Náš boj II

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Stojím v motolské nemocnici u občerstvení, kde dělají smoothie. Je 22. září 2016. Zítra Zuzce voperují centrální žilní katetr a začne kapat svoji první chemoterapii. Přála si svoje poslední smoothie na velmi dlouhou dobu. Od zítřka už bude muset dodržovat nízkobakteriální stravu. Stojím tam dlouho a čekám až si mě slečna čistící odšťavňovač všimne. Konečně zvedne hlavu a říká, že už mají zavřeno. Je mi do breku jako malé holce. Chtěla jsem to přání Zuzce splnit a přišla jsem pozdě. Hloupá maličkost a jak důležitá se mi tenkrát zdála.

A víte co se stalo dnes? Šla jsem opět kolem a to smoothie jí koupila! Zítra jde Zuzka na vyndání centrálu. Byl to těžký rok. Těžký pro nás pro všechny a v žádném případě nechci jásat, že máme vyhráno. Nechci to zakřiknout. Není to tak, jak jsem si představovala. Že zadržím dech a teď se budu moct nadechnout. Dýchá se mi pořád špatně. Zatím jsme ten boj vyhráli, ale ten strach tu bude pořád. Při každé sebemenší bolesti, při každé kontrole...

Poznaly jsme tu spoustu dětí, maminek, tatínků i babiček. Došlo i na nejhorší...pár dětí už na tomto světě není. Rodičům zbyla jen prázdná náruč a vyplakané oči. Ale o tom mi nepřísluší psát. Obdivuji jejich sílu a odhodlání. Na tomto oddělení je potřeba té síly hodně. Mám pocit, jako bych za ten rok zestárla o deset let, objevily se šedivé vlasy a pět kilo navíc. Jen nepatrná oběť za to všechno. Zuzka je neskutečná bojovnice a až si tohle jednou bude číst, tak chci, aby věděla, že jsem na ni hrozně pyšná. Měla toho naloženo hodně moc. Prvních šest chemoterapií bylo peklo. Bolesti, nevolnost, špatná nálada, horečky, afty, antibiotika, transfúze krevních destiček a červených krvinek. Pak přišla operace. Nakonec se použil dárcovský štěp. Pod kolenem Zuzce její vlastní kost odstranili až ke kotníku a nahradili cizí kostí. Neobešlo se to bez komplikací a na ortopedii jsme spolu strávily pět týdnů. Následovalo osm slabších chemoterapií, zpestřila nám to zlomená kovová dlaha v noze. Ráno se Zuzka probudila a noha se ohýbala v nepřirozeném úhlu. Rentgen ukázal, že kov, který spojoval Zuzčinu kost se štěpem nevydržel a prasknul. Celé léto strávila s nohou až po stehno v sádře. Před třemi týdny podstoupila reoperaci,kdy se dlaha vyměnila za silnější.

Do ledna budeme jezdit jednou měsíčně na vykapání léku na podporu kostí. Rehabilitace bude dlouhá a náročná. Na nohu se zatím nesmí postavit, chodí o berlích a na delší trasy máme vozík. Nikdo nám teď nedokáže říct, zda noha poroste. Zuzka má co dohánět, za ten rok nevyrostla ani o centimetr.

V tuto chvíli je naše dcera zdravá. Vybojovali jsme to, ale nechci ani pomyslet na to, co všechno se ještě může stát. Žijeme dneškem.

Myslíme na všechny děti, které začaly nebo už dlouho bojují za okny té velké nemocnice. Hodně štěstí nám i všem ostatním.