inzerce
 |
končící aukce |  |
návod na inzerci | |
časté otázky | |
podmínky inzerce | |
možnosti reklamy | |
kontaktujte nás... | |
 |
Inzeráty | Testování | Soutěže 1 | Hodnocení | Komentáře | Diskuse | Fotky | Magazín | Blogy | Návody | Bydlení | Poradna | Recepty | Vtípky |  |
VTÍPKY
|
|
| Celkem: 4 (zobrazuje se 1-4) |
| O SPORTU |
| NÁVOD PRO MATKY : JAK PŘEKONAT NÁSTRAHY SPOJENÉ S JEDNÍM PROSTÝM FAKTEM – POTOMEK HRAJE FOTBAL |
 |
| Je třeba uvědomit si následující fakta : * ta úžasně posekaná tráva na ploše obdélníkovém tvaru není zahrada movitého podnikatele, ale nazývá se hřiště a je určena ke hře pojmenované fotbal * fotbal se hraje za každého počasí, a když říkám za každého, myslím opravdu za každého, omluvou je jen nemoc (s rýmičkou to nezkoušejte) a smrt * trenér má vždy pravdu, na hřišti…a často i mimo něj * nutné pořídit si pro vlastní potřeby : bytelný deštník, nejlépe slunečník, aby se pod něj mohly nakýblovat všechny děti, které zrovna nehrají, dále teplé pevné boty (s jehlami byste se mohla krutě zaseknout v trávě), kvalitní ponožky, nebo spíš podkolenky proti křečákům, rukavice, všechno možné softshellové oblečení (s co největším množstvím toho softšélu, ať to neprofoukne, nepromokne, neprosněží a nepromrzne), čepici kryjící uši, balík papírových kapesníků * nutné pořídit pro potřeby dítěte : kopačky (zvláštní obuv na špuntech, nutná konzultace s dítětem o typu, jinak se může stát, že vám skončí na hlavě – kopačky, ne dítě), sálovky (zvláštní obuv bez špuntů), dále připravit dostatečnou finanční rezervu, neboť fotbalista nutně potřebuje velké množství špurků, co mají ostatní * vygůglete si význam nových, velmi důležitých, slov : štulpny, kolíky (neplést s kolíčky na prádlo), žlutá, červená, zelená (po zápase), aut, faul, přímák, šibenice, hattrick, kabina, jesle, anglik, točeňák, bodlo, apod. * fotbalisté se oslovují zásadně přezdívkami (většinou vyrobené zkrácením příjmení), nebo jen příjmením * potkáte ohromnou spoustu lidí, se všemi si budete tykat, i když tři čtvrtiny té spousty vůbec neznáte ani jménem * tréninky jsou náročné, takže co dítě neudělá před nimi, už ten den neudělá vůbec, zejména co se týče úkolů a pomoci v domácnosti (v tyto dny bývají tréninky obzvlášť únavné) * vaše děti už navždy zůstanou rozdělené ve skupinách podle roku narození, skupiny jsou takto nazvané a brzy se přistihnete, že to vnímáte úplně stejně a cizí děti hned i tak sortujete („Hele, tohle nemůžou bejt Nulatrojky, jsou nějak velký, to budou Nuladvojky“) * děti už vám nebudou recitovat Hrubínovy básně o jaru, nyní se z jejich hrdel budou drát pokřiky typu : „Už tam visí“…“Není volnej věšák“…“Baník – dámské přirození (sprostě) – olééé“ (nebojte, děti a trenéři jsou kreativní, jiné týmy nemají pokřik o nic lepší) * volný čas se vám změní na zápasy (nebo turnaje) a to ostatní, v přesně tomto pořadí * jestli si o víkendech rádi přispíte, tak teď už si nepřispíte * doma s vámi začnou žít další lidé, aniž byste je zvali, např. Messi, Neymar, Iniesta, Ronaldo, Ribéry atd., často u vás nechají válet dresy, obrázky, hrnky, přívěšky apod. se svými jmény, což ale draze zaplatíte vy. Tito lidé také začnou určovat image vašeho dítěte. * v dětském pokoji si nezapomínejte rozsvítit, než vstoupíte, mohli byste se přerazit o míče všech velikostí a radši klepejte, ať si ze dveří zrovna ve chvíli vašeho vstupu nedělá dítě branku * vaše dítě má pocit, že musí být nejlepší hráč týmu, ale trenér kupodivu jeho názor nesdílí, nyní je na vás psychologicky vysvětlit fotbalistovi, že práce každého útočníka (obránce) je ve hře důležitá (matky brankářů máte nespornou výhodu) * počítejte, že dovolená u moře, hřeb letních prázdnin, se musí konat v Barceloně, abyste se mohli každý den nábožně koukat na NouCamp (jo to jsem zapomněla dodat, taky se musíte naučit jména všech známých stadionů) * vaše dítě začne mluvit jinou řečí, abyste mu porozuměli, musíte snížit laťku spisovnosti, povolit pár vulgarit, protože „takhle mluví všichni“ a musíte prostě vědět, že Pepíček hraje za mladší žáky a jeho bráška Fanoušek v minipřípravce, najednou máte v hledáčku tolik jmen a osob, že byste si to potřebovali znázornit graficky * už nemusíte přemýšlet co koupit za dárky, FIFA a kulatý nesmysl vždy vykouzlí radostný úsměv * budou vás dost štvát synovy buchty na břiše, když žere jako mlejn * doma se vám začne scházet větší množství dětí, poznáte to snadno už v předsíni dle počtu kopaček (děleno dvěma) * a jednoho dne nebude dítě doma a vy si dobrovolně pustíte sama zápas v tv * a druhého dne uděláte vše proto, abyste mohli jet na Superpohár a tam vám to pak přijde jako jedna z nej událostí roku * a vrcholem všeho, vrcholem se stává pochopení slova ofsajd, pro vaše uklidnění, je na to dost času, není třeba to řešit v přípravce, stačí v žácích… :) |
| KOMENTÁŘE (50) poslední: 30.5.2014, 10:05 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| OSTATNÍ |
| JAK SI UŽÍT DEN |
| Budíček... Mám zhruba tři vteřiny na to dostat se nepozorovaně z postele. Než si ONA uvědomí, že něco vydává zvuk. Dvě vteřiny využiji k tomu, že se řádně poválím na zádech, protáhnu všechny čtyři nohy, zadržím bručení, které by JI mohlo vzbudit a snažím se nedotknout toho šedého vetřelce, který k nám skoro před rokem přibyl a podezřele dobře se zaklimatizoval. Na můj vkus až do...st rychle. Na můj vkus dost brutálně. Snažím se ho nedotknout, aby mě neprofackoval ostrými drápy, proč to nepřiznat. Vteřinu mám na tichý přesun z postele na zem. Lehám si vzorně na podlahu. Teprve když slyším JEJÍ hrabání se z peřin, běžím ji mile přivítat. Jediným hupsnutím JI přikovám opět k matraci a začnu JEJÍ denní očistu obličeje. Prská a nadává, ale stejně mě hladí. Nenápadně JI tahám do kuchyně k mé nejoblíbenější skříňce. ONA je rozespalá, takže dost pomalá a chápe ještě míň než obvykle. Šťouchnu JI čumákem do nohy a hned na to šťouchnu do dvířek skříňky, asi desetkrát. ONA už je tak vycvičená, že první, co každý den udělá, je, že dvířka otevře a já se rázem ocitám v ráji vůní a chutí, slastně přivírám oči, zatímco ONA s nohama křížem mi nabírá misku granulí. Když je fakt hodně pomalá, ještě párkrát JI šťouchnu a pro změnu taky pytel se žrádlem. Teprve pak má ONA dovoleno dělat ty divné věci v koupelně. To už JÍ ale stojím za zadkem a křížem mám nohy pro změnu já, a to všechny čtyři. Pouští mě na zahradu, a tak nějak tuším, že se pak doma nějakou dobu věnuje vetřelci. Žárlím víc než je zdrávo, takže je jisté, že pomsta bude sladká. Když mi zase otevře domů, vetřelec už je uklizen. Konečně. Zato je už vzhůru Klon. Rozuměj, to je JEJÍ syn. Říkám mu Klon, i když JÍ není vůbec podobný, ale někdy má ty JEJÍ náladičky. A dost často doma zaclání a pořád mi hladí uši. Což by mi tak nevadilo, ale už to dělá sedm let a zdá se mi, že mí příbuzní je mají poněkud menší. Čekám, až vypadnou, abych si mohla udělat siestičku. ONA veze Klona do školy a pak pokračuje do práce. Tady bacha, musím zapojit všechny smysly, hlavně sluch. ONA už má svůj věk a občas něco zapomene, tudíž se občas pro něco vrací. Není radno rozjet můj plán dost brzy, neboť takové JEJÍ ječení hned po ránu není nic příjemného. Tudíž je nejlepší tak půl hodiny počkat. Když neslyším JEJÍ auto, což je poznat na sto honů, je všechno v oukeji. Zajímavé je, že ONA si vždy myslela, jak mě vychová. Třeba v tom, abych nelezla na sedačku. Nejdřív mi jen věřila. Pak zjistila, že sice JÍ dost věcí řečených po lidsku rozumím, ale když ke mně vede sáhodlouhou přednášku, z níž nekouká ani slovo "granule", ani "půjdeme ven", ani "hračka" a navíc je v podivné tónině, tak prostě mě to maximálně uspí. A hrozně JI překvapilo, že mě na té sedačce pořád nacházela. Tak zkoušela přitvrdit. Nejdřív nějaké povely tak hnusně řečené, že jsem fakt slezla. Což mi ovšem nezabránilo akci zopakovat, jakmile se otočila zády. Pak začala vtipně na sedačkách budovat pyramidy ze židlí. To mě vždy velmi bavilo napasovat se tam tak, aby nic nespadlo a abych se nezranila. Tak jsem třeba měla půl těla na zemi a půl v židlích, ale mise byla splněna. To JI časem taky přestalo bavit. Takže situace je teď taková, že ONA ví a dělá, že radši neví a já zase, abych JI netočila, nedělám to před JEJÍMA očima. Když se teda do půlhodiny domů nevrátí, odstraním ze sedačky deku, ta mi dost vadí, ono na kůži se mi leží líp a taky je pak hned podle fleků vidět, že tam někdo byl. Jsem sice dáma, ale někdy nejsem úplně čistá, ráda se válím...ve všem. Polštářky pěkně uspořádám tak, aby mi hezky vyšly pod hlavu. No a pak nerušeně dospávám, protože v noci je to vždy jen na půl oka kvůli vetřelci, z kterého mám strach. A ještě teda taky přemýšlím o té pomstě. Kolem poledního se dole v baráku začnou dít věci. JEJÍ máma tam pracuje a zrovna rozbaluje nějaké jídlo, cítím to až na kavalec. Otevřít všechny dveře, to je brnkačka už od té doby, co jsem dosáhla na kliku, i když se otevírají ke mně. Akorát je neumím zavírat, což JEJÍ mámu neskutečně štve, protože větrám. Minu sekretářku JEJÍ mámy, která mě fakt nemá ráda. Ale nemá ráda nikoho z nás, rozuměj, psů. Mile přivítám JEJÍ mámu tak, že ji na točícím křesle zarazím pod počítač, všude lítají papíry, ale bohužel jídlo si cvičně drží nad hlavou. Je hodná a něco mi dá, ale ONA to nesmí vědět. Cestou se ještě zarazím u sekretářky. Trošku se ometu kolem jejích útlých boků, oslintnu mini a zahrabu v koši, jestli už i ona obědvala a něco nezbylo. Koutkem oka ještě zahlédnu, jak si dezinfikuje ruce a možná už se objednává na preventivní prohlídku. JEJÍ máma se se mnou jde projít na zahradu. Domů se mi pak nechce, tak zůstávám ležet na výhradně mojí dece před dveřmi a JEJÍ máma jde zase pracovat. Každého přicházejícího klienta podrobím řádné prohlídce. Jednak test zátěže. Jestli se udrží na nohách, když na něj skočí třicetikilový pes. Pak test odolnosti. Jestli vydrží pár mých ústních tekutin na obličeji. Pak test kamarádství. Jestli se rozdělí o cokoliv v kapsách. Na další testy už se nedostane, jelikož to zjistí JEJÍ máma a testující vzorek mi ukradne a na mě se zle dívá. Tak na tohle nemám nervy, jdu se projít na ulici. Poflakuji se od plotu k plotu, baví mě dráždit příbuzné, zaštěkám si a ladně přeskočím k dalšímu, cestou třeba potkám i nějakého člověka, kterému opřu packy o ramena, sežeru nějaké neidentifikovatelné voňavé věci v trávě a když mě to nebaví, jdu dom. A tam jsem vlastně slíbila pomstu. Nu což, otevřu dvířka od skříňky s košem. Vytáhnu ho ven a veškerý obsah roztahám opravdu po celé kuchyni. Něco z toho pojím, ale většina se pěkně tu zapouští do koberce, tamhle zbarví lino. Krásná práce. Přichází Klon s hordou kámošů, všichni do jednoho fotbalisti. Ani jednomu z nich nevadí, že ležím na gauči a že je v kuchyni něco navíc. Naopak mě poplácávají a říkají, že jsem hustá a baví je se kuchyní brodit v ponožkách. Navíc si se mnou ještě hrají. Když slyším JEJÍ auto, vsadím vše na jednu kartu a na to, že dnes vstávala pravou nohou, takže jestli se během dne v práci něco nepo...., bude to opět v oukeji. Zavrtám se do svého pelíšku, hlavu ke zdi, pod packy a dělám se neviditelnou. Ač jsem hnědá, skoro splývám s šedým pelechem. Aspoň si to myslím. JEJÍ hlas vítá vetřelce a zní mile. Zůstávám však ve stejné pozici. Vchází do kuchyně a stále něco mele. Najednou v půli slova zmlkne a jak bůh pomsty se otočí ke mně. Úplně cítím to dusno. No ani to nebudu reprodukovat, úplně mi to rvalo uši. Trest jsem jako vždy přijala s klidem. Dnes bez večeře. Ani se nesnažím JI obměkčit, je vážně naštvaná. Dost dlouho to uklízí. Večer JÍ jdu dát hlavu do klína a dělám moc pokornou. Vlastně asi i jsem, ač to nerada přiznávám. Dává mi pusu na čumák. To je pro mě znamení, že JI opět můžu přikurtovat ke gauči a pořádně JÍ projevit lásku. Jenže ONA nemá ráda, když po NÍ skáču. Jednou se v nějaké knížce dočetla debilní návod, jak odnaučit psa skákání, a to tak, že mu ve skoku pěkně nastavit koleno. Myslím, že to tenkrát odnesl chudák Marley. Vždycky mi o tom vypráví, že mi to jednou taky udělá, ale naštěstí mě na to má moc ráda, a to jsem si sakra jistá. Klon už se JÍ posté ptá, kdy půjde spát. Jdu to překontrolovat. No jistě, v JEJÍ posteli už zase kraluje vetřelec a tak přede, že bych si ho snad i oblíbila, ale nenechávám se unést. ONA se nasouká pod deku tak, aby vetřelec nemusel ani milimetr hnout svým tlustým zadkem. Čekám, až oba zaberou a pak se nenápadným plížením přesunu k nim nahoru. A spíme... |
| KOMENTÁŘE (14) poslední: 29.11.2013, 18:59 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| OSTATNÍ |
| Cesta do hlubin milenčiny duše (nikoliv (mi)Lenčiny :-) ) |
| Motýli v břiše, zpocené dlaně a možná i podpaží, možná i ještě něco dalšího, rudé tváře, zadrhávající řeč, soustředění v hajzlu,...je to tady, každý to známe. Bezvadná to věc být zamilován. Najednou se hubne nějak samo, člověk lépe vypadá, aniž by se snažil, stačí mu pár hodin spánku, nechodí, ale vznáší se, usmívá se (poněkud šíleně) na všechny strany, stres si přestává připouštět. Pomalu si však musí připustit to, že vyvolený jaksi není úplně až tak single, že vlastně je až moc zadaný, zkrátka ženatý. A tak co, každý někoho má, jak už bylo vyřčeno v Samotářích. Navíc ON by si nikdy s nikým nezačal, kdyby doma vše fungovalo, jak má. Manželka mu nerozumí, děti jsou drzé, neboť je maminka špatně vychovala, kdysi úžasná rodinná pohoda je tatam, protože zájmy partnerů se liší a nenachází už roky společnou řeč. V podstatě jsou spolu jen kvůli potomkům, nebo majetku. Potencionální milenka se cítí důležitě, právě zjistila, že může zachránit jeden, byť mužský, život. Dokáže celému světu, jaký je ON dokonalý člověk. Dokáže vše, co žádná před ní, natož jeho žena. Zajímavé, že JEMU k tomu stačí jen sex, řešit nějak nic moc nechce. Schůzky jsou příjemné, ale krátké. Z potencionální milenky se stává milenka v pravém slova smyslu, zdá se, že jediné, co dokázala, je zdokonalení v ohebnosti vlastního těla. A vlastně i duše. V autě na křižovatce jí ON tvrdým úderem uprostřed věty srazí hlavu, že si skoro zlomí nos o palubku. Pevně drží ty vlasy, jako by je chtěl vyrvat. Ty vlasy, které ještě před deseti minutami něžně obdivoval a teď jen cedí : "Nehýbej se, naproti jede manželka!" Ty slzy v milenčině očích nejsou kvůli pochroumanému nosu. Trošku se jí vkrádá myšlenka, že je něco blbě. Motýli v břiše jsou zapeklité, nehodlají opustit tělo svého hostitele. Frekvence třepotu jejich obřích křídel navíc roste s pozornostmi od NĚJ. Přece by nedával dárky, kdyby nic necítil?!! Naivita a důvěřivost jsou taky celkem časté vlastnosti a vytrvalé. Hodně. Po čase ON vytáhne další kalibr, už má pocit, že milenka tak nějak patří do jeho klanu. Třeba jako rodinný lékař, nebo přítel, jako tetička z Ameriky. Je jí dovoleno probírat s ním vše, co se ho týká. Přes (samozřejmě) nefungující postel, zaměstnání, strašné příbuzné (z manželčiny strany), až po tipy dárků k narozeninám jeho dětem. Milenka je zvráceně potěšena, tolik zájmu, radí, shání, nakupuje. Když si vypěstuje dobré vztahy, když ukáže, jak HO bere se vším všudy, snáz ON opustí rodinu a bude žít s ní. Oficiální pracovni večeře. JEHO. S partnerkami. "Nezlob se, zlato, ještě nikdo nic neví, nejde to tak rychle, jak jsem předpokládal!" Dorty a hermelínový salát bez rohlíku u Bridget Jones. Může jít na kafe s tím fajn klukem z baráku, ale motýli jsou pořád zapeklitá věc. Je zapikaná doma. Čeká na NĚJ, až se vrátí z rodinné lyžovačky. Až jí přiveze pohled ze Špindlu, na mobilu ukáže fotky dětí, JEHO nahé fotky. Jednoho dne ji potká, dokonce s ní musí strávit několik minut. Není tak strašná, jak ji líčil. Vlastně je hezká. Je krásná. Je milá. Hezky se směje. Mluví o rodině, o manželovi, který ji nikdy neopustí, protože... Je těhotná (duch svatý do ní určitě nevstoupil)... Motýli se derou ven jak o závod, ani se je nesnaží zadržet. |
| KOMENTÁŘE (28) poslední: 19.12.2012, 20:41 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| OSTATNÍ |
| JAK SE (NĚKDY) CHODÍ NA SVĚT... |
| Pěšky rozhodně ne a jednoduše už vůbec ne. To ostatně můžou dosvědčit všechny ženy, jimž se poštěstilo tento složitý úkon zvládnout a pomohly tak zvýšit českou populaci. Já jako prvorodička jsem se odebrala do porodnice přesně šestkrát, než jsem posedmé skutečně porodila. Ve vrátnici nemocnice mi už skoro vystavili permanentku a nechtěli ani nic za parkovné. Když to na mě opravdu přišlo, zrovna jsem žehlila a jako svědomitá hospodyňka jsem to musela dodělat, i když ke konci jsem bolestí skoro ohlodala kabel. Ze samotného porodu si vybavuji pouze boj se skvělým yalem, kdy jsem se statečně bránila jeho účinkům, abych se pak na sále bála zatlačit ve snaze nezašpinit fešnou doktorku hovořící o slunečném počasí. Dále si pamatuji otce mého syna, který mi u hlavy intenzivně funěl a chtěl mě doučit vše, co jsem si prý z předporodního kurzu rozhodně neodnesla.Navzdory všemu se miminko skutečně dostalo na světlo světa a tím okamžikem v rodině a blízkém okolí navěky lehce pohasl zájem o mou osobu. Večer mi, stále ještě pod rouškou silných zážitků, poněkud potemněl mozek a když kolem mě pořád proudily davy žen v mundůrech (sestry) a pořád něco chtěly a pořád se na něco ptaly, tok jejich řeči mi splýval v jeden nepřehledný šum, takže jsem brzo začala působit jako magor. Obzvlášť když jeden další bezejmenný obličej na mě upíral zrak a mával před sebou nějakou konvicí, což mě docela probralo z mátoh, a zeptal se : „Nevadí, že je černý?“ Tahle jednoduchá věta mě vybičovala k prudkému sedu, k téměř infarktovému stavu a panickým pohledem do postýlky jsem se vyděšeně otázala : „A to je špatně?“ Na to konto vyvalila sestra oči, zmateně koukala z konvice na mě a zpátky : „Někomu to vadí...“ „A bejvaj černý?... No on je asi po tátovi...Je takovej snědej,“ chrlila jsem ze sebe, abych třeba jen slovně oddálila jakousi budoucí africkou nemoc mého dítěte. Sestra zamávala konvicí před sebou jako štítem a špitla : „Mluvím o čaji…“ „Tak ten nechci,“ odvětila jsem a padla zpět do peřin dokonale unavená z vyčerpávajícího rozhovoru. Ten samý den jsem se taky vypravila na onu místnůstku. Peripetie s luxusním nemocničním oděvem a vložkami, zvanými pešci, nebo prkna, jež jsem (ne sama) trousila všude po chodbě, raději ponechám stranou. Také výkon samotný není hoden podrobnějšího popisu, protože to zkrátka za moc nestálo. Co jsem ale vůbec nevychytala, bylo to, že jsem se příliš spoléhala na svůj orientační smysl a při odchodu z pokoje jsem se nepodívala na jeho číslo. Když jsem pak po návratu se samozřejmostí vpadla do nějakých dveří, na „mé“ posteli seděla žena a kojila dítě. V první chvíli se mi udělalo špatně, že jsem hrozná matka, proto mi objednali kojnou. Pak jsem ale podle zavinovačky poznala, že ono miminko není moje. Dlouhými myšlenkovými pochody mi došlo, že to je nová spolupacientka a že zřejmě je nedostatek lůžek a budeme se muset dělit o jedno. Čím víc jsem se k paní blížila, tím víc si instinktivně chránila dítě a dívala se na mě poněkud bojácným pohledem. Zřejmě jsem musela působit jako šílená, i když jsem se snažila o úsměv. Aniž bych za celou dobu cokoliv řekla, opět jsem se ponořila do myšlenek a zhruba po třech minutách postávání a ženině nervóznímu pokukování po zvonku SOS mě napadlo, že jsem asi v jiném pokoji. Abych to zjistila na sto procent, chtyla jsem se postele a pomalým pohybem jsem se sunula do podřepu. To už jsem viděla, že žena je na pokraji zhroucení a s časovým odstupem se jí tedy vůbec nedivím. Rychle jsem mrkla pod postel k topení. Nebyla tam!!! Moje hokejová taška narvaná věcmi z domova tam nebyla!!! Nebyl to můj pokoj. Venku na chodbě jsem s velkou obavou brala za další dveře. Už jsem byla připravena v předklonu, abych rovnou očíhla situaci u topení. Až čtvrtý pokus byl ten správný! Na cestu domů jsem měla pro synáčka připravený krásný zimní komplet. Bohužel to bylo něco úplně jiného než volné nemocniční košilky a utemující zavinovačka, která schovala všechny nedostatky. Prostě strčit ty malinké ručičky do rukávů bylo nad mé síly a schopnosti, tudíž jsem mu horní končetiny upnula k tělu kabátkem a rychle pryč. V autě jsem zmateně prohlížela pásy, do té doby nezkušená ve vození autosedačky a po porodu opravdu s mozkem velikosti hrášku jsem patovou situaci vyřešila tak, že jsem všechny pásy natáhla vzad a vajíčko tak zabezpečila skutečně ze všech světových stran. Kupodivu jsme dojeli a ještě žijeme :-) PS : Pro případné komenty bych chtěla upozornit, že v ICH-formě se mi píše nejlíp a že můj porod byl opravdu fajn a bez potíží:-) |
| KOMENTÁŘE (70) poslední: 29.2.2012, 12:31 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| Celkem: 4 (zobrazuje se 1-4) |
Reklama
|
Podmínky serveru
|
Ceník členství
|
Návod pro inzerci
|
Desatero
|
Ochrana kupujících
|
Dobrý prodejce
|
Osobní údaje
|
Kontakt
|
Jednotné kontaktní místo
Autorská práva k publikovaným materiálům | Podmínky pro užívání služby informační společnosti | Informace o zpracování osobních údajů | Informace o fungování interního systému
Cookies | Nastavení soukromí | Vlastnická struktura
Autorská práva k publikovaným materiálům | Podmínky pro užívání služby informační společnosti | Informace o zpracování osobních údajů | Informace o fungování interního systému
Cookies | Nastavení soukromí | Vlastnická struktura
© 2001–2024 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s. a dodavatelé obsahu