Cesta za vysněnou dovolenou - část I.

Přepis autentického deníku z naší „strastiplné“ cesty na dovolenou. Proto, prosím, omluvte ne zrovna učesaný styl   Zároveň bych chtěla moc poděkovat kamarádce Evě, která byla stále na telefonu připravena psychicky mě podpořit

12.6.2016

Tak jsme vyrazily na naši první dlouhou cestu. Vlastně jsme vyjely z domova už 10. června odpoledne – dojely jsme do Prahy abychom se trochu zaklimatizovaly, než nasedneme na 1. mezinárodní rychlík.

Jen jsme vyšly z domu, tak Míša šlápla oběma nohama do ho@na – doufám, že nám to přinese na cestách štěstí .

4.15 Budíčééééék!!! Měla jsem nařízené postupně další tři zvonění, ale vstala jsem hned na to první – jsem to ale šikovná holka!

4.30 Budím i Míšu. No na to, jak se těšila, tak se jí moc vstávat nechce. Ale vlastně se ani nedivím v tuhle hodinu…

Po páté hodině vyrážíme na autobus. Bolí mě tak moc kolena, že bych nejradši hodila veškerou bagáž do křoví u cesty a vrátila se zpátky do postele nacpaná práškama a hojivýma obkladama přes oba bolavé klouby. Jen kdybychom se s Míšou tak moc netěšily na babičku Aničku.

Konečně jsme dorazily na nádraží. Kdo by to řekl, že v 5.45 se na nádraží nekoupí ani suchý rohlík? V šest se pomalu začínají zvedat rolety různých občerstvení. Jsme zachráněny – nezajdeme na dehydrataci. Velkou svačinu si totiž vezeme z domova.

Usedáme do přistaveného rychlíku a v 6.27 se rozjíždíme vstříc velkému dobrodružství. První zádrhel – jak vyplnit jízdenku – mi pomohl vyřešit moc příjemný průvodčí.

8.15 Překročili jsme první hranice – jsme na území Německa.

V 9.55 přichází další úspěch – zvládly jsme přestup na vlak do Frankfurtu. Drážďanské nádraží naštěstí trochu znám, v informacích mi vytiskli papír, z jakého nástupiště odjedeme a ještě jsem stihla dát rychlé školení paní z Ústí, která cestuje za dcerou do Fuldy.

Jedeme vlakem ICE více jak 200 km rychlostí a vůbec to není poznat. Miška tu vedle mě vadne, ale nějak nemůže zabrat. Klidně by mohla ještě dvě hodiny spát než budeme zase přestupovat.

12.34 Gotha – začíná pršet. Doufám, že to nepůjde s námi. Vlak je nacpaný k prasknutí. Ještě že máme místenky a nemusíme se s nikým dohadovat.

Dorazili jsme do Frankfurtu – nádraží podobné pražské „Masaryčce“, jen mnohem větší. Ale taky tu někdo myslel hlavou. Jediné WC, které tu je, je v suterénu. Hezky s kuframa po pevných schodech dolů a zase nahoru…

Na nástupišti si vedle nás sedl pán a vybalil hezky smradlavou rybu s hranolkama. A já si dělala starosti, co nám vezmu s sebou za jídlo, abych neobtěžovala okolí. Dokonce jsem Míše vymluvila její oblíbenou rybičkovou pomazánku a vajíčka natvrdo. Ale pán je hodný – zrovna se rozdělil s nějakým místním žebrákem. Míša se hned přidala, že mu dá taky něco k jídlu! To by mě zajímalo, co by jedla zítra celý den!

Během čekání na odjezd vlaku do Paříže mě místní bezdomovci naučili, kam se chodí na bezbariérové WC a ještě ušetří 0,5 Eura – několik si jich „odskočilo“ do přistavených mezinárodních rychlíků!!! No fujtajbl!

No a teď nás čeká Paříž. Míša se moc těší na metro, já poznatelně méně. Vzhledem k tomu, že právě probíhá EURO ve Francii, tak mám docela vítr. Ale snad to všechno proběhne v pohodě. Jestli se teda nepozvracím – sedí za námi máma s dítětem (nedovedu určit, jestli z Číny nebo odkud), ale to dítě příšerně popotahuje. Asi vytáhnu naše kapesníky a dám mu je. Snad nedostanu od maminky po čumáku

A ještě než vystoupili (naštěstí hned na další zastávce) tak jsem kluka polohlasně „seřvala“ – kopal do naší sedačky, rumploval se stolečkem, který mi bouchal do zad…. Při představě, že takhle cestujeme celé 4 hodiny, jsem to utla radši hned na začátku!

19.07 Překročili jsme německo-francouzské hranice.

Teď procházel vlakem francouzský průvodčí, který si podle všeho povídal sám pro sebe (možná měl teda v uchu telefon, ale to nikdo neviděl) Já mu samozřejmě nerozuměla ani slovo, ale najednou se z jednoho sedadla ozvalo nahlas: „Merci“ a celý vagon se rozesmál!

Teda teď jedeme hodně přes 200 km/h. Hučí mi pěkně v uších, ale Míše prý nepřijde, že jedeme rychle!!!!

Zhmotnila se moje noční můra. Náš další spoj z Paříže do Toulouse byl bez náhrady zrušen!!! První vlak naším směrem jede až zítra odpoledne...  Takže po krátkém dohadování jsme na informacích vyfasovaly dvě krabice s jídlem a pitím, Míša tam měla i nějaké pastelky a omalovánky a ubytovali nás pro dnešní noc v lůžkovém vagonu v odstaveném vlaku. Tak doufám, že zítra se už pohneme z místa.

Ale teď už jdeme spát – máme toho za dnešek dost.