Psi… moje veliká láska, momentálně i tak trošku koníček. Krom na mimibazaru poměrně známé boxerky s námi bydlí i tříletá borderterierka Buffy a právě ta se momentálně stala středobodem mého vesmíru, předmětem veškerého mého trápení.
Borderterier je úžasný pes. O co víc vořechoidní ve vzhledu, o to milejší a bezproblémovější v povaze. Cca do roka a půl je to neřízená střela, plná energie a lumpáren, pak zdůstojní a vy si říkáte, že to celé byl jen zlý sen, copak by tenhle klidný, oddaný a nad všechno povznesený pejsek být ten pytel blech, běhající i po stropě?
Do nedávna byla Buffy plánována jen jako domácí mazlíček. To by se ale do naší blízkosti nesměl přistěhovat manželský pár, totálně, úplně a definitivně bláznivý, co se psů týče. Oba se velice brzy stali mými dobrými kamarády, lidmi, na kterých mi moc záleží a kteří mě… bohužel pro mé klidné noci, přítelův zdravý rozum a poklidné Buffynky žití svým nadšením nakazili.
A tak, místo zakazování zájmu o zvěř na zahradě k velkézvědavosti vesnice neustále buduju a tahám roury… vesnicí se čile táhnou fámy , sahající od moderního zavlažovacího systému ( pro ty mé čtyři kapusty) až po metro Bakov – Praha. Až vylezu s krumpáčem, jistě se časem dozvím i něco o snaze podkopat se do 15km vzdálené banky, každopádně ale všechno špatně, buduju cvičnou noru. Když se sestavy trubek, prken a cihel konečně vzniklo cosi, podobné noře, s omluvným výrazem jsem sáhla do králíkárny, vytáhla dle mého názoru nejotrlejšího králíka ( trochu podružný motiv mého výběru byla jeho neochota krýt, nechci být ale nařknuta z propagace myšlenky „když ne…., tak alespoň makej) a zavřela ho do bedny na konci nory.
Čubina se činila jak divá, před norou nezaváhala, prosvištěla ji naprosto ukázkově a pak…pak nastal problém. Před přepážkou za kterou cítí zvíře má pes štěkat, protože ale Buffy není úplně dutá ( jaký pán, takový pes, že? ) zaměřila veškerou svou snahu na to, dostat se do bedny…a tak hlodá přepážku, hrabe, ale ani nehlesne, krom občasného odfrknutí a zvuk, který i neznalec psí řeči nemůže přeložit jinak, než sprosté klení. A tak nevím… budu na zkouškách, které bohužel potřebuje k uchovnění štěkat sama? Když nikdo nekouká, snížila jsem se dokonce i k potupné snaze jít příkladem… a tak, až pojedete kolem Bakova a uvidíte bláznivou ženskou štěkající do roury, nedumejte nad tím, jestli na venkov stále nedorazil telefon, to jen norujeme :o)) Pro ochránce zvířat dodám, že králík je v bezpečí, krom lehkého vyděšení nepřijde nijak k úhoně a protože mi špatné svědomí velí mu tohle příkoří nějak kompenzovat a já mu dopřávám samé dobroty navíc, při vytahování z králíkárny už nemá vypoulené oči, ale začíná vypadat, že mu to až tak nevadí…každopádně… začal krýt. Nechci tvrdit, že na sexuální lenost zabírá několik dnů na dotyčného pořádně štěkat, ale u nás to funguje…. Tedy u králíků ( přítel to tu občas čte)
Další, pro mne podstatně děsivější nutností k uchovnění je absolvování výstavy. Copak o to, nějak bych to protrpěla, ale musí být korunováno dobrým výstavním oceněním.
Stránky věnované výstavám prolézám denně a moje milovaná krásná, opěvovaná čubajzna mi s každým přečteným řádkem šedne před očima. Od dojmu, že mám doma borderterieřího Frankenštajna mě dělí pouze má láska k ní. Při pohledu na štěňátka, učená dokonalému výstavnímu postoji sotva jsou odtržena od mámina cecku začínám mít dojem, že nejen že do takové polohy čubu nesrovnám, ale že v danou chvíli nebudu vědět já, která noha je levá a která pravá. Aby se to nepletlo, po podání a zaplacení přihlášky na krajskou výstavu ( začínáme skromně nejlehčím) se v mém poblouzněném mozku lehce projasnilo a já si uvědomila, že mám psa, kterého je třeba trimovat a měsíc do výstavy. Když jsem pak stála s Buffynkou před psím salonem, čuba otrimovaná na podsadu, tedy absolutně bez těch klasických bordích chlupů, s plnou parádou mi došlo, že tohle bude průšvih. I přes mou urputnou snahu vytahovat chlupy očima už je více než jasné ( bylo od začátku, ale tonoucí se stébla chytá) že do výstavy prostě neobroste a já se začala smiřovat s ostudou. Výstavní poplatek je zaplacený, navíc aby nebylo všem neštěstím konec, čubina v poslední době žije jen na zahradě nebo v polích a není možnost vídat se s větším množstvím psů. Někdy se pak stává, že vidí další pesany a vydává zvuky, za které by se Viktorka u splavu hrdě dmula pýchou. Smiřuji se tedy s tím, že tuhle první výstavu vezmeme čistě jako zkušenost a snad to rozdýcháme…. Doufejme že i rozhodčí, kterému nezbude než přihlížet jak se mu v kruhu producíruje neidentifikovatelná obluda ( čuba) zmítající na jednom konci hysterickým záchvatem, na druhém na vodítku pomatenou ženskou, která zakopává o vlastní nohy (já)
Každé ráno těkám pohledem z kalendáře na čubu, z čuby na své žíly a kartičku ikea family ( zasvěcení vědí) Dnes ráno jsem se vzbudila rozklepaná a zborcená potem. Zdálo se mi, že jsme na výstavě prošvihli přejímku psů, zapomněli PP a nakonec že přítel čubu před předváděním namočil a tu ubohou podsadu jí tím rozcuchal tak, že v mém snu vypadala jako zasažena elektrickým proudem. Když jsem ve své noční můře došla i tak ke kruhu a na druhé straně vodítka místo bordera spatřila chrta, naštěstí jsem se probudila.
Jak se tak uklidňuju u kafe, naštěstí probuzená, ale ne příliš uklidněná, zvoní pošťačka. Ano, přinesla vstupní list na výstavu. Třesoucí se rukou jsem rozervala obálku, mrkla na jméno rozhodčího a horečně začala googlit jeho jméno. Přiznávám, doufala jsem, že ho objevím v seznamu pacientů některého z ústavů pro nevidomé, bohužel se tak nestalo. Místo toho po mně Gogl, po několika týdnech totálně zahlcen psími chlupy, protože nic jiného než pesany mi teď nehledal , škodolibě flusl fotku postaršího sympatického pána v mysliveckém oblečeku, ostřížím zrakem hodnotícího pesany v kruhu. Po přečtení několika jeho výstavních posudků jsem došla k poznání, že se soustředí ponejvíc na pohyb v kruhu, postoj a … srst.
Hned jak dorazí výplata, pomažu shánět nějaký model v myslivecké zeleni, pokud možno se závojem přes obličej. Nesmíme zapomenout stavit v lékárně a vyžebrat nějaká účinná antidepresiva.. třeba mi tahle kombinace pomůže přežít výstavu, zůstat nepoznána a možná docílím i toho, že výstavním kruhem proklopejtám bez toho, abych upadla, případně šlápla na některého našeho konkurenta. |
inzerce
VŠECHNY VTÍPKY
Takže z výstavních fořtů se nenervujte, vše dopadne tak, jak má 
,využijte toho 
chtěl vědět, co čtu, tak jse mto četla i jemu a oba se tu fakt tlemíme jak pitomci 
hodně štěstí 
a místo antidepresiv jsem se občas musela posilnit něčím silnějším 
První výstavu jsem nesla ještě ze všech nejlépe, tak nějak já ani pes jsme nevěděli do čeho jdeme. Každá další byla jen horší 
Tak hodně štěstí 
