Rozvedeme se? a další otázky, které by neměly nikdy padnout

...pokud je tedy nemyslíme vážně nebo nechceme svého partnera doopravdy, ale doopravdy zranit/rozčílit/umlčet. Ve vztazích se komunikace cizeluje léta, je ovlivněná nejen obyčejnou mezilidskostí, ale také city, společnými zážitky a rozhodnutím, že spolu strávíte zbytek života. Což může být zbraň pěkně dvojsečná. Když přijde na partnerskou komunikaci, neklademe náhodou občas špatné otázky?

Dokud nás smrt nerozdělí. Pro někoho to znamená klid a pokoj v duši, všechna rozhodnutí máme za sebou a na nic v životě už nebudeme sami. Pro jiného to znamená neuvěřitelnou obavu z toho, že to, co je, bude tak už napořád. A u většiny lidí najdeme kombinaci obojího, kde pozitiva prvního přístupu převažují hysterické obavy toho druhého. Někdy ale tyto obavy vyplují na povrch a my se je snažíme přehodit i na partnera, dát mu najevo, že jako ano, sice jsme se rozhodli s ním strávit zbytek života, ale za určitých podmínek.

Začneme zlehka

„Nemohl/a by ses uklidnit?“ pravděpodobně nemohl. Protože nikdo není rád rozčilený, jenom jsou občas důvody ke vzteku větší než touha po klidu. Slova „uklidni se“ jsou jako ze známého vtipu. Po takové otázce mám sto chutí partnera bodnout a zeptat se, jestli by nemohl přestat krvácet. S rozčilením je to jako s otevřenou ránou. Buď se stane něco, co ji zacelí, zahojí nebo obváže, nebo přestane krvácet sama, ale až časem. Jenom aby nezůstávaly ošklivé jizvy...  

„Ty víš, že mi to ubližuje, tak proč to vytahuješ?“ všechny páry mají témata, která jsou tenký led. Může jich být nepřeberné množství. Nicméně touto otázkou vlastně říkáte, že byste se raději spokojili s nějakým pseudokomfortem, stavem, kdy se o nepříjemných tématech mlčí a pár doufá, že když je bude ignorovat dost dlouho, tak zmizí. Zkušenost i zdravý rozum ovšem mají spíš ten názor, že nezmizí. Obviňovat svou druhou polovičku z toho, že nás uvádí do nepříjemné situace, je jenom odvádění pozornosti od skutečného problému.

Těžší kalibr

„Proč to vždycky děláš? / Proč nikdy neděláš, co chci?“ tušíte správě. Problémem jsou slova vždycky a nikdy. Protože to není pravda, takové paušalizování jenom ubližuje. Partnerovi tím říkáme, že je jedno, co všechno udělal dobře, když se z jeho „jednou špatně“ (no dobře, možná ne jednou, ale dvacetkrát) stane „vždycky špatně“. Nebo z jednoho opomenutí stálé opomínání. Možná existují věci, které partner nedělá nikdy nebo dělá vždycky a nám to vadí. Ovšem... také existují věci, které dělá vždycky dobře a nikdy špatně, a které my zároveň bereme jako automatiku a neoceníme.

„Proč jsi tak nevděčný/sobecký/líný/otravný?“ tady pozor. Osobní útoky, když jsme rozrušení, jsou málokdy fér, většinou míří pod pás. Jste s partnerem jako celkem, stejně tak je on s vámi. Upozorňování na špatné vlastnosti se nám může hodně rychle vymstít, navíc – ničemu to nepomáhá. V hádkách, když už na ně dojde, je třeba být co nejkonkrétnější, zobecňováním se ještě nikdy nikdo daleko nedostal. Podle pravidel upřímnosti bychom měli své pocity vyjádřit s notnou dávkou empatie a nijak neobviňovat, nekritizovat a explicitně nepožadovat.

...když dojde na nejhorší.

„Můžu ti věřit? Říkáš mi pravdu?“ Ve vztazích je to s důvěrou paradoxně jednoduché. Buď partnerovi věříte, nebo ne. A pochybnosti jsou v kolonce „ne“. Když dojde na žárlivost a majetnictví, často máme rudo před očima, ale partnerova odpověď nehraje roli. K rozhovoru: „Můžu ti věřit?“ „Spíš ne, holka.“ asi nikdy nedojde. Takže těmito otázkami partnerovi spíš říkáme – nevěřím ti. A to už je problém k hlubšímu prozkoumání...

„Jsi si jistý/á, že se mnou chceš být?“ I když jsou vztahy do jisté míry založené na vzájemném respektu, obdivu a tak dále, každého sebevědomí a sebehodnocení je jen a pouze jeho věc. Pokud se partnera ptáme na takové otázky, často chceme slyšet „Ano, chci, protože jsi...“ a výčet našich dobrých vlastností. Pokud budeme takovýmito otázkami a dalšími věcmi neustále podrývat svou vlastní hodnotu, partner si toho všimne. A třeba ji začne zpochybňovat taky, třeba mu začnou v hlavě vrtat otázky, které by si do té doby nepoložil... a tak dále.

„Rozejdeme/rozvedeme se?“ Takováto slova by neměla nikdy padnout, pokud nejsme připraveni na variantu odpovědi „Tak dobře.“ Nebo pokud ji vyloženě nechceme. A vůbec, rozchod a rozvod by měla být konstatování po dlouhodobé diskuzi, ne otázka. Otázkou přenášíme zodpovědnost na jejího respondenta, zbavujeme se jí sami. O konci vztahu by měly padat argumenty a rozhodnutí, ne otázky.