Jaké chování zničí vztah?

Možná jsme byli tak dlouho sami, že jsme se životu v páru odnaučili. Možná nám kdysi lidé tolik ublížili, že si neustále kryjeme záda. Možná jsou ale naše úmysly ty nejlepší, ale ne ty nejrozumnější. I když se umíme oddat, hodně věcí pro vztah obětovat a snažíme se dívat na věci rozumně, spoustu chyb děláme naprosto nezáměrně a s dobrou vírou. Pojďme si sáhnout do svědomí a podívat se na vlastní chování malinko s odstupem. Čím můžeme nevědomky pracovat na odsouzení vztahu k zániku?

Existují univerzální věci, které ve většině případů pomalu podrývají pevnost vztahu, až nakonec potenciálně vedou k jeho rozpadu. Nebo minimálně nám přidávají velká, velká mínus. A my si můžeme myslet nejen, že naše chování není špatně, ale naopak, že děláme jen dobře. V jakých případech se tak trošku mýlíme?

Jsme finančně nezodpovědní. Peníze už zničily nejeden vztah, když se podíváte kolem sebe, určitě najdete vícero příkladů. A problémy zdaleka nemusí působit jen to, že rozhazujeme a nejsme schopní ušetřit. Jakékoliv bezohledné nakládání s penězi, nezahrnutí partnera a rodiny do plánování rozpočtu, bez pomyšlení na společnou budoucnost, může partnerovi vyloženě ubližovat.

Nemáme jiné zájmy, než je náš vztah. Aneb bez partnera nejsme prakticky ničím. Někdy to přeženeme a vztahu se oddáme naprosto. Přijmeme zvyky a návyky partnera, jeho způsob života, ten svůj starý zahodíme, potlačíme nebo zapomeneme. Stoprocentní pozornost upínáme na partnera. Takový přístup nám může naprosto vymazat osobnost a ještě k tomu vyvolat paranoiu, úzkosti a deprese.

Vytváříme závislý vztah. Ano, máme svoje vlastní koníčky i mimo vztah, ale naše sebehodnocení je determinováno tím, jak nás vidí partner. Bez partnerova ocenění nemáme sebevědomí, sebeúctu ani dobrý pocit ze sebe sama. Spoléháme na partnera, že bude naplňovat veškeré naše citové potřeby, neděláme nic jenom pro sebe a vlastní dobrý pocit ze sebe sama.

Chováme se, jako bychom byli „single“. Když už jsme zmínili riziko příliš závislého vztahu, musíme zmínit i protipól, vztah natolik nezávislý, že vlastně neexistuje. Přece jen je třeba vzít do úvahy, že vstupem do vztahu a fungováním v něm se prostě musíme (ideálně také chceme) vzdát způsobu chování a trávení volného času, jaký jsme měli předtím. Najít tu pravou rovnováhu mezi vlastním životem a životem v páru, to je oříšek. Protože když upřednostňujeme sebe okatě, můžeme tím zraňovat partnerovy city, a to ne zrovna zanedbatelným způsobem. V takovém případě je na místě zvážit, jestli je pro nás partner dostatečnou motivací a inspirací pro změnu chování, jestli nám přece jen nebylo lépe bez něj.

Projevujeme nestabilitu a nejistotu. Samozřejmě se tak občas cítíme, bezcenní, v depresích sami ze sebe (a někdy to má i co dělat s hormonální hladinou, že ano). To může ovlivnit naše chování vůči partnerovi. Jakkoliv nás partner miluje, nemůžeme od něj ani chtít, ani očekávat, že bude neustále bojovat s našimi pocity méněcennosti, které se snažíme si různými způsoby kompenzovat. Můžeme u partnera chtít probudit žárlivost, vzbudit třeba i vztek nebo jinou negativní emoci, ale záměrně i nezáměrně, pokoušíme jeho trpělivost.

Dostatečně neukazujeme zájem. Každý člověk je unikát, každému vyhovuje něco jiného. V partnerských vztazích by měla být ovšem míra kompatibility co nejvyšší. Velmi častou, i když zdánlivě malichernou, bolístkou vztahů je nedostatečné prokazování citů fyzickými činy. A tím zdaleka nemyslíme jenom horizontální aktivity, ale objímání, líbání, držení se za ruce, pohlazení… to všechno chybí nejen ženám, ale překvapivě často také mužům. Bez takovýchto drobných projevů náklonnosti se může vztah plíživě transformovat v přátelství. Doteky totiž dokazujeme, že s milovanou osobou nemáme fyzické hranice, je to člověk, kterého jsme si pustili doslova k tělu.

Nadměrná kritika a „rýpání“. Že je to neškodné nebo to myslíme dobře? Bohužel, ani jedno nás k tomu neospravedlňuje. Pokud se raději (nebo moc často) soustředíme na negativní stránky partnerovy osobnosti a vztahu (nebo mu je podsouváme), neříkáme druhému o sobě nic dobrého. Ale chyba komunikace může spočívat také v něčem jiném – pokud jeden z partnerů neustále kritizuje a druhý to ignoruje, je vhodná doba na to si vážně promluvit. Protože tímto projevují nezájem o vztah obě strany.

Nedostatek zájmu a komunikace. V současné době existuje až příliš manželských párů, v nichž partneři tráví společný čas každý sám ve společnosti sociálních sítí a virtuální reality než jeden druhého. Mnohdy už spolu partneři nemají zájem sdílet radost z úspěchů, obavy, starosti, ale ani všední každodennosti. Pokud tento zájem o komunikaci vyprchává, ještě není třeba věšet hlavu. Při včasné detekci problému tohoto typu se ještě dá zapracovat na jeho odstranění!

Jsme neupřímní. Malá lež neuškodí? Jak se to vezme. Malá lež dláždí cestu pro ty velké, které ji následují. Jakmile jednou začneme, zjistíme, že nám to prochází a ani se nenadějeme a už zneužíváme partnerovy důvěry. A co víc, začneme si říkat… když je to tak jednoduché a partner nic nepozná, co když on klame taky mě a já o tom nevím? A je to tady, největší trest a daň za neupřímnost je, že sami přestaneme důvěřovat.

Necháváme minulé vztahy kontrolovat ten současný. Strašně těžké je přesvědčit se, že ten, s kým jednáme, je úplně nový člověk. Není to jen ten starý, který nám kdysi ublížil, co se jinak chová. Přisuzovat partnerovi a priori potenciál špatných vlastností partnera minulého je nejen nefér, ale taky nezdravé. Pokud se přistihneme, že partnera podezíráme, že reagujeme na některá prohlášení nebo činy příliš podrážděně nebo zdánlivě nelogicky a iracionálně, možná bychom měli zvolnit a zkusit se sami sebe zeptat, jestli jsme na vztah vlastně připravení, jestli se naše minulé rány už zahojily.