Milý deníčku, jsou mi právě dva měsíce a i když tak trošku vypadám, nejsem voříšek, ale bordEr teriér s rodokmenem, před kterým by kdejaký dvounožec musel padnout na kolena a blednout závistí.
Jmenuji se Conie Hunting Herat a narodila jsem se v maličké vesničce u Opavy. V mém rodišti se mi moc líbilo, sotva jsem se ale začala rozkoukávat a trošku poznávat svět, stalo se něco, co mi dočista změnilo život.
V jeden takový ošklivý, pošmourný den se u našich dveří objevili tři dvounožci a nadšeně se hrnuli rovnou k ohrádce ve které jsem si právě hrála se svými sourozenci. Můžu říct, že na mne žádný dojem neudělali, spíš naopak. Neomlouvá je ani to, že projeli celou republiku v mizerném počasí, takhle se prostě k miminkům na návštěvu nechodí!!! Aby nebylo málo to, že vypadali jako něco, co právě vyplavilo moře, neuměli se ani chovat. Jeden z nich, vlastně jedna, protože to je člověčí holka nás jednu po druhé brala do rukou a místo obvyklého muchlání nás prohlížela, zírala nám na zuby, prostě strašné vychování.
Když nás naše milovaná paní chovatelka odnesla na zahradu, odpoutala jsem se od sestřiček, které pobíhaly v chumlu poblíž těch individuí a jala se prchat opačným směrem za příslibem radostnějších zítřků. Byla jsem ale potupně odchycena a aby toho nebylo málo, ta divná člověčí holka mě popadla a rozhodla se už nepustit. Když jsem viděla jejich auto, šly na mne mdloby… já s takovým rodokmenem a povezu se v něčem takovém? Pořád jsem ale doufala v nějaký zázrak, po únosech dětí se teď jde přece poměrně tvrdě.
Doufala jsem ale marně.. odtáhli mě do domku, který nebyl o nic lepší než to „auto“ kterým přijeli a hned za vraty na mne pustili dvě psí holky, které určitě unesli dřív než mne. Když jsem viděla tu větší, bylo mi hned jasné, proč nás maminka pořád okřikovala, abychom nelítaly, chudinka vypadala, že to jednou neubrzdila a následky nese do dneška, druhá vypadala trochu jako moje maminka, i když voněla jinak. Každopádně jsem obě na přivítanou rafla, aby věděly, že to se mnou nebude tak jednoduché.
Moji noví dvounožci se nakonec neukázali tak špatní, i když k dokonalosti mají hodně daleko. Pravděpodobně půjde o nějaký domorodý kmen, toho nejmenšího z nich mi asi obětovali na hraní. Lidská holka mě obskakuje, ale také neustále hnusně peskuje. Včera jsem se třeba pokusila zakousnout slepičku a ta lakota nenažraná mě potupně vytřepala za kůži. Představte si, že oni v krádeži dětí jedou ve velkém, chudinkám slepicím kradou jejich potomky ještě dřív, než se vůbec stačí vylíhnout. Ten největší ze dvounožců docela ujde, jen si se mnou občas hraje a nijak neprudí.
Jediné, co jim opravdu neodpustím je to, jak příšerně zprznili mé jméno, konkrétně ta nejprotivnější z nich. Po několika mých podařených kouscích, které ona samozřejmě se svým omezeným intelektem a smyslem pro humor vyhodnotila úplně špatně mi začala říkat „Konina“!! Původně jsem ji chtěla šetřit ze strachu, že by trpěla doživotními komplexy, ale asi jí budu muset dát přečíst svůj rodokmen, aby věděla, s kým má tu čest. Ještě jednou mě takhle naštve a překoušu j kabel u přístroje, ke kterému je pravděpodobně ze zdravotních důvodů napojená, když zrovna není v práci. To bych pak ale nemohla vést svůj deníček, do kterého si chci zapisovat všechny křivdy, které na mne kdy spáchali, abych, až mě konečně někdo osvobodí mohla žalovat. |
inzerce
VŠECHNY VTÍPKY
...jak u nás 
a ten tak na mě zíral, jsem si to představila co jsi asi o nás myslí 
