Deník nadšené geomatky (3)

III. Zahřívací kolo

Po té, co jsme s velkou slávou nalezli naši první krabku, jsem se dala do podrobného zkoumání keškařského webu. Něčemu nerozumím dodnes, ale podstatné základy jsem pochopila. Do svého chytrého founu jsem si stáhla super aplikaci pro hledání keší a naivně jsem se domnívala, jaká bude najednou geocaching hračka.

Dobře tak to vyzkoušíme…kde máme další nejbližší keš…hm, kousek od dětského hřiště u řeky… „Děcka? Půjdeme zase na ty kešky?“

Nadšení rostlo se snižujícím se věkem mých dětí. Nejvíc jásala dvouletá Jarmilka, Vilda se těšil na hřiště a Hynek obrátil oči v sloup… No, doma není nikdo prorokem…rozhodnutá to nevzdat povídám: „třeba tam budou zase nějaký předměty na výměnu a tentokrát lepší…“ „Jupí“ Vilém se chytil. „No tak to zkusíme“, vzal mě na milost i Hynek. Od domu to máme k hřišti asi půl kiláku, takže jsme šli pěšky.

         Napětím jsem ani nedýchala, když jsem zapínala novou aplikaci k vyhledávání krabiček. Ovšem tragicky se projevila moje nízká gramotnost ohledně chytrých mobilů, aplikací a podobných ptákovin. Nějak mi nedošlo, že bez dat mi ta mašinka nic neřekne. No dobrá, zkusím to zapnout, měla bych mít k tarifu nějaký data zdarma...

Po půlhodině snažení jsem měla sto chutí s mou Nokií mrsknout o nejbližší strom. No tak nic, zkusíme to jinak. Na mapě to bylo někde na břehu řeky kousek od cesty. Zavolala jsem děti, které se během mého zápasu s daty vyřádily na hřišti, a zkoumala hustý porost. V tom mě do očí praštila vydupaná cestička…no spíš přímo geodálnice. Vrhli jsme se tedy do houštin a u břehu řeky se rozhlíželi. Nápověda (neboli hint) zněla – pod kameny. No kamení tam bylo všude plno, jak už to kolem koryta řeky bývá. Děti neváhaly a jaly se kamenitý břeh svépomocí rozebírat. Trochu jsem dostala strach, abychom tím nenarušili protipovodňová opatření a nezpůsobili tak přírodní katastrofu.

V tom mi zrak padl na ztrouchnivělý pařez, pod kterým byla hromádka kamení, tak trochu nepřirozeně naskládaná. Dost se štítím hmyzu a tak mi chvilku trvalo, než jsem se odhodlala do toho pařezu strčit ruku a kameny opatrně odstranit.  A byla tam! A nebyla tam sama…Stejný úkryt si vybral i slimák o rozměrech menší anakondy. Brrr… „Děcka mám to, tady pod tím pařezem!“ Smečka se seběhla jako ke krmení a slimák, neslimák už tahali krabici zpod pařezu. Minianakonda se svalila do porostu, a musela si hledat nové bydlení.

Hynek se tvářil velmi důležitě a menší sourozence poučoval, co je logbook, že se tam musíme podepsat jako Vražedné brko a jak se vyměňují hračky. Naštěstí jich tam bylo docela dost, takže nadšení dětí z výměny bylo mým zadostiučiněním. Krabičku jsme zase pečlivě ukryli pod kamení a já se cestou zpátky těšila, až si doma v klidu pořeším ta data v mobilu. Přece nemůžu keškařit jen tak naslepo, že? Možná bych si zasloužila i lepší mobil…