Proč je dobré umět se dítěti omluvit

Nikdo není neomylný, ani rodič (i když se tak často snažíme svým dětem prezentovat). Jako mámy a tátové děláme spousty chyb, některé velké, některé přehlédnutelné a některé, o nichž strašně dlouho nevíme. Jako dospělí na spoustu omluv čekáme, často ale nepřijdou. Když náhodou ano, je to doopravdy dobrý pocit, a to pro obě strany. Po dětech často chceme, aby se někomu za něco omluvily… a jít příkladem je nejlepší možný způsob učení.

Omluva je výchovná

Hodně práce v práci, hodně práce doma, manžel nepomáhá, děti se překřikují, každé chce vaši pozornost, bijí se mezi sebou, chodí žalovat, dělají rámus, nejen, že nepomáhají, ale doslova překáží kamkoliv zrovna chcete šlápnout… Není divu, že prostě ztratíte nervy. Sem tam se rozkřičíte tak, že i sousedi dumají, co udělali špatně, řeknete věci, které byste raději neřekli tónem, jaký byste nejraději nepoužili. Jak to napravit? Někdo volí variantu nijak, jiný se prodýchá, uklidní a omluví. Proč se omlouvat dětem za to, že jsme na ně křičeli, když zlobily? Protože tak se to dělá. Oni se nechovali rozumně, ale vy také ne. Zatímco je můžete donutit se omluvit, může je ale také naučit, za co se omlouvat sami od sebe – tím, že jim půjdete příkladem.

Omluva neznamená menší autoritu

Přesvědčení, že neomylnost je charakteristikou rodiče, a tu je taky třeba v dětských očích budovat, nemusí být z dlouhodobé perspektivy úplně nejprozřetelnější. Ale je třeba udržet balanc. „Promiň, miláčku, ale kostky po mamince neházíme, mohlo by to bolet, víš?“ není nejlepší věta, když bereme rozjívenému batoleti kostky, které po nás vrhá se škodolibou radostí. Někdy je dát svou rozhořčenost najevo na místě. Pokud budete dostatečně a adekvátně autoritativní, dítě nikdy neztratí povědomí o tom, kdo je tady šéf.

Omluvy tvoří součást dobrého chování

Ačkoliv bychom byli rádi, kdyby platil model neomezené sebekontroly a zachovávání klidu za všech okolností, bohužel, toto rozhodně nefunguje. Omluvou za svou chybu neříkáte dítěti, že má vždycky všechno a za každou cenu vydržet, ale když bouchnete, je třeba minimalizovat následky. Napravit chyby a usmířit se s těmi, komu jsme ublížili. Schopnost se omluvit je pak v mnoha případech znakem síly, ne slabosti – a to je to nejdůležitější, co by si z vašich omluv mělo dítě vzít.

Omluva přináší dobrý pocit

Být rodičem je těžší, než jsme si uměli představit. Nikdy se nám ani nesnilo o tom, kolik přešlapů, chyb a nedorozumění můžeme zapříčinit, že budeme mít často pocit, že nemáme nic pořádně pod kontrolou. Je jednoduché sklouznout k sebeobviňování a zpochybňování vlastních rodičovských schopností. Možná nenaplňujeme své vlastní rodičovské standardy, nejsme tak dokonalí, jak bychom chtěli být. Ale i to přispívá k dobrým vztahům s dětmi – vždycky je lepší budovat vztah s člověkem než s neomylným robotem. Omluva nás nutí soustředit se víc na dítě než na sebe sama, a to v případech, kdy se topíme v pochybnostech, přináší sakra dobrý pocit.

Omluva vede k oboustrannému respektu

Všichni bychom chtěli, aby z našich dětí byly ohleduplné, slušné a zdvořilé osobnosti. A sami víte, že jakékoliv naše chování se prostřednictvím dítěte vrací jako bumerang. Děti neskutečně zrcadlí to, co vidí doma. Když dětem vyjdete vstříc, umí být děti tolerantnější, než bychom si mysleli. A uznáním vlastní chyby můžeme podnítit nejen respekt a uznání, které k nám budou chovat, ale také odvahu k tomu uznat své vlastní chyby a omluvit se za ně.

Kdy bychom se ale omlouvat neměli?

• Když jsme jednali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
• Když jsme dítě upozorňovali předem, že něco dělat nemá, jinak bude následovat (doplňte trest).
• Pokud se chceme omluvit jenom proto, aby byl klid (a to zdaleka ne jen ve vztahu k dětem).
• Když dítěti způsobil újmu někdo jiný. (Pokud chcete použít větu „Jsem si jistá, že to tatínka mrzí,“ kousněte se do jazyka a spíš si promluvte s tatínkem.)