Aby vysvědčení nebyla noční můra

Každý rodič chce, aby jeho dítě bylo lepší než on. Aby se vyvarovalo chyb, které jsme dělali, aby se životem lépe protlouklo. S tím tak trochu souvisí i to, že od svých dětí čekáme uspokojivé (a to může znamenat pro každého něco jiného) studijní výsledky. A zrovna teď je doba, kdy jde trošku do tuhého. Známky jsou uzavřené, děti ví, jaké budou, většinou to ví i rodiče. Co když ale známky nejsou takové, jaké bychom si je představovali? A co s neurózami, o kterých ani nevíme?

To, jakým způsobem fungujeme ve škole, se s námi do značné míry nese celý život. Důležité tedy nejsou tak úplně známky, ale proces, jakými je získáváme. Pokud dítě nechává vše na poslední chvíli a (většinou) mu to vychází, nemá důvod dělat to jinak – i kdybychom se s průběžným učením na hlavu stavěli. Pokud se dítě učí a přesto mu to nejde, je třeba tuto situaci akceptovat, popřípadě vyzkoušet jiné metody. A pokud je naše dítě profilované humanitním, přírodovědným nebo jiným oborovým směrem a v jiných zrovna nevyniká, je to velké štěstí – aspoň nebude mít problém se rozhodovat, co dál v životě studovat, jak a v jakém oboru pracovat. Když se budeme my, rodiče, hodně snažit, na každém stylu práce a studijních výsledcích najdeme něco dobrého, něco, čím se můžeme řídit, když se budeme společně s potomkem rozhodovat o jeho akademické a pracovní dráze. A to může nastat už v jeho deseti letech.

Stres z reakce

U málokterého dítěte existuje pro učení zřejmá vnitřní motivace, proto, aby něco věděli, se většinou učí až dospělí. Děti jsou k dobrým výsledkům motivovány buď pozitivně díky vyučujícím, skupině spolužáků nebo naší podporou, ale také negativně – strachem ze špatných známek a z reakcí okolí na to, že je dostaly. A rodičovská rekce hraje velkou roli.

Největší problém je vybalancovat reakci na špatnou známku tak, abychom dítěti nepůsobili zbytečné trauma, ale zároveň abychom je nezvykli na to, že je nám to jedno nebo že dobré známky nejsou něco, o co by se dítě mělo snažit. Protože se špatnými je taky všechno v pohodě. Základem je respekt k osobnosti dítěte, ale současná neustálá motivace k co nejlepším výkonům. Lehko se to řekne, že...?

Co je důležitější než známky

Naštěstí není vysvědčení už takovým strašákem, jako bývalo. Kombinací různých faktorů, které vedou k čím dál platnějšímu poznání, že na známkách zas až tolik v dalším životě nezáleží, se změnil přístup jak rodičů, tak dětí. Mnohem důležitější než samotný výsledek, jsou učební návyky. Protože ty nás pak provázejí celý život. S přirozenou dispozicí dítěte danou jeho povahou a temperamentem hraje největší roli zvyk. A ten se jen tak sám od sebe nevytvoří. Tady začínají vznikat nároky na rodiče. Od malička je dobré, aby dítě vědělo, že má nějaké povinnosti, které neznamenají jenom ustlání postele. Škola je příprava na pracovní život nejen tím, že dává základy znalostí, ale také svou pravidelností, hierarchií, autoritami, respektem a socializací. Protože tohle nemine nikoho.

• Současné trendy alternativního, ale už i většinového, školství se velmi kloní k respektování osobnosti dítěte, k právu na emoce, na nechuť, k nedirektivnímu vedení atd. Tento způsob také učí dítě předvídat a respektovat následky svého chování. Učí děti vážit svá rozhodnutí, dává jim do rukou zodpovědnost za vlastní činy.

Pokud chceme své dítě motivovat k co nejlepším studijním výsledkům, je především třeba:

• Dítě znát a nechtít po něm něco, co jednoznačně není v jeho silách.
• Budovat v dítěti zodpovědnost a pocit, že domácí učení a příprava jsou běžnou součástí dne (nedělat z nich trest – nebudeš si hrát, ale učit se. Tímto dáváme do opozice hru s učením jako příjemné/nepříjemné).
• Dělat si na děti čas. Protože dítě potřebuje vědět, že o ně máme zájem. Pokud necháme veškerou tíhu učení na dítěti a pak se jen rozčílíme za vysvědčení nebo známky v žákovské knížce, může mít náš potomek dojem, že nás zklamal – přičemž ani nevěděl, že nám na tom záleží a proč.
• Průběžně výsledky kontrolovat. Školy často nabízí možnost kontroly známek přes internet, žákovskou knížku, pracovní sešity atd. můžeme kontrolovat vždycky. I když se nám dítě snaží něco zatajit, většinou máme možnost, jak na to přijít sami.
• Nemusíme mít špatný pocit z toho, že před námi dítě tají špatnou známku, úkol atd. Není to zlé chování, neznamená to ztrátu důvěry. Dítě, zvlášť v předpubertálním věku, prostě zkouší metodou pokus/omyl, co všechno v životě a sociálních interakcích může. I když nás pak obviňuje z toho, že mu nevěříme, většinou jde jen o manipulační prostředek – dítě samo ví, kde a jak dělá neplechy, a „hraje nám na city“.
• Je třeba stanovit pravidla hry. Děti často trápí nejistota, neví, jak budeme na co reagovat. Nastolení důvěry musí být oboustranné a naše trpělivost bezbřehá. Ideální je zjistit, proč dítě dostalo nebo soustavně dostává špatné známky. Můžeme si popovídat s učitelem, s dítětem a zapojit vlastní odhad (protože tu pravou pravdu se od nikoho stoprocentně nedozvíme). Pokud zjistíme, že nějaký předmět dítěti prostě nejde, je na nás, abychom se smířili s horšími výsledky, ale naopak se zaměřili na to, co dítěti jde.
• Něco za něco. Problematika odměňování dobrých známek a nastolení trestů za ty špatné je velmi ošemetná. Všechno bychom měli stanovovat s ohledem na kapacity dítěte, stanovit realistické cíle a adekvátní tresty.
• Mít zájem. Není jenom na dítěti, aby se naučilo učit. Často jsme to my, rodiče, kteří mohou udělat spoustu. Například zkusit společné učení s kamarády, změnu prostředí, změnu učícího intervalu, naučit dítě dělat si výpisky, zjistit, jestli je poslechový nebo vizuální typ, učivo si společně třeba nahrát atd. Je dobré znát obavy a motivace svého dítěte, často je také vhodné položit otázku, jestli si dítě samo myslí, že pro výsledky udělalo všechno, co šlo.