Jak poznáme, že už jsme v jedné práci moc dlouho?

Každý z nás sem tam potřebuje změnu. Někdy jde o rozmar, jindy o hlubokou niterní potřebu. Ačkoliv jsme již dospělí a víme, že nemusíme každý den prožívat, jako bychom byli v zábavním parku, když v práci vyloženě trpíme, taky to není v pořádku. Jak poznáme, že naše nechuť nepramenní z dočasného těžšího období, ale že si naše pracovní cesta žádá změnu trasy?

Skončit v práci není jednoduché rozhodnutí. Je ovlivňováno tolika faktory, že je ani nemůžeme všechny spočítat – od finanční situace po pocit závazku vůči zaměstnavateli nebo obchodním partnerům. Jaká jsou varovná znamení, že už to v práci déle nevydržíme a měli bychom skončit? V opačném případě nás možná čeká syndrom vyhoření, nenaplnění nebo možná dokonce i vyhazov. Protože kdo práci nedělá aspoň trochu rád, většinou ji ani nedělá dobře.

Nemáme zájem se nic naučit. V každém oboru existuje možnost se dále vzdělávat, sem tam se něco naučit, pochytit od zkušenějších kolegů... prostě když nechceme, nestagnujeme. Pokud ovšem trávíme svůj čas raději na pauzách na kávu nebo nepocítíme nadšení ani v případě, že se k nám dostane nová informace sama, rozhodně to není pro naše pracovní naplnění dobře.

Nejsme ani trošku ochotní zůstat přesčas. Možná se často přistihujete při myšlence, že „za tohle nejsem placený/á, tohle rozhodně dělat nebudu“. Samozřejmě, nikdo nechce být konstantně zavalen prací navíc, ale sem tam je normální udělat dobrovolníka, když je něco doopravdy třeba. Pokud takovou vůli nemáme ani trošku, pravděpodobně to znamená, že nás moc nezajímá, co se děje nebo bude dít s firmou, ve které pracujeme. A když je nám jedno firma, je nám pravděpodobně jedno i naše práce.

Úkoly řešíme co nejrychleji. Měli bychom vybalancovat systém požadavků a pracovních možností na ideální kombinaci času a kvality, se kterými jsme schopni vše zvládnout. Pokud je pro nás čas prioritnější, není to dobré znamení. I když pracujeme především pro výplatu, měli bychom také zažívat dobrý pocit z dobře odvedené práce.

Máte neděli večer celý týden. Neděli večer nemá rád skoro nikdo. Poslední volné chvíle po víkendu a hurá do pracovního koloběhu. Samozřejmě existují výjimky, ale obecně není nedělní odpoledne týdenním favoritem skoro nikoho. Ale většina lidí takto smutní jen v neděli, díky kontrastu volného času a... ne tolik volného času. Co když ale takový pocit zažíváme každý den? Radost, kterou máme, když opustíme pracoviště, postupně až do večera nahrazuje stres, znechucení nebo smutek z toho, že se to zase blíží. Často i oddalujeme spánek jenom proto, aby ještě nebylo ráno.

Sociální sítě, média. Pokud pracujete s počítačem, je relativně normální strávit nějaké to procento z pracovní doby ne úplně pracovními aktivitami. Nicméně interakce jsou třeba na pracovišti ne ve virtuálním světě. Pokud raději budete předstírat důležitou práci, zatímco se díváte na fotky dětí spolužačky ze základní školy, kterou jste třicet let neviděli, jenom abyste nemuseli na poradu nebo probírat cokoliv s kolegy, možná je nedostatek inspirace alarmující.

Díváte se po jiné práci. Jen tak ze zájmu. A líbí se vám. Protože se nudíte, jste otrávení a práce je jen čas, který je třeba si odtrpět. Ovšem takovéto pocity jsou normální, když dlouho nepřijde žádná novinka. Pokud jde jen o dočasnou záležitost,můžete se zkusit zeptat zaměstnavatele na nové příležitosti, na jinou práci, na zpestření toho, co děláte, možnost delegace některých úkolů a přiřazení jiných, vzdělávací program... a tak dále.

• Sepište si pro a proti, najděte na své práci všechno negativní i pozitivní.
• Udělejte si seznam toho, co vám jde, a toho, co vás baví. Povzpomínejte na zajímavé projekty, kolegy, inspirativní věci.
• Pokud se rozhodnete práci změnit, nespěchejte. Zajistěte si nejdřív dostatečný přehled o pracovním trhu, kontakty, které máte, zajděte si „cvičně“na pracovní pohovor.
• Na změnu není nikdy pozdě! V práci trávíme podstatnou část života, neměli bychom ji považovat za promarněnou.