Psi… moje veliká láska, momentálně i tak trošku koníček. Krom na mimibazaru poměrně známé boxerky s námi bydlí i tříletá borderterierka Buffy a právě ta se momentálně stala středobodem mého vesmíru, předmětem veškerého mého trápení.
Borderterier je úžasný pes. O co víc vořechoidní ve vzhledu, o to milejší a bezproblémovější v povaze. Cca do roka a půl je to neřízená střela, plná energie a lumpáren, pak zdůstojní a vy si říkáte, že to celé byl jen zlý sen, copak by tenhle klidný, oddaný a nad všechno povznesený pejsek být ten pytel blech, běhající i po stropě?
Do nedávna byla Buffy plánována jen jako domácí mazlíček. To by se ale do naší blízkosti nesměl přistěhovat manželský pár, totálně, úplně a definitivně bláznivý, co se psů týče. Oba se velice brzy stali mými dobrými kamarády, lidmi, na kterých mi moc záleží a kteří mě… bohužel pro mé klidné noci, přítelův zdravý rozum a poklidné Buffynky žití svým nadšením nakazili.
A tak, místo zakazování zájmu o zvěř na zahradě k velkézvědavosti vesnice neustále buduju a tahám roury… vesnicí se čile táhnou fámy , sahající od moderního zavlažovacího systému ( pro ty mé čtyři kapusty) až po metro Bakov – Praha. Až vylezu s krumpáčem, jistě se časem dozvím i něco o snaze podkopat se do 15km vzdálené banky, každopádně ale všechno špatně, buduju cvičnou noru. Když se sestavy trubek, prken a cihel konečně vzniklo cosi, podobné noře, s omluvným výrazem jsem sáhla do králíkárny, vytáhla dle mého názoru nejotrlejšího králíka ( trochu podružný motiv mého výběru byla jeho neochota krýt, nechci být ale nařknuta z propagace myšlenky „když ne…., tak alespoň makej) a zavřela ho do bedny na konci nory.
Čubina se činila jak divá, před norou nezaváhala, prosvištěla ji naprosto ukázkově a pak…pak nastal problém. Před přepážkou za kterou cítí zvíře má pes štěkat, protože ale Buffy není úplně dutá ( jaký pán, takový pes, že? ) zaměřila veškerou svou snahu na to, dostat se do bedny…a tak hlodá přepážku, hrabe, ale ani nehlesne, krom občasného odfrknutí a zvuk, který i neznalec psí řeči nemůže přeložit jinak, než sprosté klení. A tak nevím… budu na zkouškách, které bohužel potřebuje k uchovnění štěkat sama? Když nikdo nekouká, snížila jsem se dokonce i k potupné snaze jít příkladem… a tak, až pojedete kolem Bakova a uvidíte bláznivou ženskou štěkající do roury, nedumejte nad tím, jestli na venkov stále nedorazil telefon, to jen norujeme :o)) Pro ochránce zvířat dodám, že králík je v bezpečí, krom lehkého vyděšení nepřijde nijak k úhoně a protože mi špatné svědomí velí mu tohle příkoří nějak kompenzovat a já mu dopřávám samé dobroty navíc, při vytahování z králíkárny už nemá vypoulené oči, ale začíná vypadat, že mu to až tak nevadí…každopádně… začal krýt. Nechci tvrdit, že na sexuální lenost zabírá několik dnů na dotyčného pořádně štěkat, ale u nás to funguje…. Tedy u králíků ( přítel to tu občas čte)
Další, pro mne podstatně děsivější nutností k uchovnění je absolvování výstavy. Copak o to, nějak bych to protrpěla, ale musí být korunováno dobrým výstavním oceněním. Stránky věnované výstavám prolézám denně a moje milovaná krásná, opěvovaná čubajzna mi s každým přečteným řádkem šedne před očima. Od dojmu, že mám doma borderterieřího Frankenštajna mě dělí pouze má láska k ní. Při pohledu na štěňátka, učená dokonalému výstavnímu postoji sotva jsou odtržena od mámina cecku začínám mít dojem, že nejen že do takové polohy čubu nesrovnám, ale že v danou chvíli nebudu vědět já, která noha je levá a která pravá. Aby se to nepletlo, po podání a zaplacení přihlášky na krajskou výstavu ( začínáme skromně nejlehčím) se v mém poblouzněném mozku lehce projasnilo a já si uvědomila, že mám psa, kterého je třeba trimovat a měsíc do výstavy. Když jsem pak stála s Buffynkou před psím salonem, čuba otrimovaná na podsadu, tedy absolutně bez těch klasických bordích chlupů, s plnou parádou mi došlo, že tohle bude průšvih. I přes mou urputnou snahu vytahovat chlupy očima už je více než jasné ( bylo od začátku, ale tonoucí se stébla chytá) že do výstavy prostě neobroste a já se začala smiřovat s ostudou. Výstavní poplatek je zaplacený, navíc aby nebylo všem neštěstím konec, čubina v poslední době žije jen na zahradě nebo v polích a není možnost vídat se s větším množstvím psů. Někdy se pak stává, že vidí další pesany a vydává zvuky, za které by se Viktorka u splavu hrdě dmula pýchou. Smiřuji se tedy s tím, že tuhle první výstavu vezmeme čistě jako zkušenost a snad to rozdýcháme…. Doufejme že i rozhodčí, kterému nezbude než přihlížet jak se mu v kruhu producíruje neidentifikovatelná obluda ( čuba) zmítající na jednom konci hysterickým záchvatem, na druhém na vodítku pomatenou ženskou, která zakopává o vlastní nohy (já)
Každé ráno těkám pohledem z kalendáře na čubu, z čuby na své žíly a kartičku ikea family ( zasvěcení vědí) Dnes ráno jsem se vzbudila rozklepaná a zborcená potem. Zdálo se mi, že jsme na výstavě prošvihli přejímku psů, zapomněli PP a nakonec že přítel čubu před předváděním namočil a tu ubohou podsadu jí tím rozcuchal tak, že v mém snu vypadala jako zasažena elektrickým proudem. Když jsem ve své noční můře došla i tak ke kruhu a na druhé straně vodítka místo bordera spatřila chrta, naštěstí jsem se probudila.
Jak se tak uklidňuju u kafe, naštěstí probuzená, ale ne příliš uklidněná, zvoní pošťačka. Ano, přinesla vstupní list na výstavu. Třesoucí se rukou jsem rozervala obálku, mrkla na jméno rozhodčího a horečně začala googlit jeho jméno. Přiznávám, doufala jsem, že ho objevím v seznamu pacientů některého z ústavů pro nevidomé, bohužel se tak nestalo. Místo toho po mně Gogl, po několika týdnech totálně zahlcen psími chlupy, protože nic jiného než pesany mi teď nehledal , škodolibě flusl fotku postaršího sympatického pána v mysliveckém oblečeku, ostřížím zrakem hodnotícího pesany v kruhu. Po přečtení několika jeho výstavních posudků jsem došla k poznání, že se soustředí ponejvíc na pohyb v kruhu, postoj a … srst. Hned jak dorazí výplata, pomažu shánět nějaký model v myslivecké zeleni, pokud možno se závojem přes obličej. Nesmíme zapomenout stavit v lékárně a vyžebrat nějaká účinná antidepresiva.. třeba mi tahle kombinace pomůže přežít výstavu, zůstat nepoznána a možná docílím i toho, že výstavním kruhem proklopejtám bez toho, abych upadla, případně šlápla na některého našeho konkurenta. |