VTÍPKY > O ZVÍŘATECH

Zuzana B. (zuzu) ID 352

mimibazar.cz/zuzu

Oblast: Slaný

+PŘIDAT K OBLÍBENÝM (přihlášení)

Registrace: 9.1.2005

Naposledy: 22.3.2024 9:16

Aktualizace: 17.3.2016 21:07

PROBÍHAJÍCÍ AUKCE

PODMÍNKY PRODEJE

HODNOCENÍ 252

VŠECHNY FOTOGRAFIE 558
Rodinné fotky
Scrapbook
Módní show
Spokojení zákazníčci
Moje hobby
Zahrada
Naše bydlení
Dekorace
Poradna
Domácí mazlíčci
Sběratelství
Naše úlovky

KOMENTÁŘE

VTÍPKY 40

RECEPTY 7

NÁVODY 4

Celkem: 6 (zobrazuje se 1-6)

O ZVÍŘATECH

Kdo asi sežral ježíška?

Přistižen při činu :o))

KOMENTÁŘE (13) poslední: 22.12.2013, 14:07 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ZVÍŘATECH

Psí námluvy a mateřské pudy

Chovám bordel teriery…. Teda border teriery, tak je to správně, i když přesnější je ten první název. Kdyby vám to nic neříkalo, je to pejsek který vypadá jako totální voříšek, ale svou povahou a rodokmenem strčí do kapsy kdejakého dvounohého snoba.
Totálně jsem jim propadla. Jsou to pesani, kteří se s vámi budou spokojeně přes týden vyvalovat na gauči v bytě a o víkend když vyrazíte plni optimismu o své fyzičce na tůru vám ukáží, jak jste na tom bledě. Zatímco vy už taháte jazyk po zemi, váš bordík vesele poskakuje kolem vás a dává najevo, jak je rád že lítá. Po příchodu domů se k vám spokojeně stulí a je z něj opět ten bytový povaleč. Tyhle ježaté čupakabry vrthly do mého života a obrátily ho úplně naruby…. Jsou tak oškliví až jsou hezcí, naprosto universální, bez zlozvyků terierů nebo loveckých psů… a tak se neustále dohaduju s někým, kdo je nazývá smetákem a má snahu je hanit… jsou úžasní, vhodní prakticky pro každého, zvlášť pro lidi, kteří ocení vyrovnaného parťáka, aniž by kladly nároky na krásu… prostě bordel teriéři.

A tak od pořízení druhého bordíka nebylo daleko k založení chovu. O svých traumatech z výstavy a norování už jsem tu psala, kam se ale tyhle zážitky hrabou na krytí. Za týden jsem se o psím sexu dozvěděla víc, než jsem kdy chtěla vědět.

Krycího psa ( ano, tak my psí kuplířky říkáme nebohým nápadníkům) jsem vybírala pečlivě a dlouho. Měl mít lovecké vlohy, ale zároveň být rodinný tip, přitom krasavec inteligentní. Jako správná náročná tchyně jsem vybírala dlouho, až padla volba na ideálního ženicha.
Co na tom, že byl ještě nezkažený, pro mou holčičku jen to nejlepší, ona už mu příroda poradí. NEPORADILA, mrcha :o((((

Dagoušek byl nádherný, svalnatý, přítulný a makavý, ale úplně bez sexuálních zkušeností. Ty naopak nahrazoval obrovským nadšením pro věc. Ve chvíli kdy se hned po prvním polibku pokusil o orální sex jsem začala trošku pochybovat o jeho slušném vychování, ale když se mu taktně ukázal správný konec, polepšil se. Bohužel se tréma a nedostatek zkušeností projevily.

I na to jsem byla připravená a měla sebou zkušenou psí kuplířku. Problém byl v tom, že jakmile ke psům přišla, bylo po všem… taky by se mi nelíbilo kdyby mi někdo kecal do sexu, ale v tomhle případě to bylo nutné. Já jako budoucí tchyně byla vzata na milost a tak se nakonec odborná pomoc škodolibě pochechtávala u kafíčka, dávajíc mi na dálku odporné…tedy odborné instrukce. Do dneška si myslím že jestli šel někdo v tu dobu kolem zahrádkářské kolonie prakticky v centru Prahy, odnesl si trauma na celý život. Ono rozhovor ve stylu… „musíš ho za něj popadnout nad kulkami, on ho pořádně nevystrkuje….ale já mu na něj sahat nechci… vzpomeň si jak to děláte doma a snaž se…. ( se sebezapřením) tak už.. no vidíš, dobrý, ale moc mu ho nemačkej… heleeee, on to dělá vedle…. Tak ho musíš nasměrovat, zeveď ho kam patří… hurá, dobrý…už ne, on dřevák vyklouz“…v Praze každý den nepotkáte.. alespoň ne v těch slušných čtvrtích. Čubina po několika dlouhých desetiminutovkách frajerova snažení získala výraz „ ty drž a já budu nadskakovat“ po dalším čase prostě usnula opřená o mé koleno a nechala mužský protějšek a´t se snaží jak umí.

Po několika dalších minutách snažení a mého totálního přemáhání se povedlo pesana správně nasměrovat, umístit tam kam patřil, aby mu ve finiši podjely tlapky a plýtval materiálem do trávy. Majitelé nápadníka dostali za úkol rozmluvit mu přerušovanou soulož a já rozcuchaná, rozpačitá a poučená o psím pornu víc než bych kdy chtěla jsem s nevěstou jela domů.

Při příští návštěvě bylo vidět, že na jejich straně pravděpodobně došlo k rozhovoru o motýlcích a včeličkách a tak šlo všechno o dost líp. I tak se to ale neobešlo bez hanebného násilí, přizvaná kamarádka veterinářka a já jsme ve vhodný moment přiskočily, popadly nápadníka a přidržely ho tak, aby opět nemohl od pořízení rodiny couvnout… ano, přiznávám se bez mučení, vlastně jsme zbouchly my jeho a ne naopak. Pravděpodobně zaslechl cosi o ekonomické krizi a usoudil, že pořízení rodiny do téhle doby by rozhodně nebylo zodpovědné a to ani za předpokladu, že by volby nedej bože vyhrál Jánošík Paroubek, který by jistě zavedl přídavky i na štěňata, jen kdyby mu to někdo poradil.

Po úspěšném závěru námluv a to dokonce dvakrát ( i když mám dojem, že jsme si zajistili jediný vrh po tomto krasavci, neb po tomhle krytí z něj bude určitě doživotní impotent prchající před každou háravou) přišla chvíle, kdy jsme stáli na veterině ¨, já dojatě žmoulala tlapku své holčičky….které to celé bylo úplně ukradené…. A zbožně zírala na ultrazvuk, kde nám pan doktor ukazoval jakési šmouhy, s tím že jde o miminka. Naštěstí jsem se probrala včas, než jsem se stačila hlasem staženým dojetím zeptat, jestli jsou to holčičky, nebo kluci.

Doma na mne naplno dolehly mateřské pudy. Zatímco budoucí matka s otráveným zívnutím zalezla do pelíšku, já letěla vybírat výbavičku a chystat válečné plány pro důstojné uvítání miminek na svět. Prostě a jednoduše…. HORMONY JSOU SVINSTVO!!!!

KOMENTÁŘE (28) poslední: 9.6.2010, 12:00 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ZVÍŘATECH

Z DENÍKU NEVYCVÁLANÉHO PSÍHO SPRATKA II

Tak už jsem se v rámci možností trochu zabydlela a dokonce už se i trošku orientuji v hierarchii smečky mých podivných dvounožců.

Nejraději mám toho nejmenšího, kterého mi věnovali na hraní. Neustále se mnou dělá lumpárny a krásně se loví. Když ho trošku zakousnu sice kvičí jako by ucházel ( musím ještě prozkoumat jestli není nafukovací) ale to pak vždycky pohotově přiskočí velká lidská holka s jakousi vodičkou a opraví ho, takže ho příště můžu zase používat.

Ten největší si se mnou hraje jen občas, jinak chce mít svůj klid. Díky tomu že nejvíc štěká jsem ho původně pokládala za vůdce smečky, ale tím bude nakonec asi lidská holka, protože opravuje hračky, určuje chod smečky a dokonce i sama loví jídlo. Na dvounožce to celkem jde. Zatím ho po ulovení tahá v takových legračních pytlích které se pěkně koušou a trhají, ale je docela šikovná, takže se ho časem snad naučí nosit v hubě, tak jak se sluší. Musí si ale ještě trošku zlepšit kondici, protože vždycky po lovu funí s jazykem až na vestě.

S domácími psisky to docela jde. Ta s legračním placatým čumákem vždycky krásně vyskočí a zaječí, když ji po tom, co si dovolí zabrat ten nejhezčí a největší pelech v nestřeženém okamžiku rafnu do zadku, ale alespoň je legrace. Tu která vypadá jako já jsem si ochočila tak, že mi dělá polštář a učí mě nové věci.

Během dne mě dvounožci nechávají v klidu zkoumat a pospávat, ráno se totiž odcházejí někam vyvenčit a proběhnout. Ten největší bude asi nějaký nemocný, když se vrací, pořád smrdí stejně divně jako když odcházel, takovou tou ošklivou člověčinou. To lidská holka, to je jiné kafe, ta určitě ví, co je zábava. Podle toho, že se vrací ufuněná a voní stejně jako moje máma, když se vracela z procházek s panem chovatelem který se oblékal do zeleného, se určitě celý den válí někde v jehličí, ožužlává klacky a očůrává každý strom, který potká.

Slíbila mi, že časem můžu chodit s ní. Ráda bych se těšila, ale nevím, jestli jí ještě můžu věřit. Včera mi totiž slíbila, že pojedeme na „kočkování“ a já už se moc těšila, jak si užijeme zábavu, proženeme společně nějakou čičinu a vůbec si ten den krásně vychutnáme. Místo toho mě ale ta zrádkyně odvezla k nějakému propradnému stvoření, které sice smrdělo jako pes, ale vůbec se tak nechovalo. Ani nezavrčelo, bez varování mě chytilo za krkem a ošklivě štípnulo do boku. Krom neznalosti psí etikety to byl navíc nějaký psí mrzák. Sice voněl jak má, ale vypadal podobně postiženě jako dvounožci, na kterých se tedy příroda pěkně vyřádila, a ani neměl ocásek. Od lidské holky za to navíc ani nedostal přes čumák jako ta s placatým čenichem, když po mě občas vyjede, ale ještě mu dala nějaké papírky, ve kterých byl určitě zabalený nějaký pamlsek. O tom, že je divně postižený svědčí i to, že papírky neroztrhal aby sežral obsah, ale zahrabal si to do nějaké krabice na později.

Po téhle zradě si budu muset dobře rozmyslet, jestli se od lidské holky nechám ještě někam nalákat, budu ji muset asi ještě převychovat.

Vaše Conie

KOMENTÁŘE (12) poslední: 23.7.2009, 21:18 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ZVÍŘATECH

Z DENÍKU NEVYCVÁLANÉHO PSÍHO SPRATKA

Milý deníčku, jsou mi právě dva měsíce a i když tak trošku vypadám, nejsem voříšek, ale bordEr teriér s rodokmenem, před kterým by kdejaký dvounožec musel padnout na kolena a blednout závistí.

Jmenuji se Conie Hunting Herat a narodila jsem se v maličké vesničce u Opavy. V mém rodišti se mi moc líbilo, sotva jsem se ale začala rozkoukávat a trošku poznávat svět, stalo se něco, co mi dočista změnilo život.

V jeden takový ošklivý, pošmourný den se u našich dveří objevili tři dvounožci a nadšeně se hrnuli rovnou k ohrádce ve které jsem si právě hrála se svými sourozenci. Můžu říct, že na mne žádný dojem neudělali, spíš naopak. Neomlouvá je ani to, že projeli celou republiku v mizerném počasí, takhle se prostě k miminkům na návštěvu nechodí!!! Aby nebylo málo to, že vypadali jako něco, co právě vyplavilo moře, neuměli se ani chovat. Jeden z nich, vlastně jedna, protože to je člověčí holka nás jednu po druhé brala do rukou a místo obvyklého muchlání nás prohlížela, zírala nám na zuby, prostě strašné vychování.

Když nás naše milovaná paní chovatelka odnesla na zahradu, odpoutala jsem se od sestřiček, které pobíhaly v chumlu poblíž těch individuí a jala se prchat opačným směrem za příslibem radostnějších zítřků. Byla jsem ale potupně odchycena a aby toho nebylo málo, ta divná člověčí holka mě popadla a rozhodla se už nepustit. Když jsem viděla jejich auto, šly na mne mdloby… já s takovým rodokmenem a povezu se v něčem takovém? Pořád jsem ale doufala v nějaký zázrak, po únosech dětí se teď jde přece poměrně tvrdě.

Doufala jsem ale marně.. odtáhli mě do domku, který nebyl o nic lepší než to „auto“ kterým přijeli a hned za vraty na mne pustili dvě psí holky, které určitě unesli dřív než mne. Když jsem viděla tu větší, bylo mi hned jasné, proč nás maminka pořád okřikovala, abychom nelítaly, chudinka vypadala, že to jednou neubrzdila a následky nese do dneška, druhá vypadala trochu jako moje maminka, i když voněla jinak. Každopádně jsem obě na přivítanou rafla, aby věděly, že to se mnou nebude tak jednoduché.

Moji noví dvounožci se nakonec neukázali tak špatní, i když k dokonalosti mají hodně daleko. Pravděpodobně půjde o nějaký domorodý kmen, toho nejmenšího z nich mi asi obětovali na hraní. Lidská holka mě obskakuje, ale také neustále hnusně peskuje. Včera jsem se třeba pokusila zakousnout slepičku a ta lakota nenažraná mě potupně vytřepala za kůži. Představte si, že oni v krádeži dětí jedou ve velkém, chudinkám slepicím kradou jejich potomky ještě dřív, než se vůbec stačí vylíhnout. Ten největší ze dvounožců docela ujde, jen si se mnou občas hraje a nijak neprudí.

Jediné, co jim opravdu neodpustím je to, jak příšerně zprznili mé jméno, konkrétně ta nejprotivnější z nich. Po několika mých podařených kouscích, které ona samozřejmě se svým omezeným intelektem a smyslem pro humor vyhodnotila úplně špatně mi začala říkat „Konina“!! Původně jsem ji chtěla šetřit ze strachu, že by trpěla doživotními komplexy, ale asi jí budu muset dát přečíst svůj rodokmen, aby věděla, s kým má tu čest. Ještě jednou mě takhle naštve a překoušu j kabel u přístroje, ke kterému je pravděpodobně ze zdravotních důvodů napojená, když zrovna není v práci. To bych pak ale nemohla vést svůj deníček, do kterého si chci zapisovat všechny křivdy, které na mne kdy spáchali, abych, až mě konečně někdo osvobodí mohla žalovat.

KOMENTÁŘE (16) poslední: 19.8.2009, 21:47 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ZVÍŘATECH

NORUJEŠ, NERVUJU, VYSTAVUJEME !!!!

Psi… moje veliká láska, momentálně i tak trošku koníček. Krom na mimibazaru poměrně známé boxerky s námi bydlí i tříletá borderterierka Buffy a právě ta se momentálně stala středobodem mého vesmíru, předmětem veškerého mého trápení.

Borderterier je úžasný pes. O co víc vořechoidní ve vzhledu, o to milejší a bezproblémovější v povaze. Cca do roka a půl je to neřízená střela, plná energie a lumpáren, pak zdůstojní a vy si říkáte, že to celé byl jen zlý sen, copak by tenhle klidný, oddaný a nad všechno povznesený pejsek být ten pytel blech, běhající i po stropě?

Do nedávna byla Buffy plánována jen jako domácí mazlíček. To by se ale do naší blízkosti nesměl přistěhovat manželský pár, totálně, úplně a definitivně bláznivý, co se psů týče. Oba se velice brzy stali mými dobrými kamarády, lidmi, na kterých mi moc záleží a kteří mě… bohužel pro mé klidné noci, přítelův zdravý rozum a poklidné Buffynky žití svým nadšením nakazili.

A tak, místo zakazování zájmu o zvěř na zahradě k velkézvědavosti vesnice neustále buduju a tahám roury… vesnicí se čile táhnou fámy , sahající od moderního zavlažovacího systému ( pro ty mé čtyři kapusty) až po metro Bakov – Praha. Až vylezu s krumpáčem, jistě se časem dozvím i něco o snaze podkopat se do 15km vzdálené banky, každopádně ale všechno špatně, buduju cvičnou noru. Když se sestavy trubek, prken a cihel konečně vzniklo cosi, podobné noře, s omluvným výrazem jsem sáhla do králíkárny, vytáhla dle mého názoru nejotrlejšího králíka ( trochu podružný motiv mého výběru byla jeho neochota krýt, nechci být ale nařknuta z propagace myšlenky „když ne…., tak alespoň makej) a zavřela ho do bedny na konci nory.

Čubina se činila jak divá, před norou nezaváhala, prosvištěla ji naprosto ukázkově a pak…pak nastal problém. Před přepážkou za kterou cítí zvíře má pes štěkat, protože ale Buffy není úplně dutá ( jaký pán, takový pes, že? ) zaměřila veškerou svou snahu na to, dostat se do bedny…a tak hlodá přepážku, hrabe, ale ani nehlesne, krom občasného odfrknutí a zvuk, který i neznalec psí řeči nemůže přeložit jinak, než sprosté klení. A tak nevím… budu na zkouškách, které bohužel potřebuje k uchovnění štěkat sama? Když nikdo nekouká, snížila jsem se dokonce i k potupné snaze jít příkladem… a tak, až pojedete kolem Bakova a uvidíte bláznivou ženskou štěkající do roury, nedumejte nad tím, jestli na venkov stále nedorazil telefon, to jen norujeme :o)) Pro ochránce zvířat dodám, že králík je v bezpečí, krom lehkého vyděšení nepřijde nijak k úhoně a protože mi špatné svědomí velí mu tohle příkoří nějak kompenzovat a já mu dopřávám samé dobroty navíc, při vytahování z králíkárny už nemá vypoulené oči, ale začíná vypadat, že mu to až tak nevadí…každopádně… začal krýt. Nechci tvrdit, že na sexuální lenost zabírá několik dnů na dotyčného pořádně štěkat, ale u nás to funguje…. Tedy u králíků ( přítel to tu občas čte)

Další, pro mne podstatně děsivější nutností k uchovnění je absolvování výstavy. Copak o to, nějak bych to protrpěla, ale musí být korunováno dobrým výstavním oceněním.
Stránky věnované výstavám prolézám denně a moje milovaná krásná, opěvovaná čubajzna mi s každým přečteným řádkem šedne před očima. Od dojmu, že mám doma borderterieřího Frankenštajna mě dělí pouze má láska k ní. Při pohledu na štěňátka, učená dokonalému výstavnímu postoji sotva jsou odtržena od mámina cecku začínám mít dojem, že nejen že do takové polohy čubu nesrovnám, ale že v danou chvíli nebudu vědět já, která noha je levá a která pravá. Aby se to nepletlo, po podání a zaplacení přihlášky na krajskou výstavu ( začínáme skromně nejlehčím) se v mém poblouzněném mozku lehce projasnilo a já si uvědomila, že mám psa, kterého je třeba trimovat a měsíc do výstavy. Když jsem pak stála s Buffynkou před psím salonem, čuba otrimovaná na podsadu, tedy absolutně bez těch klasických bordích chlupů, s plnou parádou mi došlo, že tohle bude průšvih. I přes mou urputnou snahu vytahovat chlupy očima už je více než jasné ( bylo od začátku, ale tonoucí se stébla chytá) že do výstavy prostě neobroste a já se začala smiřovat s ostudou. Výstavní poplatek je zaplacený, navíc aby nebylo všem neštěstím konec, čubina v poslední době žije jen na zahradě nebo v polích a není možnost vídat se s větším množstvím psů. Někdy se pak stává, že vidí další pesany a vydává zvuky, za které by se Viktorka u splavu hrdě dmula pýchou. Smiřuji se tedy s tím, že tuhle první výstavu vezmeme čistě jako zkušenost a snad to rozdýcháme…. Doufejme že i rozhodčí, kterému nezbude než přihlížet jak se mu v kruhu producíruje neidentifikovatelná obluda ( čuba) zmítající na jednom konci hysterickým záchvatem, na druhém na vodítku pomatenou ženskou, která zakopává o vlastní nohy (já)

Každé ráno těkám pohledem z kalendáře na čubu, z čuby na své žíly a kartičku ikea family ( zasvěcení vědí) Dnes ráno jsem se vzbudila rozklepaná a zborcená potem. Zdálo se mi, že jsme na výstavě prošvihli přejímku psů, zapomněli PP a nakonec že přítel čubu před předváděním namočil a tu ubohou podsadu jí tím rozcuchal tak, že v mém snu vypadala jako zasažena elektrickým proudem. Když jsem ve své noční můře došla i tak ke kruhu a na druhé straně vodítka místo bordera spatřila chrta, naštěstí jsem se probudila.

Jak se tak uklidňuju u kafe, naštěstí probuzená, ale ne příliš uklidněná, zvoní pošťačka. Ano, přinesla vstupní list na výstavu. Třesoucí se rukou jsem rozervala obálku, mrkla na jméno rozhodčího a horečně začala googlit jeho jméno. Přiznávám, doufala jsem, že ho objevím v seznamu pacientů některého z ústavů pro nevidomé, bohužel se tak nestalo. Místo toho po mně Gogl, po několika týdnech totálně zahlcen psími chlupy, protože nic jiného než pesany mi teď nehledal , škodolibě flusl fotku postaršího sympatického pána v mysliveckém oblečeku, ostřížím zrakem hodnotícího pesany v kruhu. Po přečtení několika jeho výstavních posudků jsem došla k poznání, že se soustředí ponejvíc na pohyb v kruhu, postoj a … srst.
Hned jak dorazí výplata, pomažu shánět nějaký model v myslivecké zeleni, pokud možno se závojem přes obličej. Nesmíme zapomenout stavit v lékárně a vyžebrat nějaká účinná antidepresiva.. třeba mi tahle kombinace pomůže přežít výstavu, zůstat nepoznána a možná docílím i toho, že výstavním kruhem proklopejtám bez toho, abych upadla, případně šlápla na některého našeho konkurenta.

KOMENTÁŘE (15) poslední: 21.6.2009, 23:03 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ZVÍŘATECH

STŘÍHÁNÍ KŘÍDEL, KACHNÍ ZÁVODY A VLAŠTOVČÍ INKUBÁTOR

Jak jsem slíbila, dělím se o zážitky ze stříhání křídel svých slepičích utečenců.

Odhodlávala jsem se k tomu docela dlouho. Ono když má člověk kohouta cholerika, slepičárnu velikosti prostorné garsonky a bohužel jen dvě ruce, tuší poměrně dlouho dopředu, že tohle nebude zrovna jednoduchá záležitost.

Po dvou týdnech odkládání a dvou panácích slivovice u sousedů jsem se konečně odhodlala k tomu, se na tenhle nevděčný úkol vrhnout. V tu chvíli ale naše domácnost silně připomínala zámek u šípkové Růženky… po nůžkách ani vidu, ani slechu, všechny prostě zmizely. Opojena slivovicí a bojovnou náladou jsem chviličku zamyšleně cvakala nůžtičkami na nehty, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a tak byla akce odložena na zítřejší den, kdy přítel dostal za úkol zpronevěřit z kanclu dlouhé nůžky na papír.

Konečně náležitě vyzbrojena, ale s odvahou mírně podlomenou nedostatečnou hladinou v krvi jsem se vrhla do díla. První a nejdůležitější problém nastal v podobě bojovně naladěného Ferdinanda, který nehodlal dát svou čest a křídlo lacino a za pletivovými dveřmi od slepičárny čechral peří, hrabal hnátou a kokrhal tak, že sousedův kohout stydlivě zalezl do houfu slepic a celý zbytek dne předstíral němotu.

Vstup do slepičárny začal obvyklým rituálem.. Ferda vystartoval, já uhnula, potupně nakopnut se odsunul na bidlo a číhal, jestli dostane příležitost. Pak už situace lehce připomínala španělskou koridu, ovšem v méně důstojném, venkovském provedení. Já máchla červenou dekou, Ferda proletěl kolem mohutně povzbuzován svým harémem a pokusil se zaútočit zezadu, zatímco já se nemotorně vyhrabávala z deky a peří. Ano, toreadorům se to machruje… obecenstvo většinou fandí jim, býci jsou přece jen o něco větší a méně mrštní než takový kohout a o tom, že na rozdíl ode mě nekloužou co krok po slepičincích snad ani netřeba mluvit.

Nakonec jsem se i já dočkala obecenstva, stojícího alespoň z části na mé straně, to když se u dveří objevil můj drahý synek, mezi záchvaty smíchu halekajíc „ maminko máš na to, skoč po něm“

Po chvíli nedůstojného zápasení jsem zapomínajíc na svou lásku ke zvířatům popadla Maxíkovu fotbalovou branku, smeták, Ferdu jsem potupně zahnala do maličkého výklenku a zablokovala mu cestu sítí od branky. Zatímco v rohu hudral cosi nelichotivého na mou adresu, pochytala jsem celkem bez potíží celý jeho harém, doprovázejíc lov několika zdařilými gymnastickými prvky ( na slepičincích jsem celkem s přehledem zvládla rozštěp i provaz, což velice zaujalo mého mužského, který to se zájmem komentoval otázkou, jestli bych to večer zvládla zopakovat… po tom, co jsem se cvakajíc nůžkami dotazovala, jestli myslel to krácení zbytečného, dal se zbaběle na ústup)

Slepice připravené o důstojnost a jedno křídlo protestovaly v pytli a já se v potu tváře odhodlávala k útoku na ten největší problém, na Ferdu, který se během té doby dostal poměrně slušně do varu. Ke své potupě musím uznat, že jsem si počínala poměrně zbaběle…

Stranou sítě jsem ho nemilosrdně přimáčkla koštětem ke zdi, mumlajíc cosi o papiňáku a kohoutům na víně. Když to vypadalo, že mu stejnou měrou docházejí nadávky i kyslík, hodila jsem přes něj deku a pečlivě zabalila. S pocitem vítězství jsem vykráčela ven pro nůžky, když mi došlo, že budu muset v té změti deky, ostrého zobáku a pařátů někde vymotat křídlo. Naštěstí se podařilo a Ferda přišel během okamžiku o jedno křídlo. Netroufám si hádat, kdo z nás dvou po téhle proceduře vypadal zdrchaněji, každopádně jsem se do druhého dne vzpamatovali oba… já obnovila svou touhu po domácích vajíčkách a Ferda se přes noc naučil útočit s jedním křídlem… sice lehce nakřivo, ale o to krvelačněji a tak náš boj stále probíhá.

Co se dalšího zvěřince týče, opět jsem si vysloužila pověst ne příliš zdatného zemědělce… moje milované kachny úspěšně tloustnou a prospívají a já je od chvíle, kdy se mužský při pohledu na ně začal olizovat pravidelně pouštím na pastvu po zahradě… ne že by měly málo krmení, ale při čilém pobíhání úspěšně hubnou.

Mezi tím si v prádelně začaly stavět hnízdo vlaštovky, bohužel přímo na žárovce, takže peru jen během dne a i když momentálně bojuji se streptokokem a zimnicí, odmítám topit, protože kotel do prádelny hnusně kouří a mohl by jim ublížit. Nejapných dotazů kdy vlaštovkám začnu tou žárovkou v pravidelných intervalech přisvěcovat, aby nemusely tolik sedět na vejcích a návrhů, že bych si pak mohla nechat patentovat první vlaštovčí inkubátor si zásadně nevšímám, dál bojuji s Ferdou, který měl být už dávno o hlavu kratší a tajně spřádám plány na zateplení chlívku na zimu, aby mi kačenky přes zimu nenastydly…. Prostě a jednoduše, prosperující zemědělec ze mne asi nikdy nebude….

KOMENTÁŘE (13) poslední: 8.6.2009, 18:19 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

Celkem: 6 (zobrazuje se 1-6)

MIMIAUKCE.cz