Jak poznáte emoční inteligenci?

Představte si extrémně chytrého a inteligentního člověka. Má vzdělání, znalosti, umí pracovat. Ale prostě se s ním nedá moc dobře mluvit. Znáte takové lidi? Je jich mezi námi hodně. Ani extrémní nebo vysoká inteligence v tradičním slova smyslu zdaleka nezajišťuje to, že nám bude dobře mezi lidmi a lidé budou chtít trávit čas v naší přítomnosti. Toto má za úkol naše emoční inteligence, která může za úspěch našich vztahů. A někdy i za dobrou práci.

Podobně jako inteligence rozumová, je i ta emoční do jisté míry vrozená. A během života se dá buď tříbit, nebo postupně ubíjet. Může za to vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme, lidé, které máme blízko ať už narozením, nebo volbou, škola, práce, všechny interakce s ostatními lidmi, ale i zkoumání vlastního nitra.

Emoční inteligenci totiž můžeme dělit na věci, které se dějí uvnitř, a na ty, které projevujeme navenek. Uvnitř bychom se hlavně měli znát, čím vyšší emoční inteligence, tím lépe svým emocím rozumíme, dokážeme je pojmenovat, ovládat a případně i využít v náš prospěch. To, co jde z nás směrem ven a je také nedílnou součástí emoční inteligence, je empatie. Pod tímto slůvkem se skrývá obrovské množství konkrétních situací, je základem pro tzv. sociální inteligenci a bez ní bychom vlastně neuměli řešit žádné věci týkající se mezilidských vztahů.

Proč je to všechno důležité

Tradičně má emoční inteligence pět složek – sebeuvědomění, sebeovládání, empatie, sociální dovednost a motivace. Je jasné, že bez vyvinutých těchto schopností sebeinteligentnější člověk prostě nemůže úspěšně fungovat. Leda by mu nevadilo žít život bez ostatních lidí. Dosáhnout určitého vzdělání je důležitým, nikoliv ovšem jediným předpokladem pro úspěch v práci. A faktografické, analytické nebo imaginativní znalosti zdaleka nejsou základem dobrých mezilidských vztahů. Emoční inteligence, která je kvantifikovaná emočním kvocientem (EQ), je prostě přesně to, co je pro úspěch na všech polích nutným a rovnocenným doplňkem klasického známého IQ.

Určitě znáte kolem sebe lidi, kteří třeba nejsou podle vašich představ kvalifikovaní, přesto jsou na vysokých pracovních pozicích. A jde jim to. Stejně tak i méně inteligentní člověk může být v kolektivu mnohem oblíbenější než jeho kolega s vysokým IQ, ale tím EQ o mnoho nižším. Jako u všeho – rovnováha je důležitá.

Jak poznáte emočně inteligentního člověka

Pokud se v tom chcete nimrat, musíte vzít do úvahy spoustu věcí. Například to, že emoční inteligence souvisí s dokonalým poznáním vlastních pocitů a schopností je formulovat. S tím souvisí také poznání svých silných a slabých stránek, člověka s vysokým EQ je těžké rozhodit, kritiky si váží, pokud ji považuje za konstruktivní a objevnou, jinak mu neřeknete nic nového, a to ani pochvalou. Jsou přející a štědří, zároveň se ale nenechají zneužívat a nemají problém odmítnout. Ale konkrétně:

Neúčastní se dramat ostatních lidí. Je velký rozdíl být empatičtí, prožívat věci se svými blízkými, nabídnout jim pomoc a dovolit ostatním, aby jejich vztek, mizérie a smutek ovlivnil náš život. Máte kolegyni, která je celá špatná, protože její kamarádka prochází těžkým rozchodem? Zhodnotili byste podle jejích slov, že je ten rozchod spíš její? Nebo třeba známého, který se neustále věnuje problémům jiných lidí, místo aby se soustředil na ty vlastní? Prostě jen potřebuje rozptýlení? Emočně inteligentní lidé pozorně naslouchají, nabídnou i provedou pomoc, radu. Ale nenechávají dramata ostatních lidí, aby ovládala jejich životy.

Nestěžují si. Stížnosti totiž obsahují dvě informace. Buď jsme oběť, nebo nemáme řešení svých problémů. Emočně inteligentní lidé se málokdy cítí jako oběť a málokdy věří tomu, že řešení neexistuje. K problémům přistupují automaticky konstruktivně. Ví, že stěžování jenom posiluje negativní aspekt celé věci.

Neříkají na všechno ano. Ostatním ani sobě. Umět se rozhodnout je jedna věc, ale umět si za svým rozhodnutím stát, to je jiná. Nedat si třetí skleničku vína, když se ráno vstává. Nepotkat se s kamarádkou, protože máme plný den a víme, že nás to vyčerpá, místo, aby nabilo. Umění říct ne je pro emočně inteligentní lidi otázkou rozumu a vůle. Na váhání není čas.

Nepomlouvají. Pomlouvat znamená podporovat něčí ostudu a upozorňovat na chybu. A emočně inteligentní člověk ani jedno z toho nechce, protože si je vědom lidského faktoru. A nejen toho – pokud nezná kontext celé situace, nikdo ji nemůže hodnotit.

Nejsou závislí na štěstí druhých. Nikdo na světě nemá povinnost zajistit nám psychické blaho. Toho lze dosáhnout pouze tak, že si ho zajistíme sami. Ochrana své vlastní psychiky na jedné straně, ale na druhé straně je také péče o vlastní štěstí. I když to zní podobně, stejné věci to nejsou. A emočně inteligentní člověk ví, že v rukou má obojí nejpevněji jenom on sám.

Netýká se jich negativní sebemluva. Analogicky s řešením problémů emočně inteligentní lidé si neříkají – nejsem atraktivní, jsem hloupá, jsem trapná, měl/a jsem to udělat jinak. Ví, že pokud jim něco na sobě samých vadí, mají moc to změnit. Pokud s tím nedělají, asi jim to nevadí natolik, aby to stálo za to. K sebemluvě přistupují jako k řešení problémů – konstruktivně. Nic si nevyčítají, ale z každé zkušenosti se poučí.

Co bylo, bylo. Ví, že minulost nezmění. Jediné, co stojí za to, je zachovat si hezké vzpomínky a ze všech ostatních situací a problémů si vzít jen to nejlepší – zkušenosti. Minulost je věc, kterou je třeba ctít, patří k ní všechny lásky, které jsme měli, všechny příležitosti, které jsme ne/využili i všechna rozhodnutí, která jsme udělali. Lpět na ní nemá cenu, co cenu má, je si uvědomit, jak ovlivňuje přítomnost. A vědět o výhodě, kterou nám poskytuje – neopakovat to, čeho litujeme.