Střevíce z lýčí

Dovolím si (před svým zamyšlením) vypůjčit slova Františka Nepila a to prostě musím, protože nečíst jeho knihu - v životě by mě nenapadlo nad tím přemýšlet.

... My to máme jednoduché. My víme odkud jsme vzešli, i kdyby Přemysl ty střevíce z lýčí schovati nedal, mezi námi není ani jediného, jehož předek, nebo prapředek by nepocházel z venkova. Jenž by nebyl buď chalupníkem, rolníkem či domkářem, anebo alespoň podruhem, děvečkou či čeledínem. Všem nám, kdo máme to štěstí i trápení, že žijeme u nás a že sem patříme, vykukuje sláma z bot. Otevřte staré matriky, popsané zažloutlými jmény těch, kdo byli před námi! Voní hlínou a větrem a chlévem ... Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl Cézar do Egypta a kudy Hanibal na Řím ... Ale neví, čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za svobodna a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkalo, než začal on sám užívat krás a strastí tohoto světa. A dokonce ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou, větrem a chlévem...

A teď proč to cituji? - navštívila jsem o víkendu cosi jménem "oživlý středověk" kdesi na Zlenicích a jak už to na těchto akcích bývá... zastávky v kovářské dílně, u středověkého lékaře, u švadlenky, u odlévání bronzu, výrobce svíček, hostinského, hrnčíře, nožíře, zbrojíře... a já nevím kde ještě...

Mě zaujal švec - a to cosi - co tam stálo kdesi na kraji deky napolo přikryté kůží... takové slámové "nic", které nemohlo s těma koženejma škorněma a pouzdrama na dýky soutěžit. Koukám na ty "slámové" sandálky a začínají mě napadat myšlenky o návratu ke kořenům... o tomhle přeci Nepil psal... Vemu je do ruky (a bojím se, že se rozpadnou), snažím se proboxovat davem k majiteli, abych se jen zeptala... jak se to dělá, co to obnáší, kde se to dá koupit? Dozvídám se, že se nedají koupit - dělám to jen pro sebe, den je pletu a za tři prochodím a než se to naučíte tak to chce tak 100 + 1 omyl než se povedou, aby jste si je obula... a já si uvědomím, že to tak prostě JE. A tím spíš dneska, kdy jde v Evropě každému z nás o vlastní identitu - ... nedá se koupit, dlouho trvá než se vybuduje - ale snadno se zničí a ještě hůř se moudrost předků předává. Někdo to tam u stánku slyšel jako já a poznamenal - tak je to hezký, ale můžu se na to vybodnout se s tím tak crcat - zlatý vietnamci. A já touto poznámkou dostala ránu mezi oči - a tady na svou soví čest slibuju, že se je naučím vázat - se vším co k tomu patří a nenechám si je (ani svoje kořeny) vzít.

a neustále budu myslet na připomínku, jakou byly střevíce z lýčí, které dal Přemysl schovat na Vyšehradě. 

Prý!

Jestli je teda dal?

A jestli vůbec byl!?