Cesta za vysněnou dovolenou - část III.

14.6.2016

V 00.15 za mnou přišel do haly jeden policajt. Je teda pravda, že jsem tam už byla skoro sama. Řekl mi, že nádraží se zavírá a musím s malou halu opustit. No při představě, že spím někde na lavičce před nádražím, jsem se opupínkovala až na zadku. Začal mi sice ochotně vysvětlovat, jak se dostanu k nejbližšímu penzionu, ale bohužel španělsky. I když je pravda, že i kdyby mi cestu vysvětlil anglicky, tak bych se bála do té tmy vystrčit nos, protože mám obavu, že bych po Barceloně bloudila ještě za týden.

Naštěstí se tam objevil „hodný“ policajt a ten mi řekl, ať se dojdu zeptat šéfa, že mě tam určitě nechá. Měl pravdu – nechal. A nejen to, ale nechali kvůli mně i jedny záchody otevřené, což mi další dva policajti přišli oznámit a pak mě ještě přemístili do příjezdové „haly“, která je mnohem menší, jsou tu lepší a hlavně měkké sedačky, je tu teplo a automat na kafe. Miška hned znovu zabrala a spí a já to asi taky na chvíli zkusím, protože jsou už dvě hodiny a za 6,5 hodiny bysme měly zase vyrazit. Dokonce už vím, u kterého vchodu nás budou odbavovat.

Takže dobrou noc, ať vás blešky štípou celou noc

A ještě jeden poznatek – Francouzi jsou celkově takové studené čumáky, zato Španělé jsou mnohem vřelejší.

Já už snad začnu věřit, že mi tuhle dovolenou někdo hodně nepřál – sáhla jsem do batohu a ejhle – mokro!!! Vylil se mi skoro celý Panthenol mléko po opalování! Takže jsem si celý batoh dotáhla na WC a půl hodiny jsem celý obsah oplachovala. A je vidět, že jsem už dlouho nikam necestovala – v batohu jsem kromě toho mléka měla ještě drahý foťák a dárky pro Aničku. Snad alespoň část dovezu v pořádku (jestli teda celou dovolenou nestrávíme po nádražích celé Evropy). No, zázemí pařížského a barcelonského nádraží už znám, ještě mám hodně co poznávat!  Ale to si radši naplánuji sama a někdy jindy!

Vůbec jsem v noci nespala, i když jsme byly tuhle jedinou noc asi nejstřeženější dvojicí v celé Barceloně  Po dnešní noci znám všechny policajty na nádraží, všechny údržbáře i uklízeče a uklízečky. Všichni si se mnou chtěli povídat, ale anglicky každý řekl jen jedno slovo a pak začali mlít španělsky. To jsme si toho řekli!

Celá noc utekla celkem rychle, ale ta poslední hodina se neskutečně vlekla…. Ale dočkaly jsme se. Máme před sebou doufám poslední dlouhou cestu. Pak už jen Fuengirola a taxi k Aničce! Už se moc těšíme Míša babičce Aničce kreslí pořád nějaké obrázky, ale hned z nich skládá čepice, lodě, …

Nástup do vlaku do Malagy byl ve velkém stylu – jako bysme nastupovaly do letadla. Nejdřív všechny věci na pás pod rentgen, pak jednotlivé odbavení cestujících a po schodech hezky dolů na nástupiště. Bohužel náš vagón byl až na konci soupravy, ale stálo to za to. Široká, kožená křesla, která se dala sklopit, takže spaní bylo pohodlnější.

Ve 14.20 jsme se konečně dočkaly. Vystoupily jsme na nádraží v Malaze. Byl to „trochu“ teplotní šok, protože ve Francii byla Míše zima, v Barceloně jsme byly jen v klimatizované hale a tady nás najednou ovanulo 40 stupňové horko! Ale neměly jsme čas na svoje pocity – musely jsme najít, odkud jede příměstský vlak do Fuengiroly. Mají to naštěstí skvěle značené, takže jsme šly najisto. Jen jsem se musela v informacích zeptat, jestli si musím koupit jízdenku nebo jestli nám platí ta naše Interrail. Platila, takže jsme ušetřily skoro 8 Euro. A měly jsme to akorát vypočítané – ve 14.33 odjížděl vlak směr cíl naší dlouhé cesty – do Fuengiroly.

Na konečné jsme se ještě chvilku dohadovali s taxikářema, kdo nás tam doveze, nasedly jsme do auta a jely za babičkou, která na nás čekala na chodníku před domem.

Přivítání s babičkou bylo dojemné  Doma jsem se pak sesunula do sedačky a až tady jsem pocítila, jak jsem unavená. Ale stejně jsme nešly hned spát. Míša proto, že po cestě vlastně pořád spala a já ze sebe potřebovala dostat to dobrodružství z cesty. Ale v deset hodin večer se únava dostavila naplno, já už nemohla udržet oči a proto jdeme spát konečně do postele