Proklínám dětský den... vzpomínka

kór takovej, co pořádaj dobrovolný hasiči

Jsem zlitá (a to jsem se ke stánku s grogem ani nedostala... )

všechny atrakce postavený na vodě a pokud má někdo za děti "nemtudy" jak já - tak by tam neměl vůbec (v rámci svýho bezpečí) lízt. Nejlepší a nejžádanější je srážení kuželek tlakovou vodou z hasičský hadice - pokud mířej děti tam kam maj. Tob - nemehlíčko moje zlatý (má to po mně) - né a né se trefit. Namísto toho, abych se tiše vzdálila a nechala to profesionálům, jsem mu chtěla pomoct (páč mi ho bylo líto) jak tam stojí, hadice s ním cloumá semo tamo, kuželky stojej a chechtaj se jak figurky z "člověče, nezlob se".

Zavolám - "Tobe, na kuželky miř, nééé pod ně" - nic - neslyšel. Přidám na hlasitosti (abych přeřvala hudbu) - zas nic, protočím voči - hluchota hluchá, podlezu takový ty natažený provázky, že na něj zavolám z blízka. Dostala jsem se pouze k "Tobéééé". Ten "Matěj" jeden pitomej se votočí - ale né jen hlavou, ale celým tělem a já dostala plnej zásah z požární hadice rovnou do otevřeného zobáku - a musím říct - jsem zkušenější o poznatky

1) že voda z hydrantu má strašnou sílu - přibilo mě to k zemi (doslova)
2) že je strašně ledová - nebyla jsem schopná ani zařvat leknutím

a co bolelo duši nejvíc je

3) že lidi co tu žijou - jsou bestie škodolibý. Největší atrakcí dne jsem byla nakonec já... už chápu jak se cítí celebrity