| JAK SE (NĚKDY) CHODÍ NA SVĚT... |
Pěšky rozhodně ne a jednoduše už vůbec ne. To ostatně můžou dosvědčit všechny ženy, jimž se poštěstilo tento složitý úkon zvládnout a pomohly tak zvýšit českou populaci.
Já jako prvorodička jsem se odebrala do porodnice přesně šestkrát, než jsem posedmé skutečně porodila. Ve vrátnici nemocnice mi už skoro vystavili permanentku a nechtěli ani nic za parkovné. Když to na mě opravdu přišlo, zrovna jsem žehlila a jako svědomitá hospodyňka jsem to musela dodělat, i když ke konci jsem bolestí skoro ohlodala kabel.
Ze samotného porodu si vybavuji pouze boj se skvělým yalem, kdy jsem se statečně bránila jeho účinkům, abych se pak na sále bála zatlačit ve snaze nezašpinit fešnou doktorku hovořící o slunečném počasí. Dále si pamatuji otce mého syna, který mi u hlavy intenzivně funěl a chtěl mě doučit vše, co jsem si prý z předporodního kurzu rozhodně neodnesla.Navzdory všemu se miminko skutečně dostalo na světlo světa a tím okamžikem v rodině a blízkém okolí navěky lehce pohasl zájem o mou osobu.
Večer mi, stále ještě pod rouškou silných zážitků, poněkud potemněl mozek a když kolem mě pořád proudily davy žen v mundůrech (sestry) a pořád něco chtěly a pořád se na něco ptaly, tok jejich řeči mi splýval v jeden nepřehledný šum, takže jsem brzo začala působit jako magor. Obzvlášť když jeden další bezejmenný obličej na mě upíral zrak a mával před sebou nějakou konvicí, což mě docela probralo z mátoh, a zeptal se : „Nevadí, že je černý?“
Tahle jednoduchá věta mě vybičovala k prudkému sedu, k téměř infarktovému stavu a panickým pohledem do postýlky jsem se vyděšeně otázala : „A to je špatně?“
Na to konto vyvalila sestra oči, zmateně koukala z konvice na mě a zpátky : „Někomu to vadí...“
„A bejvaj černý?... No on je asi po tátovi...Je takovej snědej,“ chrlila jsem ze sebe, abych třeba jen slovně oddálila jakousi budoucí africkou nemoc mého dítěte.
Sestra zamávala konvicí před sebou jako štítem a špitla : „Mluvím o čaji…“
„Tak ten nechci,“ odvětila jsem a padla zpět do peřin dokonale unavená z vyčerpávajícího rozhovoru.
Ten samý den jsem se taky vypravila na onu místnůstku. Peripetie s luxusním nemocničním oděvem a vložkami, zvanými pešci, nebo prkna, jež jsem (ne sama) trousila všude po chodbě, raději ponechám stranou. Také výkon samotný není hoden podrobnějšího popisu, protože to zkrátka za moc nestálo. Co jsem ale vůbec nevychytala, bylo to, že jsem se příliš spoléhala na svůj orientační smysl a při odchodu z pokoje jsem se nepodívala na jeho číslo. Když jsem pak po návratu se samozřejmostí vpadla do nějakých dveří, na „mé“ posteli seděla žena a kojila dítě.
V první chvíli se mi udělalo špatně, že jsem hrozná matka, proto mi objednali kojnou. Pak jsem ale podle zavinovačky poznala, že ono miminko není moje. Dlouhými myšlenkovými pochody mi došlo, že to je nová spolupacientka a že zřejmě je nedostatek lůžek a budeme se muset dělit o jedno. Čím víc jsem se k paní blížila, tím víc si instinktivně chránila dítě a dívala se na mě poněkud bojácným pohledem. Zřejmě jsem musela působit jako šílená, i když jsem se snažila o úsměv.
Aniž bych za celou dobu cokoliv řekla, opět jsem se ponořila do myšlenek a zhruba po třech minutách postávání a ženině nervóznímu pokukování po zvonku SOS mě napadlo, že jsem asi v jiném pokoji. Abych to zjistila na sto procent, chtyla jsem se postele a pomalým pohybem jsem se sunula do podřepu. To už jsem viděla, že žena je na pokraji zhroucení a s časovým odstupem se jí tedy vůbec nedivím. Rychle jsem mrkla pod postel k topení. Nebyla tam!!! Moje hokejová taška narvaná věcmi z domova tam nebyla!!! Nebyl to můj pokoj.
Venku na chodbě jsem s velkou obavou brala za další dveře. Už jsem byla připravena v předklonu, abych rovnou očíhla situaci u topení. Až čtvrtý pokus byl ten správný!
Na cestu domů jsem měla pro synáčka připravený krásný zimní komplet. Bohužel to bylo něco úplně jiného než volné nemocniční košilky a utemující zavinovačka, která schovala všechny nedostatky. Prostě strčit ty malinké ručičky do rukávů bylo nad mé síly a schopnosti, tudíž jsem mu horní končetiny upnula k tělu kabátkem a rychle pryč.
V autě jsem zmateně prohlížela pásy, do té doby nezkušená ve vození autosedačky a po porodu opravdu s mozkem velikosti hrášku jsem patovou situaci vyřešila tak, že jsem všechny pásy natáhla vzad a vajíčko tak zabezpečila skutečně ze všech světových stran.
Kupodivu jsme dojeli a ještě žijeme :-)
PS : Pro případné komenty bych chtěla upozornit, že v ICH-formě se mi píše nejlíp a že můj porod byl opravdu fajn a bez potíží:-) |
| Vložil(a) Lenka Š. (Papuanka) ID 12749 | zobrazit další vtípky |
|
|
| Celkem: 34 (zobrazuje se 21-34) | << předchozí 1, 2 |
 | Olga M. (oliva5) ID 70582, mimibazar.cz/oliva5 (27.9.2011, 14:04) |
tak jsem si s chutí početla a musím říct,že jsem se usmála a to od srdce  díky  |
| ODPOVĚDĚT |
 | Tereza N. (T.E.R.E.Z.A.79) ID 67374, mimibazar.cz/tereza79 (27.9.2011, 13:57) |
 od srdce jsem se zasmála.... děkuju za tu minutu smíchu |
| ODPOVĚDĚT |
 | Alena P. (alekaa) ID 104354 (27.9.2011, 13:31) |
| nemá chybu |
| ODPOVĚDĚT |
 | Petra O. (HunchiBunchi) ID 228714 (27.9.2011, 12:10) |
To je skvělý (jako vždy)  |
| ODPOVĚDĚT |
 | Iveta J. (jedličky) ID 39496, mimibazar.cz/violadekor (27.9.2011, 12:06) |
 díky za příjemnou siestu jinak knížku,už mám dočtenou tak doufám píšeš další   ... pěkný den Leni |
| ODPOVĚDĚT |
 |  | Lenka Š. (Papuanka) ID 12749, mimibazar.cz/papuanka (27.9.2011, 21:03) |
Iveto, děkuji  Nová knížka, ty jo, jsem v šestinedělí se Sloní nohou a už mě nutíš do další porodu  |
| ODPOVĚDĚT |
 | Ladislava S. (Kordulka) ID 4967 (27.9.2011, 9:47) |
opět nádhera
Jinak , porodnice je děs běs sama o sobě někdy...s kombinací přecitlivělé matky je to lahůdka |
| ODPOVĚDĚT |
 | Petra k. (petulisek) ID 125836 (27.9.2011, 9:05) |
| Ach díky za zpříjemnění pracovního rána Nasmála jsem se |
| ODPOVĚDĚT |
| Celkem: 34 (zobrazuje se 21-34) | << předchozí 1, 2 |
inzerce
díky za příjemnou siestu 
... pěkný den Leni 
