Neberte dětem křídla ADHD Z POHLEDU DÍTĚTE

Na náš letní tábor přijel neohrožený mladý muž. Bylo mu 12 let a místo pozdravu mi sdělil: “Mám ADHD a neumím poslouchat. Když po mě něco budete chtít, asi to nesplním.”  A byl pryč… Maminka se chopila situace, víte on Patriček má ADHD a on by rád, ale není schopen. Nastal výčet všeho co mu nejde a co neumí, u toho už Patriček byl a pokyvoval. Byl to pestrý seznam všeho, co nelze, např. přípravy pití na výlet, aby si nepolil tričko. Ve 12ti letech byl naučený na rodičovský servis, jako čtyř až pětileté dítě. Víte, raději to udělám, aby…. To už na mě bylo  dost. Bylo mi jich a celé jejich rodiny líto. Po chvíli bylo jasné, že tento klučina bude pořádná výzva.

Převzali jsme kufry a šli na pokoj. Ten klučičí byl už řádně zabydlený a panovala tam skvělá atmosféra. Představil se klukům stejně jako mě a světe div se, nikdo nepadl na zadek. Zopakoval, že má ADHD a nic nemůže dělat a než dokončil větu, tak mu asi čtyři další kluci řekli: “No a co, já mám taky ADHD a můžu. Hned vysvětloval, že tábor asi nezvládne. Že si nebude sám vyndavat věci z kufru do skříňky a čekal, kdo to tam dá. Přišel za mnou a říká: “Víte, maminka Vám řekla, jakou mám diagnozu a je jasné, že tyhle věci dělat nemůžu.” Odpověděla jsem mu, že tu informaci mám, ale že to na našich táborech neplatí a že to zvládne, akorát je pohodlný a nechce se mu.

Uvědomila jsem si, že toto byla situace, kterou by měly rodiče vidět.

Začal boj s leností a nálepkou, s vědomou a naučenou nemohoucností, nesmírně nízkým sebevědomím překrývaným frajerstvím a tvrdostí. Svůj boj na pobytu vyhrál. Díky motivačnímu systému a podpory dospělých i dětí zvládl svoji lenost a nemohoucnost. Kluci byli super, všichni včetně Patrika. Vytvořila se z nich prima parta. Učili se vzájemně komunikovat, respektovat se, říci promiň, prosím i děkuji, jezdit na koni, chystat batoh na výlet, pomáhat ve službě v kuchyni a řadu dalších, pro něj nových věcí. Rostl sám v sobě a radoval se z třeba i z povedeného nalévání pití do láhve.

Myslíte, že dát věci do skříňky je snadné? Je, pokud Vás k tomu doma pustí. Bylo vidět, jak si kluci dokáží pomoci. Jeden z nich Patrikovi nabídl, že mohou vyskládávat zároveň. Každý do své skříňky.  

Na pobytech a táborech se snažíme, aby děti měli dostatek opory v dospělých, kteří ví, jak složité emoce ustát a pomoci s nimi. Jsme proti nálepkování dětí, máš ADHD, tak nemůžeš….. Nechci situaci zlehčovat, ale někdy nálepka bere snahu, sílu řešit a dává OMLUVENKU. Říkám si, PROČ?

Z jiného soudku. Určitě znáte lidi, kteří mají závažnou diagnózu a to vědomí jim dá sílu bojovat. Proč většina rodičů reaguje nesmyslnou ochranou, která úplně znemožňuje další postup?

Ano, je to dřina pro nás rodiče. Mnoho odříkání a nekonečné trpělivosti. Ale mějte na paměti, že děti nevychováváme pro sebe, ale pro pro život. Někdy si myslím, že jako rodiče, pedagogové, terapeuti nemáme právo dávat limitující nálepky. Ano, také ve své praxi sděluji diagnózu, ale jako výzvu, ne jako omluvenku.

Přeji Vám hodně radosti z dětí.

Nekřivte jim pohled na sebe samé.

Neprogramujte své děti na nezdar.

Nekazte sobě pohled na sebe samého.

Tvořte si otevřenou pozitivní budoucnost.

Naše myšlenky utváří naši budoucnost.