařovat takovou pozitivní energii, aby ostatní měli jistotu, že jim radost nezkazíme.

Pokud chceme na ostatní působit pozitivně, musíme sami trošku pracovat na tom, jak se na svět díváme a co všechno si umíme užít.

Šiřte pozitivní myšlenky. Ano, postěžovat si umí každý. Ale proč si to dobré nechávat pro sebe? Řekněte své dceři, jak jste si užili odpoledne strávené s ní. Smějte se. Pošlete kamarádce email s fotkami z výletu, které jste našli ve starém foťáku. Podělte se s partnerem o radost z toho, že vám v práci přidali. Sdílením pozitivních a šťastných zážitků, myšlenek a prožívání je důkazem, že si radost umíte prožít a nenecháte ji jen tak bez povšimnutí proplout kolem sebe. A že pro vás má váhu, nesoustředíte se jen na to, co je špatně, ale především na to, co je dobře.

Budujte vzpomínky a uchováváme je. Je jedno, jestli ve formě deníku, fotoalba nebo truhličky s připomínkami hezkých a důležitých věcí, které se nám staly.

Už od malička si sbírám různé drobné připomínky všech výletů, zážitků a lidí. Mám krabici plnou různých vzkazů, účtů, vstupenek, ale třeba i malinkých dárků nebo fotek. Je tam i jedna plastová lžička, náramek a skleněná kulička. Sbírám takové věci asi od svých dvanácti let a je s podivem, že když se jimi někdy prohrabuju, na všechno si pamatuju, byť je to vyloženě subjektivní. Například ta plastová lžička je z restaurace, kde jsme jako malí byli s kamarády, když mě rodiče poprvé pustili na delší výlet se školou. Je to strašně příjemné, normálně bych si třeba nevzpomněla, ale když něco nového ukládám do krabice, dýchne na mě nostalgie plná krásných zážitků. A v poslední době dělám něco podobného s fotkami v telefonu, ale v tom je o trošku větší nepořádek.

Linda, 31

Jen se pochvalte. Strávili jste rok v posilovně a konečně se vejdete do kalhot, které byly na začátku motivací? Pracovali jste dlouho na nějakém projektu, a ten konečně vyšel do světa? Myslíte si, že když se o radost podělíte, ostatním bude připadat, že se chlubíte? Umět ocenit svou vlastní tvrdou práci je v pořádku, dokonce žádoucí. Ačkoliv jsme vychování tak, že „samochvála smrdí“, není to tak. A když překročíte hranici, sami to moc dobře poznáte. Sdílet radost z vlastního úspěchu je nutné taky proto, aby se ostatní nestyděli ji sdílet s vámi. Protože... tak nějak se asi pochválit chceme všichni, no ne?

Nechte pracovat své smysly. Zkuste sem tam vnímat intenzivněji. Každý smysl se dá posílit tak, že nějaký jiný utlumíte. Zkuste sem tam zavřít oči a vnímat chuť čokolády, pocit větru ve vlasech, smích dětí z nedalekého hřiště. Jakmile se naučíme být vnímaví k okolí i smyslově, budeme umět prožívat mnohem více radosti... a třeba to naučíme i ostatní.

Srovnávejte s horším, ne s lepším. Porovnávat situace, lidi a život s naším vysněným ideálnem bude vždycky přinášet spíš frustraci než cokoliv jiného... tedy aspoň do doby, než ideál přestane být měřítko a začne být reálným cílem. Ale pamatujete si na doby, kdy bylo doopravdy mnohem hůř, než je teď? Samozřejmě, že vám asi nepomůže představa, že někde na světě lidé trpí víc než vy, ale vzpomínka, kdy jsme trpěli my, nebo vděk za to, že se věci nevyvinuli ještě hůř – to je způsob, který nám pomůže udržet si pozitivní přístup.

Nechte se pohltit. Často si spoustu věcí neužijeme dostatečně, protože na ně nemáme čas (nebo si myslíme, že ho nemáme). Na (zodpovědném) požitkářství není nic špatného – zkusme si nevyhrazovat čas na přátele od – do, ale od – do kdykoliv to bude fajn, najít si čas na vlastní koníčky, když nás uchvátí kniha, neodkládat ji jenom z pocitu, že bychom „něco měli“.

Předstírejte, dokud to není pravda. Znáte terapii smíchem? No, nemusíme to zrovna přehánět, ale když nám není dobře na duši, třeba i dlouhodobě, můžeme se k pozitivním prožitkům donutit. I kdyby to mělo znamenat koukat se na hloupé komedie nebo videa s koťátky. Cokoliv vám vykouzlí úsměv na tváři, je vítané. A ano, někdy potřebujeme vytáhnout doopravdy těžké kalibry.

Zastavte negativismus. Zkuste zapřemýšlet – máte v okolí někoho, kdo vidí všechno pesimisticky? Pokud ano (a pravděpodobně máte), zkuste si představit, v jakém rozpoložení byste vyhledávali jeho přítomnost. Asi v žádném extra příjemném, že? Negativní přístup k nám přitahuje lidi v negativním rozpoložení, kteří nás v našem vlastním negativismu jen utvrdí.

Říkejte „děkuji“ tak často, jak to jen jde. Nejde nám jen o kultivované chování, ale především o to, abychom si uvědomili, za co všechno můžeme svému okolí poděkovat. Teda za co všechno můžeme být vděční... i třeba za to, když nám někdo pomůže s taškou, pustí ve frontě na pokladnu před sebe nebo hezky odpoví na naši otázku.