Jak jsem byl ve fitku

Každý to známe a hodně z nás začínalo cvičit již mockrát. Mně se však z paměti neztratí můj pokus o cvičení v 17-ti letech na gymnáziu. Spolu s dvěma spolužáky a jedním kamarádem jsme se vypravili do blízkého fitness centra. Bylo to v roce 1991, vybavení tedy bylo skromnější, ale o to více bylo větší naše nadšení.

Rozrazili jsme dveře posilovny a najednou se na nás obrátili skalní návštěvnící. Poměřili nás a myslím, že se museli hodně přemáhat, aby se nezačali smát. Postavově jsme samozřejmě byli naprosto odlišní od nich, svaly si u nás tak maximálně hrály na schovávanou. Nicméně vybavení ručníkem kolem krku jsme se rychle hrnuli k první lavici s činkama. Od vidění to znám, lehne se pod to a tlačí se na to nahoru. Lehám si a zkouším zvednout to, co bylo na stojanu. Oči se mi podlily krví, tělo se vzedmulo, ale marně. Činka se ani nehnula. No nic, pokouším se přesvědčit ostatní, ať to taky zkusí, ale kdepak. Nezbývá, než si tedy pár kotoučů ubrat. Jsme na takových 50 kilech a to je jiná liga. Předbíháme se, kdo to zvedne víckrát a najednou se hlásí svaly, tedy nějaký ten pozůstatek :-)

Ale v tom se otvírají dveře a do fitness centra vcházejí holky z gymplu. Stejný ročník, velmi dobře je známe. Jde vidět, že se již v místnosti orientují a tak se odebírají k prvnímu stanovišti. Všimly si nás. Kyneme hlavami směrem k nim, zatahujeme břicha a kasáme rukávy nahoru, aby náhodou nepřehlédly, kdo je tu dnes středem pozornosti. Samozřejmě jsme si hned naložili další 2 kotouče na činku a ulehám opět na lavici. Po sérii předešlých pokusů jsem již unaven, ale ego mi nedá. Zatínám pěsti do chladného kovu, zadržuji dech, červenám a činka se pomalu hnula. Tak tohle bude výkon roku, říkám si. Pomalu spouštím činku k hrudi a snažím se jí vytlačit zpět. Nebudu lhát, měl jsem pocit, že toto je můj poslední pokus v životě něco zvednout. Činka končí na stojanu a já se vítězoslavně zvedám.

Nebudu to ale zdržovat. Za hodinu a půl cvičení jsme vystřídali všechny stanoviště a pod drobnohledem slečen jsme se nešetřili ani na jednom. Samozřejmě špičkování a předhánění kdo víc už bylo standardem. Po hodině jsem byl vyčerpán jako uhlíř, co přenesl 100 metráků uhlí do sklepa. Seděl jsem na lavičce, sotva jsem zvedl ruce, abych se utřel. Konec, balíme. Zvedám se, ale nic. Nohy mě přestaly poslouchat, hrozně se mi třesou a ruce tomu krásně sekundují. Pokud by existoval živý vibrátor do betonu, mohl bych ho dělat z fleku. Stojím a pomalu se snažím udělat první krok. Moc to nejde, ale nedám na sobě nic zdát. Kynu rukou směrem k holkám (no spíše těžce a se slzami v očích se tu ruku snažím zvednout ) a odcházím směrem k šatnám.

Otvírám dveře a najednou mě polil pot... Do šatny vedou schody. Není jich moc a když jsme šli do tělocvičny, ani jsem je neregistroval. Ale nyní je přede mnou další výzva... Sejít, nebo se skoulet ? Nebo sjet po zadku ? Držím se zábradlí a vykračuji. První dva schody jsem dal, i když jsem měl pocit, že mi do svalu někdo nasypal pálivé papričky. Tiše nadávám a překonávám poslední schody. Šatnu jsem odemknul asi sílou vůle, protože se mi ruce tak třásly, že jsem rád, že jsem se klíčkem vůbec trefil. Přesunul jsem se ke sprše a pouštím vodu. Snažím se namydlit si vlasy. Ani zdání, ruce nedostanu výš, než do úrovně pasu. Upřímně mi to bylo naprosto jedno, prostě jsem na sebe nechal jen téct 10 minut vodu. Oblékání jsem zvládl asi jako lenochod, přehodil tašku s oblečením, která za tu hodinu asi zdesetinásobila pocitově svoji váhu.

Cesta k autobusu se neskutečně táhla. Podobně se asi cítí nějaký ultra chodec po překonáná 100km. Já k autobusu šel asi 300 metrů. Sedám si na lavičku... Ne nesedám, padám na ni, protože pokus o podřep znamená takovou bolest v zadku a stehnech, že máte pocit, že je vám někdo porcuje skalpelem. Dopadám a s úlevou čekám na autobus. Už je tady ... Dveře se otevřely, ale já sedím a koukám se do očí řidiči. Ten kouká na mě, já na ně a najednou jsem viděl v jeho očích to povzbuzení. Se sebezapřením jsem se odlepil od lavičky a šourám se ke dveřím. Přicházim ke schůdkům, ale nohy ne a ne se zvednout výše než pár centimetru nad zem. Vzdávám to. Rukou kynu řidiči, aby mi už další čas fakt nedával a odjel. Dveře se zavřely a mě se hlavou prohnala myšlenka, že musím pěšky domů asi 2 kilometry... Bylo to v červnu a myslím, že do prosince bych to mohl dát. Jak cesta uběhla už fakt nevím, neviděl jsem, neslyšel.

Jsem u domu, sláva, vyvěste prapory a vytáhněte červený koberec. A najednou na čele pot ... Domů jsou to 3 poctivé patra ... Nikdo mě neviděl, myslím, že jsem tehdy snad i musel brečet. Vláčel jsem se po schodišti jako postřelený voják a připomínal jsem souseda, který se občas vracel také posilněn pozdě domů. Tašku jsem už neměl ani na rameni, prostě jsem ji táhl za sebou. Jak dlouho to nahoru trvalo, fakt nevím, ale venku se již setmělo. Dopadám do postele a usínám. Myslím, že jsem tehdy spal tak 12 hodin, možná i více. Po probuzení jsem měl pocit, že mě musela srazit lokomotiva. Na záchodě jsem ocenil, že byly futra tak blízko, že když jsem sedal, přidržoval jsem se krajů, abych si vůbec sedl. Do školy jsem nepřišel 3 dny. Nééé, že bych nechtěl, ale prostě to nešlo. Stěží jsem zvládl základní potřeby v bytě.

Po návratu do třídy jsem samozřejmě zamlčel pravý důvod mé absence a vymluvil se na kašel a teploty.
Myslím, že po této příhodě ani jednoho z nás již nikdy nenapadlo říct po vyučování "Nejdem do fitka ?!"