Puberta na talíři, nervy na tenkém ledě: Zpověď mámy jedné téměř ženy

Ráno začíná tichým „dobré“, které ve skutečnosti znamená: nemluv na mě. Moje třináctiletá dcera vstává z postele jako stínový ninja emocí – nikdy nevíš, co z ní ten den vyleze. Může to být zasněná víla, která maluje veselé obrázky, nebo malá sopečná erupce, která tě sežehne pohledem jen proto, že jsi použila její oblíbený hrnek. A nechybí ani depresivní výjevy – čím víc černé, tím líp.

Jsou dny, kdy má v očích smutek celého světa. Jindy mě vítá ve dveřích smíchem tak nakažlivým, že se i pes rozštěká radostí a králík začne běhat po stropě. Někdy si všimnu, že vnímá jen svůj vnitřní vesmír – a jindy její pohled doslova říká:
„Ještě jedno slovo a sežeru tě.“
Puberta. Krásná, divoká, nevyzpytatelná puberta.

Ztracená mikina

„Mami, kde je moje černá mikina?“
„Nevím, asi tam, kde sis ji naposledy odložila.“
„To mi fakt pomohlo, díky.“
(za tři minuty)
„Mami, promiň, měla jsem ji ve skříni. Už ji mám. Mimochodem, mám tě ráda.“
A takhle žiju na emocionální houpačce. Často bez pásu.

Scénka č. 2 – Sebeláska po pubertálnu

„Dneska vypadáš pěkně, M.“
(pohled do zrcadla) „Ne, vypadám jak pavián v plavkách!“
(pět minut nato) „Hele, udělala jsem si hustý make-up, nechceš, ať tě taky nalíčím?“
No jistě. Proč ne. Hranice mezi „jsem hnusná“ a „jsem bohyně“ je v tomhle věku tenčí než moje trpělivost v pátek odpoledne.

Ale pak přijde večer. Když se mi schoulí do náruče, i když už by se měla dávno tvářit, že má city na háku. Když mi vypráví o kamarádkách, o tom klukovi, co ji možná pozdravil (nebo si jen nakopl palec). Když mi položí hlavu na rameno a řekne:
„Mami, jsi fakt nejlepší.“
V ten moment vím, že to všechno má smysl.

Co jsem si jako máma puberťačky odnesla – a posílám dál:

Neber si to osobně. I když tě pošle do háje za úplnou blbost – není to o tobě. To jen hormony testují kvalitu vaší Wi-Fi a tvého klidu.

Buď blízko, ale nelez. I když zavírá dveře a říká „nech mě“, v srdci chce vědět, že jsi tam – že jsi bezpečný přístav, kdyby náhodou přišla bouře.

Humor zachraňuje. Vážně. Když začneš tančit s vařečkou uprostřed kuchyně, buď tě pošle do..., nebo se rozesměje. Obojí je výhra.

Dovol jí cítit. Puberta je laboratoř emocí. Dovol jí brečet, smát se i být chvíli sama. Nepotřebuje opravit – jen pochopit.

Zůstávej ženou. I když jsi máma. Buď jí vzorem v sebelásce, klidu, síle i ve schopnosti říct „dneska nemůžu, potřebuji chvíli pro sebe.“

Život s puberťákem není jen přežívání – je to učení se nové lásce. Té, která roste spolu s nimi. A i když někdy bolí, je to jedna z nejhlubších forem lásky, jaké můžeme zažít.

A co je na tom všem nejzajímavější?
Ty jako matka – i když ti přibudou nové vrásky a šediny – mládneš. Protože puberta je jako zrcadlo – zrcadlo růstu, odvahy a velké, nezničitelné lásky.