Zobrazit přihlášovací formulář

Toxické přátelství a co s ním

  • Publikováno:
Toxické přátelství a co s ním

Máme je všichni. Přátelé, s jejichž chováním, názory a nakládáním s ostatními lidmi nesouhlasíme, často se nám dokonce protiví, ale přesto si je ve svých životech z nějakého důvodu necháváme, a dokonce s nimi i trávíme čas. Některá přátelství ale stojí za to zachovat, jiná ne. Jak se k lidem, které jsme alespoň v nějakém období svého života měli blízko, chováme, když nám jejich přítomnost není po chuti? Co děláme dobře, co špatně a co bychom dělat měli a mohli, abychom přátelství zachovali?

„Na vysoké škole jsem měla kamarádku. Byla úžasná, dalo se s ní mluvit o všem, byla zábavná, podnikavá, akční, nikdy jsem se s ní nenudila. Vždycky bavila celou společnost, a i když jsme byly samy, mohly jsme se potrhat smíchy nad jejími historkami a komentáři. Už tehdy jsem ale cítila malé výstražné znamení – kdykoliv jsem za ní přišla s problémem nebo svým zážitkem, vypadala, že nemá moc zájem, nikdy jsme se nebavili o mně. O společných známých, zážitcích, názorech, o ní, ale ne o mně. V kontaktu jsme doteď, ale někdy mě její nezájem o mou osobu doslova uráží. Nikdy se nezeptá na děti, manžela, je to jako za starých časů. Její bezohlednost mě rozčiluje čím dál víc, ale tak nějak vzhledem k historii přátelství mi přijde moc fajn se jednou za čas sejít a něco podniknout.“

Jarka, 43

Všichni asi cítíme ten rozpor. Ale když se nad tím zamyslíme, někoho takového máme ve svém okolí všichni. Toxicita vztahu ale nemusí zdaleka spočívat jen v sobectví, může to být třeba přílišný negativismus, pomlouvání, nezdravý životní styl... prostě cokoliv, co nás svádí z cesty, o které jsme přesvědčení, že je správná.

Jak se k takovým lidem nejčastěji chováme

  • Inspirujeme se. Většinou je síla osobnosti toxických lidí poměrně opojná. A tak s nimi trávíme čas a postupně přebíráme jejich standardy, protože jsme okouzleni vzorcem – oni se neomezují, my se přizpůsobujeme, oni benefitují, my ztrácíme. A tak přijmeme jejich chování, minimálně po dobu, co jsme s nimi, hůře (a poměrně často) si nově nabyté chování přenášíme do ostatních vztahů, kde se stáváme toxickými my sami.
  • Přijmeme to. Pasivní rezistence je nejčastější reakce na toxického člověka v našem okolí. Všechno si uvědomujeme, nesouhlasíme, dokonce možná trošku odsuzujeme, ale nic s tím nezmůžeme. Tímto řešením si ale ubližujeme, naše ego trpí. Narůstá v nás pocit nespravedlnosti a frustrace, který si můžeme vybíjet na jiných místech našeho osobního života, popřípadě sami v sobě – a být depresivnější, smutnější nebo podrážděnější.
  • Odřízneme je. Beze slova, bez konfrontace, bez vysvětlení. Prostě je pro nás jednodušší, byť se to tak nezdá. Takový rychlý řez ale nic nenapraví. Ani v nich, ani v nás – časem přestaneme cítit úlevu a dostaví se pocit provinilosti. Zvlášť, pokud nám dotyční začnou klást otázky, co se stalo.

Jak se chovat, abychom pro přátelství udělali vše

Některá přátelství stojí za trochu boje. Stejně jako to známe z romantických vztahů, i ty přátelské potřebují trochu úsilí. Komunikace je klíč ke štěstí zdaleka ne jen v partnerském životě!

Buďme otevření. Sami pro sebe bychom si měli formulovat, co nám vlastně vadí. Jakmile to víme a jsme si jistí, nezbývá než své přátele konfrontovat. Měli bychom jim dát v klidu vědět, že jejich chování se zdaleka neztotožňuje s našimi zásadami, principy, názory, morálkou (nebo čímkoliv jiným) a že nám osobně ubližuje.

Sdílejme své hranice. Místo toho, abychom se vyhýbali zvedání telefonů, můžeme své kamarádce říct, že náš pracovní nebo rodinný rytmus je jiný a její dlouhé hovory narušují náš klid, popřípadě stíhání termínů. Neměli bychom se bát, není to bezohledné, je to pouhopouhé stanovování vlastních limitů, o kterých druhá strana ani nemusí vědět – a my bychom neměli předpokládat, že jim přece musí dojít samy od sebe.

Naslouchejme a buďme otevření kompromisu. Musíme být připraveni na to, že se nám dostane upřímné reakce na to, co říkáme. Dokonce i na to, že jejich chování, které odsuzujeme, je nějakým způsobem navázáno na chování naše.

Pokud to vše uděláme a naši přátelé přesto nebudou ochotni si nás ani vyposlechnout, natož něco změnit, teprve poté je na místě uznat porážku. Vysvětlili jsme, co jsme potřebovali, více energie do toho vkládat nemusíme. Ale nebojte se, většina opravdových přátel má stejnou vůli vztah zachovat, jako ji máme my. A možná budete překvapení, reakce na to, že vám dlouhodobě nezáměrně ubližují, může být velmi poučná. 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku