9 kroků ke staromódně moderní atraktivitě

Když se budete bavit se svými rodiči, bude starší generace žehrat na to, jak je ta současná nepochopitelně zkažená, zpohodlnělá a jak ji nechápou. Když se pobavíte s prarodiči, budou to samé říkat o svých potomcích (a vnoučatech ani nemluvě). Pravdou je, že každá generace má svá specifika, svůj vlastní kontext a historii, na kterou navazuje. Dnes je ale víc než kdy dřív znát, že vlastně nevíme, jací máme být – protože můžeme být, jací chceme.

A proto pro vás máme devět kroků k modernímu zachování staromódních hodnot, které nám možná nechybí – ale jen do doby, než potkáme člověka, který je splňuje. Taky jste si sem tam nad někým nostalgicky a v dobrém povzdechli, jak je hezké, že je taková „stará škola“?

Úsměv. Prodavačky v obchodech, kolegové, úředníci, šéfové, lidé na ulici. Když se na nás usmívají, automaticky je podezříváme z toho, že po nás něco chtějí nebo že je to hrané a neupřímné. Ale není to lepší než zamračené obličeje? Úsměv je nejkrásnějším šperkem každého člověka a nestojí ani korunu.

Vonět hezky nebo nevonět vůbec. Možná vám tato „rada“ přijde naprosto zbytečná, ba dokonce neuctivá. Ale kolikrát za den potkáme někoho, kdo „zapomněl na deodorant“ nebo to „přehnal s parfémem“? Když něco vybočuje z normy našich čichových vjemů, vždycky si všimneme. A málokdy v dobrém.

Oblékat se pro styl a respekt, ne pro pozornost. Na podléhání módním trendům není nic špatného. Také ale není nic špatného na tom, když si svůj osobitý šatník doplníte sem tam o nějaký trendy kousek. A taky není vůbec nic špatného na tom, když máte vlastní styl, který je nadčasový. Oblékat se extravagantně a někdy i nepatřičně, to dává podprahový signál okolí o našem nízkém sebevědomí. Je to paradox, že ano? Znalost dres codu, je-li, důraz na kvalitu a styl, čistotu a úpravnost, to je vše, co se od nás vlastně chce. Nemusíme si lámat hlavu s tím, jestli svůj outfit najdeme někde v časopise. Sebevědomí je v něčem jiném.

Vědět, co se ve světě děje, a mít na to názor. Nemusíme být experty na zahraniční ani domácí politiku, na humanitární katastrofy ani na vymírající druhy zvířat a globální oteplování. Ale vědět, co se děje, patří k dobrému tónu, stejně tak (a to ještě víc) mít na to alespoň v intencích průměrně dosažitelných informací názor. Nemluvíme o všeználkovství, ale o prostém zájmu o svět kolem sebe.

Laskavost k sobě i ostatním. V poslední době se slovo „hodný“ stalo skoro až pejorativním výrazem. Automaticky nám naskočí dovětek „a blbý“. Ale laskavost, vstřícnost a výše zmíněný úsměv neznamená slabost, naopak, je to projevem síly osobnosti, která se nebojí kouskem své stability podpořit ostatní. K sobě i ostatním bychom měli přistupovat a priori pozitivně, a teprve podle situace se rozhodnout, jestli nám daná událost, člověk nebo příhoda stojí za to.

• Mít alespoň tři koníčky, které nezahrnují obrazovku nebo displej. Je to čím dál těžší, trávit život offline. A umět ho žít i bez připojení, umět se zabavit jinak, než televizí, filmy, seriály, hrami, sociálními sítěmi... to všechno (bohužel) už je dnes považováno za onu starou školu. A tak jsou četba, výlety, sport, cvičení, psaní, malování, hudba atd. považovány za staromilské koníčky, které v sobě mají určitý šmrnc. A přitom je to tak obyčejné.

Vzdělání. Nemyslíme ani titul, ani vysokou nebo odbornou školu, ale znalost oboru. Jakéhokoliv. Může nás bavit, můžeme v něm pracovat, měli bychom se v něm vzdělávat. Vzdělávání jakéhokoliv typu nám otevírá hlavu už jen kontaktem s lidmi, kterých si a jejich znalosti můžeme vážit, a kteří nám pomáhají neustrnout. Vzdělávání nám otevírá hlavy a učí nás respektu.

Čas na děti, staré lidi a ty, kteří potřebují přítele. Děti jsou naše budoucnost, staří lidé minulost, moudrost, radost a kontext, ti, kteří potřebují přítele a my to o nich víme, jsou ti, kterým bychom měli pomoci. Od každého se máme co naučit, každému máme co dát. Ať jednou nelitujeme, že jsme si ten čas neudělali.

Vždy poděkovat a nezapomínat na laskavosti. Čas, energie, peníze nebo cokoliv, co nám lidé věnují, není samozřejmostí. Zařadit do svého slovníku slůvko „děkuji“ na více frekventované místo a nezapomínat na ty, kteří nás nenechali v nouzi, byť mohli, to je teprve hodnota.