Čím zabíjíme svou krásu

Všichni víme, že krása zdaleka nespočívá jen v našem vzezření, ale mnohem víc v tom, jakým jsme člověkem (a skutečná krása je především v očích toho, kdo se dívá). Abychom byli pro ostatní přitažliví ne jen v tělesném slova smyslu, jsme vychovávaní tak, abychom byli hodní, laskaví, pečující, schopní a tak dále. Během života si ale můžeme vypěstovat a osvojit chování, které naši atraktivitu doslova zabíjí. Můžeme vyhovovat sebevíce fyzickým standardům a požadavkům, ale co když nám to sem tam kazí osobnost...?

Jsme moc sebestřední. Sebestřednost a nedostatek porozumění pro ostatní se může u člověka vyvinout z mnoha důvodů. Od nedostatku pozornosti v dětství až po těžká životní období, na která jsme byli sami. Pokud ale na každou historku nebo problém, který od ostatních slyšíme, kontrujeme svou vlastní, jsme přesvědčeni, že záleží více na nás než na ostatních a že ostatní jsou tady proto, aby pro nás měli pochopení a zajímali se, měli bychom se nad sebou zamyslet. Občas je třeba mít od sebe trošku odstup a prozkoumat své reakce na okolní podněty. Jak moc umíme dávat a ne jen vnucovat sebe sama?

Soustředíme se především na vnější krásu. Někomu bylo shůry dáno, někdo na sobě tvrdě pracuje a naše těla a tváře jsou pro nás podstatnější, než naše srdce, duše a hlavy. Pokud máme pocit, že své nedostatky kompenzujeme krásným fyzickým zjevem, měli bychom mít na paměti, že s takovým přístupem k sobě přitáhneme pouze podobně smýšlející lidi. A dřív nebo později začne psychické naplnění chybět každému.

Neustále soutěžíme. Pokud patříme k lidem, kteří musí být vždy lepší než ostatní, vydělávat víc, zažívat víc, vidět, mít a urvat si víc, je naše atraktivita pravděpodobně na bodu mrazu. I když to zní nelogicky, měli bychom být přitažliví, když vynikáme, no ne? Opak je pravdou. Naše přítomnost a sebeprezentace zastiňují ostatní, nedáváme prostor svým přátelům, aby sami vynikli. Protože na všechno, co nám vykládají, můžeme říct: „A to je všechno? Já jsem zvládl dvakrát tolik.“ A přitom by bylo na místě obdivné: „No teda, jsi fakt dobrý, jsem na tebe pyšný.“ Přátelé nejsou naši protivníci, jsou ve stejném týmu. A ani to nemusí být přátelé – málokdy je trumfování to, co je zrovna na místě.

Zpochybňujeme svůj význam pro ostatní. Naše atraktivita není rozhodně moc vysoká, jestliže si neustále myslíme, že ostatní nás nevidí jako tak důležité, jako si myslíme, že by měli. Pokud dva z vašich přátel, rodiny nebo kolegů jsou někam bez vás, pravděpodobně je ani nenapadne, že by se vás to mohlo dotýkat na jakékoliv úrovni. A přitom to pro vás znamená zradu a otevřené dveře pro myšlenky, co jste udělali špatně, proč vás nevzali s sebou, když jste přece pro ně udělali to, to a to. Neoprávněná ukřivděnost je něco, co nás od ostatních velmi vzdaluje. A můžeme si za to sami.

Potřebujeme mít věci neustále pod kontrolou. Ve skupinách lidí, ve kterých se pohybujeme, je málokdy stanovená hierarchie, když dojde na osobní vztahy. Všude to není jako v práci. Pokud cítíme potřebu rozhodovat, být ve vedení a kontrolovat, co ostatní dělají, ať už s partnerem nebo s přáteli, nebude to s naší přitažlivostí tak žhavé. Každý potřebuje prostor, a i když se v rámci sociální dynamiky role jistým způsobem rozdělí, být šéfem za každou cenu není sympatické. I proto, že tím dáváme ostatním najevo, že si myslíme, že jsou vlastně neschopní kompetentního rozhodnutí.

Jsme neupřímní. Nemusí jít nutně o lhaní. Ale o zatajování, pokřivování a vyprávění různých verzí různým lidem. Jestli se v tomto jenom trošku poznáváme, je to věc, na které bychom měli rozhodně zapracovat. Když dojde na mezilidské vztahy, je upřímnost vždy ta nejlepší politika. Když se na nás provalí (a že se vždycky provalí) neupřímnost, naši hodnotu to rozhodně nezvýší.

Jsme... zlí. Nebo náš humor, styl komunikace a podobně jsou nepříjemné. Pokud často zesměšňujeme, urážíme, ponižujeme nebo jsme neslušní k lidem, se kterými se stýkáme, není to hezké. Není to vyjádření dominance, ale maskování vlastní nejistoty. I když možná vědomě si to takto lidé v našem okolí neřeknou, podvědomě cítí, že takovým chováním zakrýváme své vlastní démony. A zbraně, které jsme zvolili, nejen, že nás chrání špatně, ale zároveň ubližují ostatním.

Jsme nespolehliví, ale přesto závislí na ostatních. Pokud jsme lidi v minulosti už vícekrát zklamali, asi už se na nás teď neobrací, když je jim těžko. A... ani, když je jim dobře. Nespolehlivost, zaneprázdněnost (nepřikládání priority ostatním lidem) a odmítavost vůči ostatním, skutečnost, že s námi nemůžou počítat a ani se na nás spolehnout, to není nic, co by ostatní u přátel nebo blízkých lidí chtěli.

Jsme negativní. Samozřejmě, život není jen samé slunce a duha, ale negativní perspektiva, jakou nahlížíme na všechno, jak věci shazujeme a neumíme si užít nic, aniž bychom nečekali nějakou zradu a nehlásili to pěkně nahlas do světa, je jedna z nejméně přitažlivých věcí na světě. V takovém případě totiž neumíme podpořit ani utěšit, a naše společnost bude v mnoha případech...ne zrovna žádoucí.