Janeček III - konečně na břehu :-)

Jak jsem později zjistil, tak se moře jměnovalo Středozemní moře. Ale zatím jsem v něm plaval, díval se na rybičky, medúzy, sasanky, korály, chobotnice a také jsem zahlédl žraloky a delfíny. Naštěstí si mě nikdo moc nevšímal. Jen delfíni si se mnou pohráli a jednou jsem dlouho plul s hejnem sardinek a povídal si s nimi. Ty, když mne slyšely, že toužím doplavat k nějakému břehu mi pomohly a celé hejno mne tlačilo kupředu. Bylo to, jako kdy letíš tryskáčem. Za pár dní jsme začali potkávat lodě. Blížili jsme se ke břehu. Sardinky začaly mít strach, aby je nechytily rybáři a tak se se mnou rozloučily.

Doufal jsem, že mi proud a vlny pomohou k pobřeží. Také jsem nechtěl, aby mne chytil nějaký rybář. Dával jsem si veliký pozor, abych se nezamotal do sítí. Vůbec jsem ale nečekal, že nebezpečí číhá i ve vzduchu. A pak se to stalo ............. :-(

Najednou jsem cítil ostré drápky v kožíšku a něco mne zvedlo z vody. Rackové chechtaví, zrovna lovili ryby a jeden z nich byl moc zvědavý, co že to tu plave v moři a místo chytání rybek chytil mne a nesl mne ke břehu. Ve výšce to bylo nádherné, hlavně jsem se blížil ke břehu, zároveň jsem měl ale strach, co se mnou racek zamýšlí.

Donesl mne na skálu nad mořem, kde hnízdili  rackové. Pane jo, těch ale bylo. Pak si mne prohlédl, párkrát do mne klovl a odletěl lovit ryby. Uf....... Nezajímal jsem ho. Zůstal jsem jen tak ležet na sluníčku a užíval si, že už se nemáčím v té slané vodě. To je nádhera být opět na zemi. Ani jsem rackovi v tom spěchu nepoděkoval. Zavřel jsem oči a odpočíval. Potřeboval jsem uschnout.

Najednou se začal ozývat křik racků. Vypadalo to, že se hádají. Křik sílil a občas bylo slyšet, že se ti v dálce z hnízd vznesli do vzduchu. Křik se začal přibližovat a já pozdě zjistil, že ten křik je způsobený tím, že se v jejich hnízdišti pohybuje člověk. Než jsem se pořádně rozhlédl, tak byl ten člověk u mne. Byl to starý pán, vousatý, šedivý a s brýlemi. On tu byl proto, aby počítal a kroužkoval mláďata racků. To proto, aby věděl, jak daleko tito ptáci létaji a kde mají svá loviště. Byl to ornitolog. Zajímalo ho vše kolem těchto ptáků. Kousek ode mne vyhnal jednu samici z hnízda a okroužkoval ptáčata v jejím hnízdě. Nic jim neudělal, jen dostali kroužek na pacičku a něco si zapsal do notýsku, pak šel dál až došel ke mně. Najednou nějakou cizí řečí slyším: "Copak to tu máme?" a zvedl mne. "Ehm, zajíček, krásný zajíček, kdepak ses tu asi vzal, takhle v divočině a na skále. Vždyť sem nikdo nechodí. Zdalipak někomu nechybíš? No ty mi to asi nepovíš viď?" usmál se. "Vynesu tě nahoru a nechám tě na větvi u silnice. Třeba tě někdo hledá a tady tě určitě nenajde". Strčil mne do kapsy a pokračoval v kroužkování ptáků.

Byl jsem rád, že mne našel zvlášť když jsem uslyšel, že mne odnese k silnici. Snad se mi v noci nějak povede slézt z té větve a vydat se na cestu. Musím přece najít svého Votíška. S touto myšlenkou jsem, uhoupán chůzí ornitologa v kapse jeho kabátu usnul..............

Cože? Co se děje? Zatraceně.......:-(. Usnul jsem a procitl až ve chvíli, kdy jsem uslyšel startovat motor auta. Kolem mne byla naprostá tma a já byl uvězněn tak, že jsem se nemohl ani pohnout. Něco těžkého mne tlačilo k zemí. Kde to jsem? Že já usínal...... . Byl jsem moc smutný, protože jsem něměl ani tušení, kde jsem a co se děje. Auto jelo docela dlouho, až najednou zastavilo, a pak se zase rozjelo a zase zastavilo a zase rozjelo a tak pořád. Také jsem slyšel jiná auta a povídání lidí. Podle toho jsem poznal, že jsem ve městě. Po chvíli auto zastavilo úplně. Slyšel jsem klapnout dveře od auta. Najednou jsem ucítil úlevu, to těžké ze mne bylo pryč a také jsem cítil, jak mne něco v té tmě zvedá. Pak se z úplné tmy stalo šero a já viděl trošku světla. Vždyť já jsem stále ještě v kapse ornitologa :-). To jsem si oddychl. 

Odnesl bundu z auta do svého domu a já se bál vystrčit byť jen jedno ouško, aby mne nezahlédl. Třeba se mi v noci podaří nějak z domu vyklouznout. Ale kdepak :-(, slyším kroky a pak láteření, tedy spíš mumlání, že si zase nepověsil bundu. Ornitologova žena bundu zvedla a já vypadl z kapsy. Prohlíží si mne a já jí. Diví se, kde jsem se v kapse vzal. "Jaj, našel jsem ho dnes u racků a chtěl jsem ho nechat u cesty, ale pak jsem na to zapomněl. Je moc hezký viď?" říká ornitolog své manželce. Asi stejně nikoho není, když byl tak daleko od lidí. "No jen ho trošku musím vyprat", říká ornitologova žena, " a bude zase fešák". A tak jsem se ocitl v pračce plné bublinek. To byl kolotoč........ a také jsem z toho dostal škytavku......Pak jsem se ale sušil celý voňavý na sluníčku, na ouškách jsem měl kolíky, které mě trošku tlačily, ale líbilo se mi, že mám čistý kožíšek a voním. Když jsem uschnul, tak jsem skončil na poličce u okna vedle knih v pracovně. Z druhé strany okna stála veliká klec přikrytá látkou. Byl jsem moc zvědavý, co v té kleci je, ale byla už noc a na podlaze spal obrovský kocour, kterému říkali Niko. Vzpomněl jsem si, jak mne kočka odnesla v Tunisu z hotelu na Djerbě pryč a celý jsem ztuhnul. Když je tu Niko, tak musím být úplně nehybný. A tak jsem celou noc zůstal na polici. Copak mne asi ráno čeká v domě ornitologa? Co se skrývá pod látkou ve veliké kleci.........Tolik moc se bojím a nevím,zda někdy svého Vojtíška ještě uvidím...................