Lysá hora popáté

 

je ráno, 4.30 hod, rozlepuju oko, naprosto vyspaná. Co teď ? Začít pracovat, zpracovávat nedodělky, vyžehlit, uklidit .......... hm, to je blbé, PŮJDU NA LYSOU. Mezitím je teda po páté, zjišťuji, že když člověk přemýšlí, nějak ten čas rychle letí. Takže obléct, nachystat věci do práce na převlečení, vodu, jéééééééé, do druhé láhve kafe, to se sejde.

 

5:40 - hurá do auta, mám všechno? Mám a jedu. Paráda cesta prázdná, na Opičárnu v traťovém rekordu, je přesně 6, vycházím. Vedle auta leží zapomenuté hůlky, říkám si, že by? Nejsem přece žádné béčko, nasadím "ostré" tempo a vzhůru. Po cestě usrkávám kafe, v druhé ruce koláček a než se naděju, jsem u studánky. U studánky je zkratka, nahoru jsem po ní nešla (dolů poprvé ve čtvrtek). Tak se šplhám krásně nahoru, natěšená, kolik ušetřím pochodu po asfaltu .... posledních pár metrů před svážnou cítím, že je zle. To víš, migrenik, který reaguje na změnu nadmořské výšky, řítící se do hory :-(

Během vteřiny mi spadl tlak dolů a místo toho mi vyletěl žaludek do krku. Vylézám na svážnou a rychle si sedám na zem. Je mi všechno jedno, pud sebezáchovy mi velí: dýchej, dýchej, dýchej. Po nějakých 5 minutách, které mi teda přišly jako půlhodina, jsem zase schopná trochu uvažovat. Jdu dolů, jdu nahoru, jdu dolů ...... No aspoň na Lukšinec dojdu, přece nepůjdu zpátky a do práce.

 

Zbytek cesty zkrátím ... skoro poslušně po značce, ty kolmé zkratky ze čtvrtka jsem skoro všechny vynechala, po Lukšinci jsem si musela dát ještě jednu pauzu, ale hlava dobrá. Předbíhají mě nějací důchodci, laškují, jestli jsem si dole nezapomněla hůlky. Na kótě za 2 hodiny a nepoučitelně si dávám turka. Výhled nic moc, spíš teda nic než moc a vzhůru dolů .... Dokonce i zkratkama, teda až na jednu, kterou jsem šla sice hore, ale dolů mi to stačilo ve čtvrtek - měla jsem pocit, že je ten svah kolmo dolů, kolena mě bolela jak ďas a časově to bylo pomalejší, než cestou. 

 

U studánky se opět napojuji na turistickou značku, přichází nejhorší část cesty, dolů po asfaltu. Jdu rychle, hodně rychle, sem tam si popoběhnu. Potkávám manželský pár, který ke mě obdivně vzhlíží - jé, vy už jdete dolů, to jste musela vycházet ještě potmě?Já na to hrdě, ne, až v 6 - to, že ostatní to za stejnou dobu zvládnou 2x, zamlčím a užívám si svých 5 vteřin slávy, snažím se i usmívat. Na Opičárně jsem za hodinu a 10 minut - absolutně nejkratší čas, můj. Mává na mě pan Čupa, jestli jdu ještě jednou, že bychom šli spolu, blázen. Hůlky jsou pryč, jedu do práce.