Z deníčku uštvané manželky
„Maminko, budeme už vstávat, jo?“ žadoní můj milovaný šestiletý poklad u postele. Těžko mu budu vysvětlovat, že jeho maličká ségra měla v noci mléčný mejdan a pařila až do šesti do rána co hodinu, a tak lehce po slepu popadnu Viktorku a jdeme nahoru na barák ( tohle přebíhání mě, milý deníčku žere čím dál víc)
Udělám snídani pro Maxíka, nakrmím Viktorku, kterou přenášení probralo opět do stavu bdělosti, který jí upřímně závidím a macešsky nepřeju a jdu nakrmit zvířata. Dám se do žehlení, pořád ještě na jedno oko spící. K úplné bdělosti mě probírá řev monitoru dechu, Viktorka se rozhodla opět vyzkoušet co vydržím. Popadnu to lehce modrající sluníčko, ona zalapá po dechu a kření se na mne od ucha k uchu, zatímco já, zelená jako ten hnusnej přerostlej trávník, kterej na mne škodolibě čumí za oknem, vypínám žehličku, protože jsem vyklepaná tak, že jsem ráda za to, že udržím moč, napařovačka už by byla příliš. Tenhle roztomilý fórek za dnešek Viktorka ještě dvakrát zopakuje, pravděpodobně doufajíc, že trénování dělá mistra.
Pověsím prádlo, zahraju si s Maxíkem pexeso a vyženu ho ven, hlídat ke kočárku, zatímco sekám spodní zahradu a dvorek. Za odměnu mu pak nalakuju dřevěného panáka, kterého večer přišroubujeme na vrátka od dětského hřiště. Ano, dětské hřiště, to je to, na co jsem myslela. Uhrabu zoranou hlínu, naseju trávu, lehce přelíznu hráběma a pokropím, než začne pařit sluníčko, doufám že tam dětem vyroste krásnej trávník. Při kropení se přesvědčuji, že prokojená noc zanechala následky a s jiskřičkami v očích vzpomínám na vtípek mého dětství..“ ano, můj rudý bratr také šlápl na hrábě.
Popláču si nad naším chlupatým autobusem, kterému se zhoršily kožní potíže, zas je to o něco horší. Při pokusu vykoupat ji veterinárním šamponem obdržím takovou sprchu, že naprosto jistě vím, že se mi psí kožní alergie, blechy a všichni sousedi se zdravým zrakem a čichem budou vyhýbat dalších půl roku. Zadoufám, že se nějaký šampon dostal i čubě na kůži, s povzdechem se smířím s nutností vyhledat veterináře specialistu a telefonicky čubu objednávám. ( milý deníčku, v pondělí musím hodit na mimiaukci levou ledvinu, tohle bude zase drahé)
Po nekonečné debatě na téma na co na všechno nemá chuť udělám svačinu pro Maxíka, opět nakrmím Vikču a jdeme sekat vrchní zahradu. Tenhle členitý plácek má asi 1000metrů čtverečních, takže se slušně zapotím a Maxík dostatečně otráví z hlídání sestřičky, jestli nehouká monitor, aby mě ani nenapadlo zapřáhnout ho při pletí jahod. Normální lidi jich mají záhonek, u nás je to plantáž. Na druhou stranu, někdo musí jezdit na jahody do zahraničí, my to máme doma….
Vikča začíná nabírat, jako obvykle hned v okamžik, kdy vlezu do brambor, abych vyplela i je… doběhnu si umýt ruce, ona mezi tím zesílí na frekvenci požární sirény, dřepnu si na mez a doufám že se nakrmí rychle. Doufám marně. Jako vždycky se pokusí bojkotovat levé prso, čímž mě znervózní a vytane mi na mysl nedávno spatřený inzerát… „ prodám kozu, momentálně zasušenou“ Nedůstojně zkusím jestli chyba není na mém přijímači a nutím tu chudinku aby to zkusila znovu. Má smůlu, kdybych ji při jejím apetitu krmila jen z pravého, za chvíli bych na něj místo košíčku podprsenky kupovala náhubek na jezevčíka.
Dokojím, dopleju brambory, prořežu větve a startuji křovińák, pokoušejíc Maxíkovu trpělivost, stran péče věnované mladšímu sourozenci. Po dosekání okrajů zahrady, na které jsem se klasickou sekačkou nedostala nasázím hrášek, uklidím nářadí a svištím udělat pozdní oběd.
Po jídle spláchnu nádobí, opět prohraju v pexesu, abych udělala malému radost za jeho vzorné hlídání a poklidím oba baráky, aby až se nám vrátí tatínek z pracovního výletu, pořádaném firmou za účelem utužení kolektivu, nebyl doma bordel jako v tanku.
Zbytek odpoledne pak budu trávit tím, že se z toho urvaného, ospalého jezeďáka který na mne mžourá ze zrcadla, udělám sexy odpočatou ženušku. Hlínu zpod nehtů sice vydrbu horkou vodou, ale zelené od trávníku jsou pořád, vyřeším to tedy lakem na nehty. ( ano, opravdu praktické, když nejpozději zítra bude při práci dole) Z vlasů vyklepu listí a větvičky, zaženu myšlenku na znovunastartování křoviňáku a jdu je rozčesat a umýt. Pozůstatek těhotenského megapupku rafinovaně ukryju do saténové noční košilky ( díky výrobcům za velikost „berouskovo šapito“ ) Dám chladit šampáňo, doběhnu otrhat pár jahod a po uspání našich dvou miláčků budu doufat, že než milovaný manžel dorazí z utužovacího výletu ve společnosti bezdětných, usměvavých a odpočatých kolegyň, nebudu už únavou slintat do polštáře a dokážu se s přirozeným výrazem vybičovat k nějakému, alespoň trošku uspokojujícímu postelovému výkonu.
Víš milý deníčku, představa toho, jak se mu okamžitě zhroutím do náručí, vypovídám ze všech starostí, které se v době jeho nepřítomnosti nastřádaly a nechám se opečovávat je taaak přitažlivá…. Když si ale vybavím to rozesmáté kvokání, které mu znělo za zády ve chvíli, kdy se rozhodl zatelefonovat domů, aby se přesvědčil, že to tu bez něj nějak plní bezmoci přežíváme, mě od toho spolehlivě odrazuje. A tak se večer mírně líznu, budu se tvářit vášnivě a odpočatě a po sexu se budu oddaně tulit a šuškat mu o tom, jak jsem tu bez něj byla totálně bezmocná, přes den si neuměla poradit a v noci se hrozně bála… při sexu pak budu myslet na Seanna Conneryho, kterého by docela jistě taková hovadina, jako pořizovat si bramborové pole a lán jahod určitě v životě nenapadla. |