Jak jsem prožil a přežil taneční anebo lapálie Patricka Swayzeho

Patrik Swayze ?? Cože ? Já a on pán dokonalý ? Ale kdepak, vysvětlení najdete níže...

Znáte to mnozí, patří to tak nějak automaticky k dekoru středoškolského studia. Děvčata plná nervozity, aby vypadala dobře a pánové, koho sbalí a kde proběhne alkoholové opojení a první dokouřená krabička cigaret.

Vzhledem k tomu, že jsem přímo odpůrce obleků a oficiálního oblečení, vnímal jsem oznámení o tanečních naší třídní profesorky s klidem. Holky začaly samozřejmě řešit účesy, boty, šaty a plné očekávání. Den D nastal. Byla to první neděle, kdy taneční  začínalo a pro mě to spíše byla útrapa, vstávat v neděli, kdy jsem mohl krásně vyspávat. Nicméně šli všichni, nebudu trhat partu. Oblékl jsem oblek, ponožky a naleštené boty a vyrazil. Samozřejmě jsem nezapomněl na rukavice, bílé a také obligátní kapesníček do kapsy.

Proč zmiňuji ponožky, když je to samozřejmá součást obleku ? Protože byly samozřejmě bílé. V rádiu vyřvával Michael Jackson, u kterého šílela nejedna fanynka a jeho taneční kreace byly pokoušeny nejedním z teanegru.Ten nosil zásadně bílé ponožky a navíc krátké kalhoty, aby ty ponožky vynikly. 
Po dosednutí v sále, kde byly židle naskládány dokola sálu jsem si sedl a záměrně vykasal nohavice, aby každý viděl, že jsou mé ponožky naprosto sněhobílé. Poznámky moji máti jsem samozřejmě bral jako provokaci, sám musím vědět, co právě frčí. A už se objevil taneční mistr. Hned na úvod byl proslov, trocha té etikety a pak poznámka : "Pánové, rád bych vám dal cenné rady týkající se vašeho oblečení." To už jsem měl nohavice skoro u kolen, aby mě nemohl přehlédnout a pochválit mě. A najednou řekl slovo černé. Chápete to, černé. Koukám se kolem sebe a prohlížím okolí. Bíla, bílá, bílá, sem tam černá ovce. Jasně, nechal se zlomit rodiči a přišel s blbou barvou. Nicméně jsem už začal couvat, pomalu jsem si kalhoty spustil co nejníž, aby ponožky nešly vidět. Příště vše napravím.

Pak nastal výběr partnerky. No výběr, ono to spíše vypadalo jako lov. Už dlouho před začátkem jsme si ve třidě rozebírali spolužačky a bylo jasné, kdo má a nemá šanci.Naštěstí byly hodiny spojeny s jinou školou a tak se výběr zásadně rozšířil. Hlásili jsme již předem kolem sebe, koho máme vybraného. Objevily se pěsti pod bradou jasně signalizující, že by sok mohl narazit. Pak přišel povel. Pánové, zadejte se .... A nastalo to. Pokud znáte atletické závody, musíte si vybavit atlety v blocích, kteří čekají na výstřel a jsou soustředěni. My byli podobně, ale na našich nohou byly mokasíny. A parkety nablýskané. Takže povel znamenal běh na místě, něco jako v groteskách a pak pomalý postup směrem k cíli. Rychlost běhu se zrychlovala a samozřejmě nebylo možné se vyhnout těm dalším, kteří běželi z druhého rohu. Srážky hlavami, pády byly naprosto normální. Pak přišlo brždění u cíle. Samozřejmě jsme se sešli u slečen, které nás na první pohled zaujaly nejvic. Například užšími šaty, nebo krásnějším úsměvem a větším výstřihem. Slečny se marně snažily dav zabrzdit. Ono takových pět až deset lačných mladíků dá zabrat. Mnohdy tedy končily na vrcholu lidské pyramidy. Myslím, že ve finále jsem zahlédl kromě naraženin i špinavé kalhoty, roztržené sako. Po 20ti minutách bylo po boji.

Vítězoslavné dvojice, pochod kolem sálu a základní pokyny tanečních mistrů o tom, jak budou probíhat další hodiny. Nakonec ty neděle nebyly nejhorší. Pomalu jsme překonali půlkolonu a pomalu a jistě se blížila šluska ... Tedy poslední hodina, kdy jsme se měli předvést před rodiči, co jsme se naučili. Nakoupit nějakou tu drobnost pro partnerku, vytisknout vizitky jako památku a vyrazit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední akci, bylo nutno se na ni pořádně připravit. Tedy posilnit. A vzhledem k cenám alkoholu v restauracích jsme se rozhodli otevřít láhev doma. Do sálu jsme tedy dorazili již s červenými tvářemi. Hned u vchodu se objevila paní pokladní a já se jí s vážnou tváří zeptal. Prosím musím platit i za toho koně ? "Proboha, jakého koně ???" No toho, co je venku. Zapomněl jsem na malý detail. Na mojí hlavě byl velký, opravdu velký mexický klobouk. Sázka, že s ním nedojdu až do sálu byla vyhrána a v kapse se objevila kamarádova padesátikoruna. Paní se tedy ptala, proč jsem přijel na koni. A já tvrdil, že to mám daleko a autobus k nám nejezdí. Odešla do sálu zjistit, jakou taxu by měla účtovat za koně. Poté, co jsem byl nazván nelichotivým slovem pana uvaděče, protože se provalilo, že venku žádný kůň není, jsme pomalu usadili naše rodiče. Záměrně na druhou stranu sálu, nemusí vidět vše.

A už to začalo, tango, valčík. A najednou čardáš. Tak to bude oheň a vášeň. Teď to pořádně rozbalím a dám tomu vše. A taky jsem dal, jen jsem o své myšlence asi měl říct partnerce. Zaklesnutí rukou a rychlá rotace... Přidal jsem tempo a najednou cítím, že ztrácím druhou polovinu páru. Partnerka jaksi nedisponovala stejnou silou paže a tak povolila. Já v té rychlosti začal koukat, kam se mé roztočené tělo řítí. Přímo mezi stoly. Mezi stoly tatínků, maminek, babiček, tetiček ... Chtěl jsem zmírnit dopady mého selhání a říkám si musíš to zastavit. Nezastavil ... dopadl jsem na zadek a s rotací pokračoval mezi stoly. Hned po dopadu jsem shodil vína na stolech a protože stoly byly napojeny na sebe, dominový efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo po všem... poslední dozvuk rozbitých skleniček, kapky vína stékající po ubrusech dolů a hlavně pohledy lidí. Zvedám se ze země, omlouvám se všem okolo a kamarád prohlásil: "Kámo, tak teď jsi slavnější jak Patrik se svým Hříšným tancem".... Kupodivu to nakonec dopadlo dobře a všichni brali mé selhání s humorem. A já i po těch letech pořád vím, kdo hrál hlavní roli ve filmu Hříšný tanec.