inzerce
 |
končící aukce |  |
návod na inzerci | |
časté otázky | |
podmínky inzerce | |
možnosti reklamy | |
kontaktujte nás... | |
 |
Inzeráty | Testování | Soutěže 1 | Hodnocení | Komentáře | Diskuse | Fotky | Magazín | Blogy | Návody | Bydlení | Poradna | Recepty | Vtípky |  |
VTÍPKY > O ŽENÁCH
|
|
| Celkem: 10 (zobrazuje se 1-10) |
| O ŽENÁCH |
| Mateřská... jak je to doopravdy |
| doufám že tu už není |
| KOMENTÁŘE (16) poslední: 15.10.2013, 14:30 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Život je někdy pes... |
| aneb mluviti stříbro, mlčeti zlato .o)) |
| KOMENTÁŘE (31) poslední: 7.7.2011, 11:50 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Motivační hesla pro pochod Prahou :o)) |
| Chceme prachy, žádné díky, rodíme vám poplatníky!!!!!!!!! Vydejme se na pochod, ať poslanci jdou do sebe, než zaplatí za porod, držme nožky u sebe!!!!!! Maminky to vezmou z gruntu, jen ať zapotí se stát!!! Za pomoci z korku špuntu, budou všechny stávkovat. Proberte se lidičky!!!!!!! okrádají rodičky!!!! Neháčkuju, nepletu, nerodím do světa zlého!!! Od cenzury na netu, ke zrušení porodného. Všechno je to vážně k pláči, tak se matky chopme stávky!!!! Smažou návod na mimáči, zkrouhnou sociální dávky.... Mateřský cit, ten se chvěje, dnes už není fakt nic vhod... hrozné, kam dneska svět spěje, tak se dejme na pochod!!! |
| KOMENTÁŘE (25) poslední: 22.2.2011, 11:45 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Kriminálka mimibazar!!! |
| Policistům je to k pláči, že nikomu neschází.... Maj smůlu že na mimáči, zálohy se nachází...... Nepomůžou žádné kecy, demonstrace vyšumí, Na mimi ženské znalé věci, to jen tak někdo neumí!!!! Nenajdeš tu slípku, k@ávu, nikde žádné kvokání!!!! Všechny zběhlé v trestním právu, odbornice v pátrání. KAŽDEJ POLDA ZAPLÁČE, VYHAZOV JE ZÁRUKOU... AŽ KRIMINÁLKA Z MIMÁČE, TO VEZME PEVNĚ DO RUKOU!!! Autor si dovoluje upozornit čtenáře, že tento příspěvek není vázán k jednomu konkrétnímu případu, ale je důsledkem dlouhodobého zoufalství nad neustálou kritikou policie, soudců, záchranných složek a podobných institucí a to stylem "zasvěceným, věci znalým a vysoce odborným"!!!!! |
| KOMENTÁŘE (60) poslední: 25.10.2010, 10:27 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| ŽENY NA VĚTVI |
| Jestli vám tenhle název připomenul „muže na stromech“, pak se moc nepletete. Zrovna tenhle seriál se mi dnes vybavil když jsem po několikaměsíčním absťáku po hlavním městě vytáhla paty z venkova. Ne že bych se chtěla drze a nesoudně nazývat spisovatelkou, jsem spíš maniakální grafoman vyrovnávající se s každodenním stresem tím, že si třídí myšlenky na papíře, stejně tak naše malá vesnička má k Aljašce daleko ( ani ne tak rozlohou, jako úžasnou pospolitostí, vylíčenou v seriálu - naše vesnice připomíná spíše Jiráskův román „ proti všem“) ale stejně jako hlavní hrdinka seriálu jsem se tu ocitla v jiném světě, někdy mezi „jinými“ lidmi a dočasný návrat do civilizace pro mne byl trošku kulturní šok. Cílem našeho dnešního výletu nebyla Praha, šlo jen o zastávku cestou na návštěvu, ale i tak jsem si, když jsem vstoupila do nákupního střediska „šestka „připadala jako Alenka navrátivší se do říše divů. Ostrá světla, barevné výlohy butiků a nikde žádná pole a ovce….prostě pohádka. Požitkářsky jsem nasála vůni klimatizace smíšenou s parfémy kolemjdoucích, nenápadně vyklepala slámu z bot a vstoupila do víru velkoměsta. Všudypřítomné nápisy „sleva“ lákaly a já zabrousila hned do prvního obchodu s botami. Do oka mi padly lodičky na vysokém podpatku, které slibovaly, že i z mé krátké, křivé nožky během minuty udělají sexbombu. K realitě mě přivedla až nepříjemně se vtírající myšlenka na to, kam tyhle úchvatné kousky obuju. Sekání zahrady by asi nebylo zrovna to pravé ořechové, i když mravenci by mohli ve strachu o holý život konečně prchnout na sousední pozemky a při přespolním běhu bych se možná maličko bořila do terénu. Navíc jediná větší společnost do které se doma dostanu mě čeká za dveřmi slepičárny a riskovat kvůli marnivosti že slepice úlekem měsíc neponesou se mi ani za nádherných 299kč opravdu nechtělo. Jediný „městský“ kousek obuvi který tu krom kanad a holinek využiju jsou originál crocsíky… sláma s hlínou padají jednou dírou tam a druhou hned ven, takže jsem je ke své radosti nemusela jako ostatní uložit do nejzazšího kouta botníku. Nechala jsem si tedy zajít chuť a s třesoucí se rukou jsem je po posledním pomazelní vrátila do regálu. V Kenvelu jsem koupila krásné černé tričko, které na vesnici přece jen najde lepší uplatnění ( hodí se k lékaři, do hasičárny na sobotní pivo a vzhledem k tomu, jak často mám příležitost ho unosit možná i do rakve, jestli výrazně nepřiberu) V tu chvíli už mě dohnala realita, v podobě upozornění od přítele, že by bylo záhodno pokračovat v cestě, neb krom návštěvy ještě jedeme vyzvednou čtyřnohé vepřové v podobě vietnamského selete a na místě musíme být na čas. Rychle a přiznávám značně zdrceně jsem se ještě pohledem rozloučila se vší tou nádherou a zkroušeně došourala k autu. Nemůžu ale říct, že bych si dneska neužila žádné povyražení. Prasátko které jsem koupila k rozšíření zvěřince a později zásob v mrazáku už není se svými patnácti kily žádné miminko a neposedností jistě troufne lecjaké pubertální smrádě. Já, zemědělec začátečník bohužel podcenila jak jeho temperament, tak rozměry a vzala na jeho přepravu pouze látkový pytel. Cca 70 km domů jsem tedy absolvovala v předklonu ( ze kterého se kvůli skřípnutým zádům hned tak nenarovnám a tak mě ode dneška bude moct do pozadí beztrestně kopat nejen osud, ale kdokoli za mými zády) snažíš se zoufale udržet šílející prase, které se i s pytlem pokoušelo přeskočit za volant a vrátit domů. Díky tomu, že syn spal a já s každým dalším kilometrem čím dál víc ztrácela zábrany a slušné vychování se mohlo snadno stát, že si mé nadávky některý z dalších účastníků silničního provozu vzal osobně. Jestli na vás tedy dnes na dálnici pokřikovala mírně nahrbená a silně rozcuchaná osoba s nepříčetným výrazem cosi ve stylu: „ ty prase bl@ý co to děláš“ nebylo to proto, že jste zapomněli dát blinkr při předjíždění… dokonce to ani vůbec nebylo na vás!!!! Čuníka se mi díky zmobilizování veškerých sil a sebeovládání povedlo umravnit natolik, že cestou domů nepřebral řízení a dokonce jsem ho i úspěšně ubytovala. Jako odměnu za prožité příkoří jsem si dopřála pojmenovat ho..tedy ji, maličko netradičně. Dostala totiž mužské jméno. Ne že bych byla natolik extravagantní, nebo se neorientovala v rozdílu mezi ženskými a mužskými jmény, ale tento výběr pro mne prostě skýtá netušené možnosti a slasti. Dostala totiž stejné jméno, jaké nosí i můj exmanžel. Nejen že teď tedy mohu veřejně a hlavně beztrestně vykřikovat, že je Jenda šílenej dobytek, ale dokonce ho ani na rozdíl od dalších zvířat chovaných ke konzumaci neobrečím. Jestli odolám touze odpravit to prase sama, pozvu řezníka s obrovskou chutí. |
| KOMENTÁŘE (27) poslední: 18.8.2009, 14:14 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Láska je slepá – sousedi ne!!!! |
| P okládka podlah A gronomie R ekonstrukce všeho druhu T erénní práce N atěračství E konomie R uční práce K ojení A tak dál a tak pořád… ŘEKL, ŽE MĚ MILUJE a tím to celé začalo. Kdyby od té chvíle mlčel, možná bych teď právě dorazila z nákupního centra, případně z procházky po Karlově mostě. Místo toho jsem před chvílí doběhla z práce, holinky od bláta, za nehty hlínu a ve vlasech jehličí. Později totiž ŘEKL I TO, ŽE MILUJE VENKOV Chvilku jsem váhala, ale zaslepená láskou a romantikou jsem se nechala přemluvit. Koupili jsme tedy domek na maličké vesnici. Romantik by pravil, že tu lišky dávají dobrou noc. Realita je ale taková, že pouze kradou slepice. K těm se ale dostanu za malou chvilku. Jako málokterá zamilovaná jsem se nijak nezajímala ekonomickou situací toho, kdo mne právě okouzlil a tak před koupí domu logicky přišla hypotéka. Následovalo tedy zjištění, že pečení holuby do pusy létat nebudou. Že mi ale budou škodolibě kálet na vyprané prádlo, to mě trošku nadzvedlo. Sice je trochu omlouvá to, že nejsou pečení, ale poštovní, ale na výsledku to nic nemění. Když si tedy můj milovaný splnil sen v podobě nemovitosti v místě, které rozlohou lehce připomíná díru po granátu a zalidněností jeden vagon metra na trase C, začala jsem plna optimismu plánovat zabydlování. V překladu to znamenalo to, že jsem léto trávila zedničinou, pokládáním podlah, škrábáním a malováním zdí a chlácholením jednoho zmoženého mužského, kterého z plnění snu začaly bolet ruce a téct nervy.Konečně přišel den D a my se nastěhovali, šťastní, že to máme za sebou. ŘEKL, ŽE MILUJE MASO…. A tak jsem odhodila střevíčky na podpatku, na trhu zakoupila slepice, kachny a králíky a začala farmařit. Chvilku trvalo, než jsem přišla na to, že králíkům nesmím dávat jména, protože takovej tisíckrát pomazlený Karlík moc nechutná, než jsem přestala ke slepicím chodit ozbrojená hráběmi a hystericky zahánět kachny při každém dešti. Dnes už se s králíky mazlím jen občas, u slepic už profesionálně a s chladným cynismem ovládám trojhmat – otevřít kurník, vyhnout se útoku kohouta, nebohé slípce podtrhnout vejce pod zadkem a cestou ven ještě zákeřného kohouta načutnout- a kachny vyháním na déšť záměrně, ušetří mi to sprchování hadicí, které tolik milují. Mužský má k veškeré téhle zvěři vztah poměrně podivný… z počátku ji ignoruje, když mluvím o krmení a čištění, tváří se dojemně nechápavě, když se ale zakulacují a dospívají, získává jeho vztah výrazně na láskyplnosti . Pravděpodobně bude trpět alergií na peří, když se totiž kachny této ozdoby zbaví, jeho vztah k nim okamžitě výrazně zněžní. ŘEKL, ŽE MILUJE MOJI ŠIKOVNOST A SAMOSTATNOST … a tak každé ráno vstanu, nakrmím hospodářská zvířata, vzbudím syna kterého odvedu do školky vzdálené něco přes tři kilometry přes pole ( pomalu ale jistě se ze mne stává rekordman v přespolním běhu s potomkem na zádech) doběhnu zpátky, doma popadnu nářadí a nastoupím do práce. Vzhledem k odlehlosti bydliště a absenci řidičského průkazu jsem vzala práci pro obec. Během dne tedy pracuji v lese a čistím obec, abych odpoledne odhodila lopatu a radostně se rozběhla pro prcka do školky. Cestou zkoumavě prohlédnu srnčí a divočáky, protože mě ale tlačí čas a omezuje rozměr mrazáku nechám je jít, v klidu vyzvednu syna, učitelce odevzdám poslední peníze na další školkový výlet a vydáme se na zpáteční cestu. Cestou si vyslechnu jaký měl den, zahrajeme si na stopaře ( do teď neprokoukl, že stopy které ho tak fascinují nevytvořil sněžný muž, ale něžná nožka jeho matky obutá do holinek) a občas to proložíme hrou na velkou pardubickou, to když mě tlačí čas a malého botičky. Doma pak nachystám jídlo než se můj milovaný vrátí z práce, obstarám i ostatní zvířata a po úklidu domácnosti vyrazím operovávat zeleń, tentokrát ne na panském, ale na půdě domácí. Večer pak vyzuji holinky, ve vaně utopím toho unaveného jezedáka, který na mne zoufale zírá ze zrcadla a pokusím se vžít do role vášnivé milenky. Pravda, občas toho nebohého zemědělce záměrně topím o trošku déle než by bylo nutné, doufaje, že mezi tím partner usne, většinou ale doufám marně a tak nemá smysl protahovat jeho utrpení. Když pak mužský spokojeně oddechuje, dívám se z okna a přemýšlím nad tím, co si budu přát, až jednou uvidím padat hvězdu. Napadá mě jen jediné. Budu si přát, aby můj miláček alespoň měsíc neříkal vůbec, ale vůbec nic, případně aby sousedi odjeli na týden pryč a já mohla v klidu vyhloubit dostatečně velkou jámu pro jeho zmizení!! |
| KOMENTÁŘE (37) poslední: 15.11.2010, 16:59 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| VZPOMÍNKY NA PÍSKOVIŠTĚ |
| Svého času, bydlíc ještě v těsné blízkosti Stromovky jsem se rozhodla stát se vzornou matkou!! Už žádné courání po parku s objevováním zvířátek, rostlinek a podobných nesmyslů, vyrazíme na písek. Den první…. Ráno jsem zabalila nepostradatelné propriety… kyblík, lopatku, pět bábovek a dítě, navlečené do starých tepláků a vyrazili na písek. Už při vstupu na hřiště jsem cítila, že je něco špatně. Zatímco můj pohled zmateně klouzal po dětech, navlečených do značkových souprav, maminky na písku, evidentně sehraná parta mě probodly pohledem jako nevítaného vetřelce, pohrdavě sjely staré oblečení mé ratolesti a opět se daly do plodné debaty. Lehce jsem tušila, kdo bude dnes asi na pořadu dne. Srdnatě jsme vysypali bábovičky… trochu to připomínalo krmení racků, cizí děti je chytaly ještě ve vzduchu, já si sedla na lavičku a pozorovala cvrkot. Po půl hodině, kdy jsem jedním uchem poslouchala drby a problémy, nad kterými zůstával rozum stát a jedním okem sledovala jak si můj synek, lehce připomínající v téhle sestavě Zilvara z chudobince plácá ručičkami v písku ( věci půjčuje ochotně a nějak zapomíná řešit, aby mu alespoň něco zbylo) jsem to vzdala a tiše se s ním, nakřáplým kyblíkem a dvěma lopatkami odplížila k domovu. Cestou mi v hlavě zrál strategický plán jak začlenin syna mezi malé pražáčky. Den druhý…. Jsem šikovná. Na extra levném sekáči jsem zakoupila za 150kč teplákovou s velikým nápisem adidas a v hračkárně nové bábovky.. Před bránou hřiště jsem nasadila srdečnou grimasu až mě braly křeče do koutků a hrdě nakráčela středem. Vysypaly jsme bábovky, a já opět zasedla na bidélko. Můj lehce dementní úsměv a značka na teplákovce mi pomohla zapadnout a tak, zatímco si syn hrál s bábovičkami, já byla v centru štěbetání. Tentokrát jsem vydržela pouze hodinu a to ještě díky silné vůli a obrovskému sebeovládání. Cestou z hřiště jsem zakoupila a z části spolykala balení ibalginu a zcela bez bábovek a iluzí dumala, jak syna neochudit o dětskou společnost a hračky a zároveň zachovat zdravý rozum. I uzrál v mé hlavě ďábelský plán. Na sekáči, kde mají naštěstí i hračky jsem zakoupila pěkný a levný model sklápěčky od Bruderu, v drogerii hnědý jak na nehty v odstínu toho, do čeho nechcete šlápnout a v hračkárně další sadu báboviček a novou lopatku. Dny následující…. Maxík odcházel na hřiště velice spokojený… děti se s ním nadále kamarádily, díky náklaďáčku používanému jako návnadu a značkové teplákové soupravě, on si v klidu hrál s bábovičkami, které zdobil proužek hnědého laku na nehty a které tedy děti, značně vycepovány totálně podělanými trávníky a chodníky nechávaly zcela být. Já usedala na nejvzdálenější lavičku co nejdál od hejna, vyzbrojena vražedně nepřístupným pohledem, knížkou a termoskou s kafem a spokojeně četla, sem tam pozorujíc cvrkot. I tak se našly odvážné maminky, které tahle fasáda neodradila, například v podobě tří alternativních žen, které si přisedly nabízejíc ráno upečené ovesné sušenky, se snahou navázat debatu na dětské oblečení z čisté bavlny a zdravou stranu. Po tom, co jsem ochotně odvětila, že já nejradši 100% polyester, neb se nemusí žehlit, se sušenkami bych se nepekla, protože hranolky z friťáku jsou rychlejší a pohostinně nabídla jim i dětičkám návštěvu u mého strýčka na liščí farmě, s možností odkoupení nějaké té kožešinky se slevou ( ano, lhát se nemá, ale tohle bylo v sebeobraně) měla jsem pokoj i od nich. A tak i na písku se dalo spokojeně vegetit, dokonce i v centru Prahy |
| KOMENTÁŘE (25) poslední: 21.6.2009, 23:48 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Návrat mezi lidi .o) |
| Po roce na rizikovém těhotenství a čtyřech letech mateřské dovolené jsem hledala práci. Snažila jsem se na sebe podívat objektivně a popravdě.... docela mě ten pohled vyděsil. Ano, dokážu zvládnout deset věcí najednou, dva bláznivé mužské, smečku doma a zvěřinec na dvoře a zahradě koordinuji poměrně s úspěchem, ale ve věcech běžné reality, papírování a vyřizování po úřadech si přijdu trošku jako Tarzan, když ho poprvé dopravili do civilizace. Sehnat práci, která by se dala šikovně zvládnout i s denním přespolním během do školky a ze školky ( řidičák si hodlám dělat až v době, kdy si při pohledu na své ruce budu vybavovat která je levá a která pravá a nebude mě napadat pouze "vařila myšička kašičku" a "paci, paci, pacičky" ) takže denně běhám 3km přes pole s jetelem do školky, pouze ranní cestu mi ušetřila sousedka, která nás vozí autem, takže cesty zůstávají pouze tři, dohromady cca něco přes devět km) Nakonec duch zvítězil nad hmotou a mé zoufalství ze slova "nezaměstnaná" mě vybičovalo k sehnání práce pro obecní úřad. Ano, než být na pracovním úřadě, budu se hrdě ucházet o obecní hrábě!!! Konečně je rozhodnuto, dnes odpoledne jdu podepsat pracovní smlouvu. Budu manager dvou rozlehlých oblastí, velet širokému pracovnímu týmu.... přeloženo do lidské řeči. Udržovat dvě vesnice ohledně veřejné zeleně a podobně, šéfovat budu sekačce, motorové kose, hrábím a podobně. .o)) Už při nácviku, kdy jsem dělala v tomhle "oboru" brigádu mě vesele zdravili silničáři.... hurá, jsem mezi lidmi, už patřím i jinam, než jen do klubu Hami, nebo ikea family .o) A právě v tuhle chvíli mě dohnala životní realita. Podepsat smlouvu jdu ve čtyři a už od rána trávím dost času na záchodě, průběžně se kontroluji v zrcadle a popravdě už si nejsem ani příliš podobná. Právě na té místnosti se mi v záblesku geniality vybavila existence takových věcí, jako je zápočtový list a podobné sci-fi předměty. Po delším zadumání mě napadlo, kde je najdu. Ano, byli v krabici, v zadním fochu skříně, pod vrstvou prachu! Po odklizení sešitu "mých prvních pět let", prvních vydařených kreseb a fotky z ultrazvuku, jsem vyhrabala i zápočťák. Když jsem se vybičovala k tomuto nadlidskému výkonu, opět jsem se vrátila na své místno a s křečí v břiše dumala nad tím, co všechno budu ke svému novému zaměstnání potřebovat ( už vím, že i pracovní rukavice se dělají v zajímavém provedení, google nezklamal) V tuhle chvíli se mi klepou ruce, kroutí střeva a vaří mozek při vypočítávání toho, za jak dlouho stihnu ráno ze školky prosvištět jetelem, popadnout nářadí, doběhnout s ním do vedlejší vesnice a začít pracovat. O polední pauze ta samá trasa nazpátek,, jen s tím rozdílem, že mi bude prcek v práci asi chvilku pomáhat, než si ho převezme přítel. (Až uvidíte jetelem běžet bláznivou ženskou s dítětem na zádech, nevolejte prosím lékaře, to jen spěchám zpátky do práce!!!!) Sepisuju sáhodlouhý seznam, co musím v baráku ještě do pondělka stihnout udělat, jak si rozplánuju čas, abych stíhala po osmičce obstarat domácnost, hospodářská zvířata a ještě navařit na zítra, protože miláčci jsou zvyklí na teplé obědy... Jestli zvládnu bez větších zmatků tohle, přihlásím se na pozici vrchního managera nějaké velké logistické firmy... nejdříve ale musím za pomoci dvou tablet černého uhlí a jednoho lexaurinu ( panák by byl cítit) dojít podepsat pracovní smlouvu a nafasovat hrábě :o))) |
| KOMENTÁŘE (22) poslední: 21.6.2009, 23:52 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Saláty, drůbež a pocuchané sousedské vztahy... |
 |
| Před nějakou dobou jsme se přestěhovali na vesnici a já začala dle známého pořekadla " čím hůř, tím radši" farmařit. vzhledem k tomu, že nic nepotěší člověka víc, než neštěstí druhých, mé vyprávění některých zážitků z tohoto obru si tu našlo vděčné čtenáře. Proto jsem se rozhodla psát do vtípků, většinou je to na delší povídání a na diskusi bývá málo prostoru .o))) Jak už některé víte, chovám slepičky a odporně škodolibého skřeta jménem Ferdinand, převtěleného v kohouta. Coby bývalý pražák jsem do drobného zemědělství vstoupila plná neznalosti, ideálů a nemístného optimismu. Má představa, že slepice jsou podceňovaná zvířata neprávem považovaná za tupá vzala tuto neděli za své, stejně jako úplně zcestný dojem, že když se k nim budu chovat laskavě, přinese to určitě ovoce...ovoce nepřišlo a zelenina šla do pr@ele... ale začnu od začátku. V neděli jsem ráno hrdě pozalévala zahradu, kde se na mne z hlíny smály krásné salátky, vypiplané ze semínek a květáček, kterému jsem ke zdárnému růstu málem chodila předčítat. Nakrmila jsem slepičky, laskavě hovoříc, i když mi ty důry zobaly prsty u nohou a mále jsem si zlámala hnátu na slepičinci. Pak jsme s rodinkou vyrazili na trhy, kde jsem si nakoupila další věci na zahradu a radostně se vraceli domů. Po otevření vrátek na mne ale čekalo překvapení. Prostředkem dvora ke mně výhružně kráčel kohout, ve škodolibém ksichtě výraz vítězství uprchlého trestance. když jsem zaklonila hlavu, v nadechnutí k bojovému pokřiku, rozhodnutá skočit po něm dříve než on po mně, oněměla jsem úžasem. Na štítě střechy seděla jedna ze slepic, se zájmem shlížela na dvůr jako na koridu a bylo naprosto jasné, komu fandí. Ne, já která ji chodím krmit a podestýlat jsem to opravdu nebyla… jen ten palec dolů jí chyběl. Ferdu jsem vyprovodila ze dvora na zahradu, dá-li se pobízení špičkou do jeho zadnice a klení po námořnicku říkat vyprovázení. Slepici ze štítu jsem sundala pomocí několika šutrů, s velkým přemáháním mířených vedle a slibů, že jestli okamžitě nesleze, jdu pro vzduchovku. Sousedku jsem si musela odpoledne udobřit bábovkou a pressíčkem, její volání jestli může na kafe jsem v tu chvíli úplně přeslechla. Ona můj řev „padej domů ty prašivá slepice“ bohužel ne… Na zahradě mě čekal naprostý šok. S nelidským skřekem a podlomenými koleny jsem zaregistrovala, že ti dva byli jen předsunutá hlídka, ostatní dámy si zatím daly dostaveníčko v salátovém baru… ano, mé drahé, opečovávané salátky lehce připomínají rukolu, tedy ty, které tenhle nájezd přežily!!! Zbytek znám více méně jen z vyprávění. Zatmělo se mi před očima, popadla jsem hrábě a s nelidským řevem a nadávkami takové razance, že i v blízkém statku spoluobčané zalezli domů a zavírali okna jsem se vydala na trestnou výpravu, ze které si toho moc nepamatuju. Snad jen to, že během chvíle jsem syčela jako papiňák, do kterého jsem hodlala Ferdu i s celým harémem umístit, po dopoledni v salátovém baru jim přece vířivka přijde docela určitě vhod, varianta pro mladší kusy zněla solárko , v takový hezký den přijde grilované kuře vhod.. Naštěstí jsem byla zaslepená spravedlivým vztekem tolik, že všechny slepice vyvázly bez úhony, dokonce i Ferda utržil zranění pouze na svém egu a sebevědomí. V tuhle chvíli brousím nůžky, rozhodnutá celému harému pěkně přistřihnout křídla…podle Ferdova nasupeného výrazu z ranního krmení mi to tak lehce neprojde, můžete se tedy těšit na pokračování .o))) |
| KOMENTÁŘE (34) poslední: 6.5.2009, 8:50 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| O ŽENÁCH |
| Takový normální den... |
| Před nějakou dobou mi začala otékat noha… nejdřív jsem si jí nevšímala, doufaje, že se zachová stejně, bohužel neměla dost taktu. Když už jsem na ni nemohla došlápnout a vlastní dítě se mi s chechotem posmívalo, že mám nožku nikoli jako popelka, ale jako shrek, nechala jsem se dohnat k lékaři. Bylo mi řečeno, že to mám od dlouhé chůze ( do školky chodím přes pole, denně až 9km) a z nevhodného obutí, místo vysokých pevných bot mi byly doporučeny kecky. Vzhledem k mrazu a sněhu jsem se rozhodla nohu pár dní nechat doma odpočívat. Protože na mně ale vysloveně visí a bez ní se prostě nehnu , zůstala jsem doma i já a Maxík, kterého neměl kdo vyzvedávat. Noha odpočívala, zahálela a … nelepšila se, mrcha. Mám urýpaného chlapa a tak jsem byla dokopána k jinému lékaři, který stanovil diagnosu „ zánět šlach“ no co, každý má právo na svůj názor a nemusí být stejný jako toho druhého a i lékař je jenom člověk. Na nohu nemám šlapat, mám ji hezky mazat a jestli neposlechnu, pomažu pro sádru . Nechápu, kam to zdravotnictví spěje, takhle vyhrožovat mně, která jim za půl hodiny času a jednu rozmazanou fotku kostnaté hnáty zaplatila královských 30kč, zvlášť v období krize by si takové chování měli rozmyslet!!! Protože jsem poctivá, fakt jsem se snažila. Hladové pohledy rodinky na hodinky, kde se ručičky blížily ke dvanáctce jsem statečně ignorovala, ke vřískotu „ prosíííím pitíčko, čokoládu, jogurt atd“ jsem se tvářila hluše, ale zrádné srdce mateřské neodolalo a já pajdám od lednice k plotně, od plotny ke kotli a od kotle utírat zadek…ještě že partner alespoň tuhle činnost zvládá sám a alespoň to nemám dvojmo. Dnes ráno jsem vstala s odhodláním se poctivě šetřit. Na stůl jsem nachystala konvici čaje, jogurtíky a jídlo, k ruce vzala ovladače na televizi, dvd i CD přehrávač a libovala si, jak jsem na to vyzrála. První ledová sprcha přišla při snídani. Jak odolat láskyplné prosbě vašeho čtyřletého, že by zrovna dnes měl ohromnou chuť na kakao a piškoty? Jak dlouho dokážete odolat podezřelému tichu z dětského pokoje a klesající teplotě v místnosti? V dětském pokoji jsem uklidila hračky, které pravděpodobně atomový výbuch nad naší vesničkou rozmetal do všech koutů, dosypala do kotle, ke kterému musím přes dvůr a slastně se zhroutila zpátky na gauč. V tu chvíli venku vypukla vřava, naše dvě čuby jaty sourozeneckou rivalitou se pokoušely vzájemně zavraždit. Vyskočila jsem a s ladností postřelené srny se „rozběhla“ zjednat pořádek. Cestou jsem šlápla na kocoura, nakopla si palec o židli a podvrtla nemocnou nohu na schodech. Bez velkých zranění jsem ukončila psí zápasy a zjistila, že to naše psí dámy pojaly stylově a po dešti si daly důkladný zápas v bahně, s lehkou příměsí uhelného prachu. Nacpala jsem je do vany, vykoupala za řevu Maxíka a´t jim proboha neubližuju a snažila se nemyslet na to, co mě čeká ve zbytku domu, do jehož útrob mi třikrát prchla mokrá a nešamponovaná boxerka. Vysušila jsem psy, vytřela dům, znovu uklidila dětský pokoj, kterým se stačilo prohnat tornado a odolala touze zavolat pojišťovně, u které jsme pojištěni na živelné katastrofy, i když jsem přesvědčená, že tohle by prošlo. Tonoucí se chytá stébla, já mobilu. Rozhodla se zavolat do školky, že zítra Maxíka určitě přijde. Bez vraždy se obešlo i kázání mužského, že mám raději doma odpočívat a mít nohu nahoře. Na druhou stranu, je to jen 9km přes pole… Až zítra uvidíte cosi pajdat přes pole, nevolejte prosím myslivce k doražení vadného kusu. To jsem jen já, která s lehce dementním úsměvem napodobuji Forresta Gumpa a peláším za svým cílem, já, která za totálního nepochopení svého partnera vyměnila odpočinek a domácí pohodu za paralympijský přespolní běh. |
| KOMENTÁŘE (13) poslední: 6.5.2009, 14:50 | PŘIDAT KOMENTÁŘ |
| Celkem: 10 (zobrazuje se 1-10) |
Reklama
|
Podmínky serveru
|
Ceník členství
|
Návod pro inzerci
|
Desatero
|
Ochrana kupujících
|
Dobrý prodejce
|
Osobní údaje
|
Kontakt
|
Jednotné kontaktní místo
Autorská práva k publikovaným materiálům | Podmínky pro užívání služby informační společnosti | Informace o zpracování osobních údajů | Informace o fungování interního systému
Cookies | Nastavení soukromí | Vlastnická struktura
Autorská práva k publikovaným materiálům | Podmínky pro užívání služby informační společnosti | Informace o zpracování osobních údajů | Informace o fungování interního systému
Cookies | Nastavení soukromí | Vlastnická struktura
© 2001–2024 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s. a dodavatelé obsahu