Magická moc čísel - vysvědčení, jak podpořit dítě

Malá Kamilka mi včera v pracovně vyprávěla, že dostane za vysvědčení zelený papírový penízek od babičky. Ovšem jen pokud bude mít jedničku. Ještě dodala, že brácha je nejlepší, dostává vždy ten fialový papírek. Víte, brácha je děsně chytrej. Taťka říkal, že s bráchou takový problémy nebyly. Vždycky se zlobí, když se spolu učíme. Nesnáší, když počítám na prstech a na čtení se mnou má nervy jen maminka.

Víte, Kamilka dostává vysvědčení každý den, když odevzdá pozdě neupravenou písanku, když taťka nemá nervy na čtení, když když … Už toto vypovídá mnoho. Maminka se bojí už dopředu, že Kamilka bude nešťastná, když nedostane jedničku. Je totiž jasné, že nedostane ani sto korun od babičky. A to zamrzí. Od třídních schůzek maminka ví, že na vysvědčení nebude jednička, ale dvojka, a to ještě z milosti. Kamilka se snaží co může, ale na jedničku to není. Ona neví, že ta její snaha není to, co by ve škole stačilo. Zkrátka se těší na vysvědčení s jedničkou, ale bude zklamaná hned dvakrát, že má dvojku a nemá penízek.

Vše je v tuto chvíli o velké moci slov a čísel v našich životech. Co s tím? Jak ji pomoci, aby to první vysvědčení  pro ni nebyl horor?

Pro koho vlastně to vysvědčení se známkami je? Kdo ho dostává? Kamilka? Co vysvědčení vypovídá o Kamilce, když napíšete dvojku nebo chvalitebně? Jak si to v sobě zpracuje? Jaké sebehodnocení a poznání jí to přinese do života?  Dobrého NIC. Nebo je to vysvědčení pro maminku s tatínkem za snahu při učení?

Proč ve vysvědčení chybí to důležité?

Není tam, že je neskutečně kreativní a její tvoření je úchvatné.

Není tam, že se dokáže vcítit do druhého a vnímá, že je dnes paní učitelce špatně. Byla bledá a pořád pila čaj. Zkrátka dokáže vnímat lidi kolem sebe, jejich radosti i starosti velmi citlivě.

Není tam, že strašně moc chce umět číst, aby si přečetla encyklopedii o koních, co dostala na vánoce a nikdo neměl čas ji to přečíst.

Není tam, že ráda půjčí tužku i gumu spolužákovi na druhé straně třídy a hned k němu letí mu ji dát, než ji někdo předběhne. Má přeci v tu chvíli sedět na místě a ne lítat po třídě.

Není tam, že se ráda pozoruje ptáčky na kaštanu vedle okna třídy. Ví, že tam byl havran a v zobáku měl veliký kus chleba, držel ho nohou a zobákem rozklovával – jenže byl zrovna diktát. A potom se doma ptá: „Proč paní učitelce vadí, že vstanu a jdu ho pozorovat, já jsem to vážně nikdy tak zblízka neviděla.“ Oči ji zářily i při tom vyprávění, jenže zrovna psali diktát.

Není tam, že se ráda směje legračním obrázkům v učebnici a vymýšlím jim nová jména. Proč pořád jen Ema, Jana, proč tam není třeba Sofie? Pozornost není tam, kde by měla být.

Teď bychom se měli na chvíli zamyslet, jakou jim ta známka na vysvědčení přináší emoci. A co za ní vidíme? Vidíme tam snahu, gumování v písance, upocené prstíčky u počítání a kostrbaté čtení, které se ne a ne zlepšit? Vidíme tam velkou snahu paní učitelky Kamilku více zapojit do učebního procesu?

Škola je ve většině o srovnávání, porovnávání a škatulkování. Ano, víme o tom, ale co s tím?

Možná právě teď cítíte, že pokud má dítě slovní hodnocení, je to pro něj velikým darem. Dozví se o sobě mnoho informací, je tam rozepsáno vše, co zvládla z jednotlivých předmětů, jak přistupuje k práci ve škole, jak se chová ke spolužákům a v čem se posunovat dále.

Problém je širší než se zdá. Není to jen o nastavení systému hodnocení ve škole. Je to hodně o tom, jak jako rodiče pracujeme se sebevědomím a sebepřijetím dítěte. Jaké má sebevědomí?

Opakovaně se mi osvědčilo, když rodiče napsali i své vlastní vysvědčení a slavnostně ho dítěti předali. Takový dopis lásky.

Tam se nehraje na dvojky a jedničky, tam můžeme popsat to, jak dítě celkově vnímáte.