Sněhová vzpomínka

Už zase sněží  - no, ještě před čtyřma rokama bych jásala a nechápala lidi co proti tomu něco maj, kroutila hlavou - co jako má bejt. 

(podotýkám povinností popadnout hrablo jsem dosud nebyla zatížená a čekala na mě první zima s lopatou a sypáním popela.)

Kdysi jedno ráno juknu z okna - a paráááda - zahrada zasněžená - KRÁSA - konečně nevidím ten stavební "burdel" okolo. Terasa a východ z domu zasypaný sněhem (taky krása - sice o něco menší, protože kočka se nedokáže přebrodit k misce s žrádlem a já pro dřevo ke dřevníku, ale co) - tak se rozhodnu - uklidím to nadělení. Uvařím si kávu - jako, že si ji postavím venku na parapet okna a při zvuku koštěte švis - švus a odhazovaném sněhu lup, dup... - ji budu v slunečních paprscích upíjet.

Káva uvařena - já vyzbrojena vestou, hrablem, koštětem s tvrdýma štětinama a kávou v ruce - otevřu francouzký okno - zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu plného vůní z páleného uhlí a dříví - s úsměvem na rtech vykročím...

... a pak už jen vidím jak hrnek, hrablo a koště letí směrem vzhůru, rotují, rotují, rotují - dosahují nejvyššího bodu... a pak padají... padají a s hlasitým křach se rozbíjí o dlažbu terasy - já už tedy ležím a vyspádovaným žlábkem začínám pomalu odtékat směrem ke schodům.

A věřte mi (opravdu) jsem u toho neřvala "za stranu, za lidi"... ale úplně čistě lidsky...

"zasraný náledí".