Cesta za vysněnou dovolenou - část II.

13.6.2016

V 6.30 byl budíček. Asi nechtěli, abychom byly přespané. Míše to samozřejmě nestačilo a dospává v hale na lavici pod dekou.

Přemístily jsme se pěšky na nádraží Gare de Lyon. Odtud bysme měly dál pokračovat do Barcelony, Madridu a snad i Malagy. Nejhorší bylo domluvit se na nových místenkách. V mezinárodní pokladně seděl takový mladý frajírek. Když jsem mu vysvětlila, co potřebuji, tak jen suše oznámil, že místenky už nemají, že je prodej uzavřen. Až když jsem zvedla hlas a zeptala se ho, co mám jako dělat, že jedu s malým dítětem a fakt se nebudu nikde povalovat 8 hodin po chodbičkách, tak mi zavolal svoji vedoucí. Ta mi sice místenky taky nedala, ale napsala na ty původní větu, aby mi průvodčí ve vlaku zajistil místa k sezení a dala k tomu razítko. Tak doufám, že to budou akceptovat a nezůstanu stát na perónu, protože ty vlaky jsou povinně místenkové.

Nakonec stáli na nástupišti pracovníci francouzských drah a dávali lístečky s novými čísly místenek.

Tak jsme se dočkaly! Konečně jsme se dostaly z Paříže. Někdo se sem těší, já jsem ráda, že jsme vypadly!

Rychlost našeho vlaku je právě teď 295 km/h – je mi trochu špatně a ani se nedá moc psát.

Žaludek se s rychlostí už srovnal, ale píše se pořád špatně. Před chvílí jsme vyjeli z Nimes. Máme minimálně 10 minut zpoždění, ale zatím jsem v klidu, i když máme v Barceloně na přestup jen 26 minut. Stačí jeden zrušený vlak a člověk se pak už smíří se vším  Hlavně že se pomalu ale jistě přibližujeme našemu cíli.

Je tu pěkný zmatek s místenkami – ve Valence přistoupil nějaký pán a dožadoval se jednoho našeho místa – no ještě že nerozumím francouzsky.  Ukázala jsem mu jen naše lístečky, lidi vedle mu něco řekli (vydedukovala jsem, že mu řekli o těch zrušených vlacích, protože měli stejné lístečky jako my) a on naštěstí odešel. Teď se podobná scénka opakovala u vedlejšího sedadla po přistoupení dalších cestujících v Nimes.

Celou cestu z Paříže vím prdlajs, co říkají – ve vlaku se mluví jen francouzsky a španělsky. Až v Perpignanu konečně zase promluvil rozhlas anglicky. A řekli opravdu důležitou informaci – Vážení cestující, náš vlak je připraven k odjezdu  Ale zase tu jen stojíme na nádraží a nic se neděje…. No teď už začínám pochybovat, že ten přípoj stihneme.

Tak už vím, co se děje –  na vlastní kůži jsem zažila zátah na utečence. Máme vlak plný policajtů a kontrolují doklady. Teda můj ksicht na tom přece jen není tak blbě – po mně nic nechtěli (jestli se teda ještě nevrátí). Ale protože pořád tvrdneme v Perpignanu, tak už jsem se s myšlenkou, že dneska budeme spát v normální posteli, rozloučila….

Druhý pokus s odjezdem vlaku z Perpignanu…. Sláva!!! Hnuli jsme se z místa.

Teda vážně nevím, co lidi na té Francii mají – já budu opravdu ráda, až budeme odtud!

A právě jsme překročili hranice se Španělskem!

Co jsem komu udělala? Pět let se chystám na dovolenou u Aničky ve Španělsku, konečně se mi podaří dát dohromady potřebné peníze a místo 36 hodin na cestě jsme po 34 hodinách skončily v Barceloně, před námi je 14 hodin na nádraží a vůbec netuším, jak dlouho zítra pojedeme do Malagy. Ale už naštěstí nikde nepřestupujeme. Doufám, že nás nepotká další katastrofa – stávkující Francouzi mi vážně stačili.

Když jsme dorazili do Barcelony, tak mi nějaký kluk, který podával informace přímo u vlaku řekl, že protože jsme nestihly vlak (krucinál, nebylo to přece proto, že bych si někde kupovala hadříky na sebe a zapomněla přitom na čas), budu si muset zaplatit nové místenky! Řekla jsem mu, že nechápu, proč bych si je měla znovu kupovat, když jsem je už jednou zaplatila a nebyla to moje vina, že vlaky nejezdí tak, jak mají. No a když se mě fakt hnusným opovržlivým hlasem zeptal, jestli nemám dalších 40 Euro, tak jsem jen odsekla, že nemám. Odvedl mě na informace a musím se dobrovolně přiznat, že když mi řekli, že další vlak jede až zítra ráno v 8, tak mi ruply nervy a já se rozbrečela. Myslela jsem, že jsem silnější holka, ale jak je vidět, tak mě rozhodí každá „maličkost“

Ale něco málo jsem tím svým asi dvouvteřinovým výlevem získala – zítra pojedeme v 1. třídě. Jen přežít tu dnešní noc na nádraží. Doufám, že budeme moct zůstat v hale a nevyhodí nás. Ani netuším, jestli tady celou noc staví vlaky. Když jsme seděly chvíli v čekárně, přišel tam pán se štěnětem stafordí slečny. Ta byla tak krásná !♥ Miška ji hned začala hladit, já nezůstala pozadu a v tu ránu jsme měly to „bojové“ plemeno na klíně.

Pročítám si tenhle deník od začátku a musím konstatovat, že jestli někomu sen o ho@ne nebo šlápnutí do něho přináší štěstí a peníze, tak u nás je tomu přesně naopak. Nás se drží pěkná smůla. Budu muset dávat příště větší pozor na to, co leží Míše v cestě