Deník nadšené geomatky (1)

Deník nadšené geomatky

I.Jak to začalo

Jmenuji se Tereza a jsem matka. Matka tří dětí. Hynka, Viléma a Jarmilky. Hynkovi je devět, Vildovi čtyři a malá Jarmilka oslavila nedávno druhé narozeniny. Žijeme na malé vesnici v podhůří Jeseníků.

Ve svých jedenácti letrech jsem se seznámila s láskou jménem skauting, miluju přírodu, turistiku, hory, lesy, louky a podobné zhýralosti. Skautu jsem sice zanechala, když jsem mu začala zahýbat s jistým „Zrzkem“ a velice brzy se to provalilo, ale kdesi hluboko uvnitř, jsem stále toužila po dnech strávených v přírodě. Zrzka odvál čas a s ním i hektické období studia na vysoké škole a prvního zaměstnání. Už mi, lásko, není dvacet let…už mi není ani dvacet pět…procitám lehce po třicítce. Manžel, tři děti, dům, zvířectvo…

         Jak je všeobecně známo, matky na mateřské dovolené jsou nejvíce znuděné osoby a neví, co by roupama vymyslely. I já jsem přemýšlela, čím ukrátit dlouhou chvíli a nepřijít přitom s mrňaty o rozum a náhle jsem si na ni vzpomněla…na mou zapomenutou lásku z dětství…

Jenže jak přimět devítiletého kluka, aby s radostí popadl sourozence za ručky a vyrazil s natěšenou matkou do luhů a hájů, nejlépe s pořádným převýšením a drsným terénem?  Jak vyřešit problém, že Vilémek ujde všeho všudy 500 metrů a už si zoufá, že ho bolí nožičky?

         Jako z udělání ke mně přijela známá Libuška, kterou jsem neviděla ani nepamatuju, že si natrhá na mé zahradě trochu toho léčivého bejlí na čaj. A mimochodem se zmínila o své zálibě jménem Geocaching. To je ono! Třikrát sláva, hurá a nazdar! Přesně tohle jsem hledala! A ze dne na den se ze mě stala nadšená geomatka Tereza, lovící se svými dětmi poklady jménem kešky.

         Keškaření vás dokáže úplně pohltit. Stačí se zaregistrovat na geocachingovém webu (zadara), vymyslíte si nick (přezdívku) a pak už můžete zobrazit souřadnice, kde kterou kešku hledat. Kešky jsou většinou krabičky různých velikostí. V některé je jen zápisníček, do kterého se podepíšete svým nickem, že jste ji našli (zalogujete se do logbooku), v některé je i pár hračiček pro děti na výměnu (vždy směňujte jedna k jedné – kolik vezmu, tolik jiných dám), v některých jsou i různé předměty, které putují z keše do keše apod. Každou nalezenou keš si taky zalogujete na zmíněném webu a můžete tak sledovat, kolik jich už máte posbíraných a které vám ještě chybí.

         Takže ať ten úvod zkrátím – děti nadšeně lákám na cestu za pokladem, takže minimálně do doby než na mnou vymyšlené trase najdeme poslední keš, nikdo nemrčí a já jsem spokojená jako blecha v kožichu, že jsem v přírodě. Jako bonus jsou večer ty plody lásky tak unavený, že odpadnou do postelí a máma si může dát nohy nahoru a zabrouzdat do světa facebooku a vypnout mozek.