Co ničí vztahy v rodinách nejvíc?

Rodina by v ideálním případě měla být pro každého zdrojem lásky, podpory a tolerance. Naneštěstí tomu tak zdaleka není. Snad každá rodina, i ta nejsoudržnější, má členy, kteří jsou prostě z kruhu nejužšího z nějakého důvodu vykázáni. Spousta rodin trpí poničenými vztahy, selháními v komunikaci a naprostou ztrátou pospolitosti. Co ničí rodinné vztahy nejvíce?

Lidé se v rodinách dělí vlastně nejpravděpodobněji do dvou skupin. Krédo těch prvních je: „Rodina jsou mí nejbližší lidé, a tak udělám všechno proto, aby se měli dobře a mé problémy je nezasáhly. Budu se k nim chovat co nejlépe.“ Ti druzí zase zastávají názor: „Kde jinde než v rodině se nemusím přetvařovat? Můžu se chovat konečně, jak chci, i kdyby to znamenalo být nezodpovědný, rodina, jakožto nejbližší lidé, to vždy pochopí. Já pro ně to pochopení mám taky, jinou rodinu mít nebudu, a brácha je brácha, i když sedí ve vězení.“

Ačkoliv jsou to názory vlastně neslučitelné, na obou něco je, každý má něco do sebe. Jen se nesmí zneužívat. A když na sebe v rodině narazí tyto dva protipóly? Máme problém. A ten může být zapříčiněný několika věcmi. Nejčastěji…

Urážky a kritika. Znáte zlaté pravidlo – pokud nemáš, co hezkého bys řekla, neříkej raději nic?Jakmile je jednou něco vyřčeno, nelze to vzít zpět. I věci, které říkáme, kdyže je „myslíme dobře“. Spousta věcí prostě není nutná a dovolíme si je k druhému jenom proto, že je nám blízký a my očekáváme maximální pochopení a případné maximální odpuštění. A když se do toho ještě zamíchají výchovné tendence, občas vypustíme z pusy něco, co nám mělo jenom blesknout hlavou.

Pomluvy. Rodina by měla držet pohromadě. Jakmile někdo roznáší pomluvy, automaticky rodinu polarizuje – nutí její členy zaujmout stanovisko a postavit se na něčí stranu. Pokud má ten, kdo pomluvy roznáší, s někým v rodině problém, měl by za ním jít napřímo a věc si zkusit vyříkat. Pochopit navzájem své úhly pohledu a neotravovat rodinné ovzduší potlačovanou záští. Jenomže… všichni víme, že se to lépe řekne, než udělá. K přímé konfrontaci se odhodlá málokdo, ale v rámci rodiny bychom mohli udělat výjimku a vystoupit z komfortní zóny.

Inkluze a exkluze. Zaregistrovali jste snahu o inkluzi ve školách? Inkluze znamená zahrnutí, zapojení. Když jsou tři sourozenci a dva dělají všechno spolu, je ten třetí okludovaný. A má plné právo se cítit špatně. Stejně tak otec, když jsou všechny aktivity v područí matky, teta, kterou nenavštěvujeme atd. Stejně, jako my jinou rodinu nemáme, ani ti, které z „kolektivu“ vystrkujeme, se nemají kam jinam obrátit. Pro soudržnost rodiny je nutné přijmout lidská specifika, smířit se s tím, že potkat se jako cizí lidé, asi si nemáte co říct, a i přesto v rámci možností do aktivit zahrnout všechny, kterých se potenciálně týkají.

Podceňování lží. Je to nějaké tajemství přírody, ale pravda v rodině vždy vyjde najevo. A to vždy platí naprosto a bez výjimky. Tajnosti a lži vždy vyplují na povrch a s nimi také neupřímnost jejich pachatele. Zklamání a bolest způsobenou neupřímností mnohdy nezahojí ani čas, ani omluva. Přiznání vlastní slabosti může být bolestivé, ale její zakrytí a násilné odhalení může být ničivé. Upřímnost se v rodině cení, navíc – možná bude překvapením, kolik pomocných rukou se najde.

Nezvládnutí akceptovat odlišnosti. Přijmout osoby takové, jaké jsou, i přes to, že by podle vašeho názoru měly být jiné… to je věc, se kterou bojujeme po celý život. A schopnost přijmout odlišnosti (jako mnohé další) pramení z rodiny. Pokud máte sourozence, podívejte se na něj – je extrémně pravděpodobné, že je to úplně jiný člověk, než jste vy. A to včetně životního stylu nebo politických názorů. A to jste měli stejné rodiče, stejné podmínky a stejnou výchovu (plus mínus). Asi jste byli jiní i jako děti. Být jiný je v pořádku, ale rodinu si nevolíme – ani jinakosti nejsou důvodem někoho odříznout. A navíc jsme zase u příkladu, který tím dáváme ostatním.

Nedostatek omluv a odpuštění. Jinou rodinu, než tu, jakou máme, nikdo z nás nikdy mít nebude. A i když si myslíme, že si k rodině můžeme dovolit více než k cizím lidem, protože ta nás prostě opustit nemůže, měli bychom zvážit druhé ostří stejné zbraně. Rodina nás neopustí ani v případě, že zničíme vztahy. A chcete se nadosmrti dívat na člověka, kterému jste ublížili? Nebo se na ostatní dívat perspektivou, že oni ublížili vám? Upřímná omluva a ulevující odpuštění je velmi, ale velmi žádané zboží. A často bohužel nedostatkové.

Vztahy v rodině nikdy nebudou proporční a fér, pokud se vám nezdá, že byste měli vynakládat tolik energie na udržení rodiny pohromadě, a nic za to nedostat, vězte, že útěcha existuje. Nasazujete silný příklad a můžete jím ovlivnit nebo vychovat ostatní členy rodiny. Podpora, laskavost a zázemí, to je to, co v teple domova mnoha lidem chybí. Pokud se rozhodnete přesně toto nabízet, můžete ovlivnit a nastavit vzor i pro další generace.