Co říkáme o sobě, když mluvíme o jiných

Naše podvědomí nemůže být nikdy dostatečně prozkoumáno. Někdo ho považuje za to, čemu jiní říkají šestý smysl, někdo za skladiště informací, které vyhodnocujeme na jiné než vědomé bázi. Ať je náš přístup k podvědomí psychologicky pragmatický, mystický nebo vlastně nijaký, hraje velkou roli v našem životě. Spoustu věcí děláme, aniž bychom je promýšleli, ale spoustu věcí na ostatních také vyhodnocujeme, aniž bychom si to uvědomovali. A to, jak naši přátelé, rodina, kolegové a známí mluví o ostatních lidech, nám řekne mnohem víc o nich samotných, než o těch, kterých se historky týkají.

„Není to tak dávno, co jsem se dostala do zajímavé rozepře se svou kamarádkou psycholožkou. Nikdy jsem její profesi nebrala jako něco, co by ovlivňovalo náš vztah, ani ona se tak nikdy nechovala. Jednou jsem ale byla na kávě s naší společnou kamarádkou, která na ni měla extrémně spadeno. Nevím přesně, co si udělaly, každopádně mě zásobovala pikantními historkami a svými soudy, které nebyly zrovna lichotivé. Když jsem se později viděla s kamarádkou psycholožkou, která byla tak palčivým tématem našeho hovoru, chtěla jsem jí říct, upozornit ji na to, ať třeba tolik ze svého života nesdílí, že o ní naše společná kamarádka nemluví dobře. Kamarádka nehnula ani brvou a zeptala se mě: „Víš, mě tolik nezajímá, co o mě říká nebo proč. Mě zajímá, proč cítila, že tak může mluvit s tebou.“ A odešla. Vůbec jsem to nepochopila, ale vrtalo mi to hlavou. Když jsem si to celé nechala pár dní rozležet, došlo mi, že jsem to byla já, kdo se nechoval loajálně. Nezastavila jsem pomlouvačnou kamarádku, nedostatečně jsem hájila tu, kterou si vzala na paškál, a která mi je tak blízká. Nemyslím, že jsem ji v tom podporovala, ale ani jsem ji nezastavila a rozhodně jsem nebyla ta, kdo by inicioval změnu tématu. A i když to na první pohled možná není všem jasné, byla jsem to já, kdo se styděl. A omluvil.“

Barbora, 36

Vypadá to, že ne jen rozšiřování pomluv, ale také naše pasivita vůči nim dává okolí signály o tom, co jsme vlastně zač. Je to nefér? Zdá se to, protože viník z předcházejícího se zdá jednoznačný. Ale, jak všichni dobře víme, nic není černobílé.

Kdo vykládá lži?

Jak jsme mnozí mohli slýchat od svých babiček, když nemáš nic hezkého, co bys řekl, neříkej nic. Někdy se tímto zlatým pravidlem řídit dá, někdy ne a někdy dokonce chceme pustit z uzdy svou vlastní jedovatost jen tak. Nebo se alespoň přiživit na jedovatosti ostatních. Kdo ale šíří pomluvy a proč?

• Lidé, kteří si upevňují vlastní pozici, protože se cítí nejistí. Na reálném nebo domnělém prohřešku nebo poklesku ostatních můžeme demonstrovat svou (tentokrát jen domnělou) nadřazenost, ať už morální nebo jakoukoliv jinou. Proto je hanění ostatních strava pro naše ego.
• Lidé, kteří se skrze informaci o někom jiném snaží předat informaci o sobě. Což je poměrně nešťastný způsob, jak prezentovat svůj názor postoj nebo cokoliv ve smyslu „já bych nikdy“.
• Lidé, kteří si chtějí vylepšit reputaci. Opět to není nejlepší způsob, ale přece jen – spousta lidí věří, že čím jsou ostatní horší, tím lepší se stávají oni sami. Nicméně tomu tak není, jakékoliv „pomlouvání“, ať už je naše vlastní definice jakákoliv, nám o jejím šiřiteli neříká nic dobrého.
• Lidé, kteří si chtějí upevnit nebo vybudovat sociální status. A tak šplhají po žebříku postaveném z chatrných latěk výmyslů, konstruktů a více či méně promyšleně upravených názorů.

Jak vnímáme šiřitele?

Na to si může odpovědět každý sám. Záleží na mnoha okolnostech, zda jsme vůbec schopni rozpoznat, s jakým záměrem s námi kdo mluví. Obecně nám ale naše podvědomí říká – takhle by se o druhých nemělo mluvit. Rozdíl mezi objektivní historkou a hodnotící fabulací, která má postavit do správného světla toho, kdo ji vykládá, totiž poznáme celkem jistě.

Samozřejmě nechceme být nezdvořilí, ale musíme si vymezit své vlastní hranice. Co můžeme dělat?

• Ukončit rozhovor bez vysvětlení. Umíme to všichni, prostě se jen nezúčastnit.
• Ukončit rozhovor s vysvětlením. A do takové konfrontace se chce málokomu. Stačí ovšem říct, že dotyčnou osobu neznáte, tak vám vyprávění nic neříká, popřípadě se vyjádřit v tom smyslu, že dotyčnou osobu máte rádi a necháte si to raději povykládat od ní.
• Dávat si pozor. Naše reakce na pomluvy je stejně důležitá, jako naše uvědomění si faktů o jejich šiřiteli. Pomluvy jsou forma manipulace, a když se necháme strhnout, ani se nenadějeme, a jsme na jedné lodi s těmi, které jsme ze slušnosti neodmítli poslouchat.