Podruhe. Zavist.

Mam otevrene dvere. V praci nekdo popisuje, jak se u nich v rodine nervove zhroutil pribuzny. Pry problemy v praci, nakonec rozvod atd. A ve finale antidepresiva a lecebna. Hm.

Nekdo se smeje. Toci se mi hlava a huci mi v usich. Nemam to taky? Jako to zhrouceni.... A kdyz uz jsem u toho spatne se mi dycha a nemuzu spat na boku, mam pocit, ze to neudycham.

Na ulici si prohlizim rodice s detmi. Vypadaji tak v pohode. To my taky a presto mame nemocne dite. Na ulici to nikdo nepozna. Zavidim jim. Zavidim vsem. Kricim doma na Alexe.

Vola Johana. Nezvedam. Telefon pipa jak zbesily, posila zpravy. Nemuzu s ni mluvit, ted ne. Pta se co mi je, dela si starosti. Pry jsem se dlouho neozvala. Co si s ni mam povidat? Jeji dite je zdrave. V duchu jsem zla.

Zpatky v praci. Vsechno vyrizuju mechanicky, narocne meetingy prezivam a snazim se nevycnivat. Hlavne at se me nikdo na nic nepta. Kdyz mam podezreni, ze chce nekdo vlezt dovnitr, predstiram, ze jsem na telefonu.

Znovu v ordinaci. Sympatak se usmiva - tak pani Javorova hlavne ted nastavit pro dceru pravidelny rezim, kontrolovat..... zajdete do....., tohle si musite..... a taky........, vyzvednete recepty a........, zavolejte.......

Hukot a tlak v usich sili. Zacpu si nos dvema prsty a vsi silou nenapadne fouknu. Jste v poradku? Podivam se na nej a zvladnu usmev - ano, dekuju. Ohynek v zaludku sbira sily.

Vola Johana, nezvedam. Vola mama. Volam Alexovi. Volam do skoly. Vola Johana, nezvedam. Vola tchyne...... Vola...... vola.... vola.....