Nevím, kam jinam to napsat, tak se omlouvám, určitě se nebudete za břicho popadat (já spíš popadala dech :-(((
STALO SE 5. ZÁŘÍ VEČER NA NÁMĚSTÍ REPUBLIKY V PRAZE
Protože švagr (co má bagr :-)) slavil druhý den narozeniny, vypravili jsme se do Palladia do Espritu dokoupit ještě jeden dáreček ... a cestou k tramvaji jsem se nechala ukecat cácorkama a koupili jsme jim v prodejně belgických pralinek "pár bonbónků" .... nooo, za cenu jednoho by vedle v Albertu koupil člověk celou tabulku dobré čokolády. Bylo to sebezapření, ale dobře, když byl ten "začátek školního roku". Holčičky k tomu navíc pak dostaly školní rozvrh a omalovánky na A4, tak byla radost dvojnásobná - i když papíry po chvilce putovaly ke mě do batůžku, aby se lépe mlsalo.
Než přijela tramvaj, stihli jsme ještě shlédnout kus výstavy aLive (parádní fotečky, doporučuju), ale dlouho jsme nečekali. Tramvaj ani nebyla plná. Cácorky se hrnuly dovnitř, tatínek s nima, já za nima... ale ouha, paní přede mnou překážela. Zkusila jsem ji obejít z druhé strany, zezadu se totiž tlačili další lidi, až jsem se otočila ... ale asi to byl jenom pocit, že se tlačí, tolik jich tam nebylo a jako netrpěliví moc nevypadali .... ale paní byla na schůdkách rozpažená, zapřená o dveře, a ne a ne uhnout .... a směrem do prázdné tramvaje začala mluvit, ani ne moc hlasitě: "jede to na Anděeeeel?"
Asi to byl andělíček strážný, ale ve zlomku vteřiny se mi najednou propojilo několik vjemů - copak odtud něco jezdí na Anděla??? proč jí nejde obejít??? proč se snažím ji odtlačit jediná z toho "davu", co za sebou cítím.... co to vlastně cítím???... couvla jsem a zařvala před tramvají OKAMŽITĚ MI VRAŤTE PENĚŽENKU!!! Nějak mi secvakl ten tlak na batůžek, ta překážející paní s nesmyslnou otázkou a nedávno čtený článek o kapsářích v pražské MHD. Teprve před tramvají jsem si všimla, že dav má "stejnou barvu" a jedná tmavší paní mi s úsměvem odpovídá "Jakou peněženku, paní, zkontrolujte si, že máte všechno..." (opravdu běžná reakce někoho, kdo by byl neprávem osočen ze zlodějiny, že???)
Zdá se to dlouhé, ale byly to jen vteřiny - krok vpravo, vlevo, couvnout, vykřiknout .... ani moje rodinka si nevšimla, že chybím, respektive až když jsem venku se slzama v očích šacovala batůžek. Tou dobou už mi šli na pomoc nějací dva mladí muži z té tramvaje - doteď jsem dojatá, že se i dneska dokáže zastat člověk cízího člověka - tramvaj se chtěla rozjet a cukla sebou, až mladší dcerka upadla, ale i té někdo pomohl a tramvaj počkala. Když jsem nahmátla "klíčové věci", vlezla jsem dovnitř, dveře se zavřely a já bulela a celá se klepala.
Dobře to dopadlo, ale možná jen díky těm drahým bonbónům - ono totiž přes ty dvě A4, co si ke mně holčičky daly, nešly dobře nahmátnout věci pod nimi. A třeba i díky těm, kdo se mne šli zastat. A díky andělíčkovi strážnému, co mi připomněl, že na Anděla tím směrem nic nejede....
P.S. Dejte si v tlačenicích pozor, hlavně na lidi s oblečením či taškama přes ruce. ... a když jeden z nich začne odcházet, prý už bývá pozdě (tam nikdo neodcházel a i proto asi byli tak "milí" a "jistí", že mi nic nechybí)
P.P.S. Dá se na to koukat i jinak, jako na "lekci": lepší TEĎ koupit někomu něco pro radost, než POTOM smutnit, když člověk o ušetřené peníze přijde... |