Deník nadšené geomatky(2)

II. Naše první keš

„Hynečku, co bys řekl, kdybysme zkusili najít takovej poklad. Je to taková krabička, kterou někdo schoval a v ní deníček do kterýho se zapíšeme, že jsme ji objevili. Ale pozor, je to tajný!“

„Jů mamí suprrr, tak jdem hned, kde to je?“

Nadšení nejstaršího syna bylo tak nakažlivé, že jsem narychlo otevřela  noťas,  Hynek bleskově vymyslel nick pro náš tým – Vražedné Brko, já mrkla na nejbližší keš na mapě a zajásala. Je to kousek od našeho domu, v parku u školky. Nápověda je „hledej pod dvojstromem“.

U školky je parčík, co by kamenem přehodil, takže jsem nepovažovala za nutné stránku dále zkoumat, v rychlosti jsem oznámila překvapenému choti, aby na chvíli pohlídal nejmladší děti a už jsme s Hynkem na kolech uháněli směrem k mateřince. Dvojstromů tam bylo hned několik, takže jsme se s elánem vrhli k jednomu z nich a jali jsme se prozkoumávat jeho kořeny i kmen. Nic. Bude to určitě u toho dalšího. Nic. Támhle ten vypadá taky jako dvojstrom. Nic. Sakra, kam to mohli schovat… Třeba to bude pod nějakým kamenem… Kamenů tam bylo taky několik a jeden těžší než druhý. Nejprve jsme se chovali opravdu nenápadně a když procházel cizí člověk (slovníkem keškařů, nebo chcete-li kačerů mudla) tak jsme předstírali, že se jen tak procházíme, případně, že nám něco spadlo a usilovně to hledáme. Postupem času však pohár naší trpělivosti začal přetékat a kameny jsme odvalovali jak v té pohádce Honza málem králem. Když jsme ani pod kamením nepochodili, zkusili jsme prolézt veškeré roští , odhrabali hlínu od paty všech dvojstromů, nadzvihli všechno, co jsme unesli a stejně jsme si museli přiznat, že najít tu zatracenou krabici není tak snadné, jak jsme si na začátku představovali. Celí špinaví od hlíny, prachu, listí a větviček jsme za nemalé pozornosti místních drben sedli na kolo a frčeli k domovu.

Manžel se mohl při pohledu na nás potrhat smíchy. Já měla trochu obavu, že toto fiasko způsobí, že Hynek už žádný poklad hledat nebude, ale naštěstí to bral sportovně. Když jsem však otevřela znovu zmíněnou stránku s popisem keše, tak jsem se opravdu musela nazvat rohatým zvířetem na pět. Hned pod obrázkem školky a souřadnicemi stálo: „Na uvedených souřadnicích keš nehledejte, je tam jen mateřská škola. Souřadnice keše vypočítáte, když…“  

Takže jsem ještě týž večer místo zevlování u facebooku počítala souřadnice, zadala si je na mapy.cz a na monitoru se mi ukázalo místečko vzdálené od naší eskapády asi tak kilometr :D No, tak to bysme dřív v tom parku vyhrabali druhou Věstonickou Venuši, než tu krabku…Ale co už, zítra je taky den, místo uložení je mi už jasné, takže vyrazíme na jisto.

         Druhý den jsem povyprávěla dětem, co jsem zjistila. Hynek se na mě díval pohledem jestli mi má vůbec věřit a nejspíš přemýšlel, jestli s sebou nemá vzít lopatku, abychom nemuseli zase hrabat holýma rukama hlínu od kořenů, ale nakonec souhlasil, že zkusíme reparát. Tentokrát jsem vzala do sedačky na kolo i Vildu. Manžel nechápavě kroutil hlavou, protože venku se zrovna nepěkně zatáhlo a vypadalo to na déšť. Ale já už měla v hlavě jen tu krabici a tak jsme vyrazili po panelové cestě, kolem kravína pěkně do kopečka. Když jsem už myslela, že vypustím duši (Vilda už váží úctyhodných dvacet kilo) objevil se před námi v celé své kráse on – DVOJSTROM. V dálce zahřmělo a děti seskočily z kol a vrhli se k dřevině. „Mám, mám, já to mám!“ řval Hynek jak na lesy a já dojetím zamáčkla slzu. Ještě, že jsme byli dost daleko od civilizace, jinak by skrýš byla jeho hulákáním vyzrazena. Tolik radosti v dětských očích…Uvnitř jsme objevili, kromě logbooku celkem houbeles. Ale kluky to absolutně nerozhodilo, vzali si z krabičky jakési samolepky a dovnitř hodili dvě figurky z kindervajec. A s důležitým výrazem ve tváři krabičku uložili zpět a pořádně zamaskovali.

Domů místo nás přijely tři zmoklé slepice, ale my jsme byli pyšní, jako bychom objevili minimálně Svatý Grál. A tím jsme keškaření totálně propadli. A o našich výpravách bude tento deníček.