Co bychom kolegům nikdy říkat neměli

Pojďme předpokládat, že máte v práci kolegyně a kolegy, máte šéfa nebo šéfovou, a spolu tak nějak všichni žijete dohromady. Snažíte se vycházet, máte dobré vztahy, utužujete kolektiv. Rozhodně je možné si mezi kolegyněmi a kolegy najít také blízké přátele – a co víc, ono je to vlastně i nutné, abychom těch osm hodin (plus mínus) přežili bez deficitu sociální interakce. Ale nehledě na to, jak blízcí si jste s lidmi v práci, existuje pár věcí, se kterými byste si jim nikdy, ale doopravdy nikdy, svěřovat neměli.

Nezapomeňte na jednu věc. Kolektiv v práci je uměle vytvořený. Lidi tam si nevybíráte, výběr je hotový – vy si z něj jen vyberete ty, kteří vám jsou nejbližší. A jakkoliv upřímně, otevřeně a opravdově se vztahy tváří, ačkoliv máte spoustu společných témat a teoreticky také společného nepřítele (který kolektiv extrémně stmeluje), ale když dojde na lámání chleba, každý si raději udrží práci než kamaráda. Částečně je to nadsázka, ale v očích vedení se snažíme působit co nejlépe, kamarádi nekamarádi. O čem byste přece jen… tak pro jistotu na pracovišti neměli moc povídat?

„Zítra se hodím marod.“ Toto „tajemství“ v sobě skrývá potenciál docela slušného průšvihu. Pokud máte v práci jako benefity sick days, může být, ale pokud máte jen benevolentního nadřízeného, který vaši situaci pochopí a přimhouří oko nad tím, že se fakt potřebujete vyležet… jenomže vy si potřebujete „jenom odpočinout“ popř. vyřídit něco, co by jinak asi neprošlo. Nikdy nevíte, kdy a co kolegům uklouzne, kdo co nasdílí na sociálních sítích a tak dále. Pokud se chcete hodit marod, musíte to uhrát i před kolegy. Pro jistotu. Ideálně se ale samozřejmě nerouhat a marod se neházet!

„Já to tady nesnáším.“ Někdy to tak doopravdy cítíte, nesnášíte svou práci, nesnášíte místo, nesnášíte šéfy a nejraději byste s tím praštili. I to je lepší si nechat pro sebe. Co když budou nadřízení uvažovat o reorganizaci, a některý z kolegů se „v dobré víře“ zmíní, že vás už to v práci stejně nebaví? Doopravdy, nikdy nevíte.

„XY mě fakt štve.“ Otravuje, myslíte si, že je hloupý, nezvládá svou práci, nemůžete ho vystát. Takové věci svěřujte raději partnerovi, přátelům mimo práci nebo rodině. Ale v pracovním kolektivu se vám můžou vrátit jako bumerang. A naopak to platí taky – kolegům, kteří pomlouvají, se vyhýbejte co největším obloukem. Čím víc toho budou o vás vědět, tím víc jim dáváte „munice“.

„Mám kocovinu.“ Pozor, pozor – může se to stát i těm nejlepším z nás. Ale raději to v práci moc barvitě nepopisujte. Nadřízený by to určitě rád neslyšel a kolegové bývají skvělými prostředníky (i když třeba nechtěnými).

„Kdy plánujete miminko?“ Vdala se vám kolegyně? Vdala jste se vy? Nikdo nemá na informace tohoto typu právo, ale realitu známe všichni. Plánované těhotenství vám může překazit nástup do nové práce, ale může poskytnout důvod pro neprodloužení smlouvy. Samozřejmě ne oficiálně, že ano. Ale kdo chce psa bít…

„Byla jsem na pracovním pohovoru.“ Jen tak, pro zajímavost – vědět, jaký je o vás zájem, jestli byste si našla místo, kdyby náhodou, doopravdy uvažujete o změně…? A tak dále. Důvodů, proč absolvovat pracovní pohovor, je mnoho. Ale vědět by o tom neměl nikdo. Málokdy chce být váš šéf součástí rozhodovacího procesu – a možná by to rozhodl za vás.

„Pokud se to (doplňte) stane znovu, končím!“ Ať už to je nebo není planá výhrůžka, pravděpodobně taky nechcete, ať vás někdo vezme za slovo. Pokud se na pracovišti vyskytují jevy (chování, situace, procesy), které by vás potenciálně přiměly skončit, je možná lepší zkusit si o tom s nadřízeným konstruktivně popovídat. Ona někdy frustrující práce je lepší než nezaměstnanost, tak je lepší vážit slova.