Deník nadšené geomatky (5)

V. Velké Losiny

Mlčeti zlato, to není nic pro mě. Od přírody jsem mluvný typ a ráda ostatní zásobuji svými zážitky (překvapivé, že?). Samozřejmě k jejich velkému nadšení. A tak jsem neváhala využít příležitosti a při pokecu se švagrovou jsem jí mou typickou rozmáchlou gestikulací líčila nové geocachingové zážitky. Kupodivu ji to zaujalo a za pár dní mi posílala přes messenger zprávu, že už taky keškaří. A to pro mě byla výzva k poměření sil. Líza nasadila tempo, takže jsem nenechala nic náhodě a prohlídla mapu, kde je vícero keší pohromadě. Volba padla na Velké Losiny.

         Večer jsem se opět řádně připravila, vytiskla štos lejster, zabalila batůžek, nachystala si lehké golfky a manducu a hodlala zítřejší teplý srpnový den strávit s dětmi v nádherné lázeňské obci.

Druhý den ráno jsme už parkovali u losinského nádraží, kde jsme taky měli naplánovanou první keš. Mikro a nezapomenout opsat bonusové číslo – běželo mi hlavou. Najít tu pidi krabku nebyl až takovej problém, ovšem než jsme se podepsali, začali se kolem nás shlukovat lidi. Takže jsme stáli u takové té informační mapy a dělali, že studujeme cestu kudy dál. Hurá, vlak odjel a s ním i davy. Zůstala jen jedna starší dáma, která si ovšem za svou pozorovatelnu vybrala lavičku přímo naproti skrýši a neúnavně nás sledovala. Sakra, kdy už se ta babka otočí… „Děcka, vidíte tu paní? Ona sem pořád kouká, musíme počkat.“ Hynek s Vildou se s neskrývaným zájmem zadívali směrem k té ženštině a chvíli to vypadalo na oční souboj, kdo s koho. Kluci vyhráli a já bleskurychle schovala krabičku na místo. Jarmilka mezitím vysbírala všechny kamínky, co byly pod tabulí a nastrkala si je do kapes. Naložila jsem ji na geogolfky a tempem čtyřletého Viléma jsme se kolébali k lázeňskému parku. Za námi zůstávala cestička značená kamínky…

         V parku bylo příjemně, vysoké stromy stínily a Jarmilka mohla pobíhat kolem kočárku bez nebezpečí, že skončí pod autem, což velmi ocenila, a proto se každých pět metrů zastavila a doplňovala zásoby kamení. Už podle domácí přípravy jsem věděla, že ke kešce nevede žádná cesta, ale že bude někde uprostřed květeny po pravé straně našeho chodníku. Našla jsem tedy příhodné místečko a vyhlásila svačinu. Obrovský pařez posloužil jako sedátko i stůl zároveň a děti se pustili do zásob. Já neměla na jídlo pomyšlení a místo toho jsem využila chvilky klidu k ostražitému zkoumání okolí. Porost jsem vyhodnotila zralý na mačetu. Jak se přes něj dostat s kočárem a prcky? Hynek, který se ostružiním brodí nejméně rád, ochotně souhlasil, že pohlídá Jarmilku u pařezu a já že se proklestím skrz houštinu a zkusím objevit krabici. Vilém si mohl vybrat. Nejprve chtěl zůstat v bezpečí pařezu, ale jenom se za mnou zavřely větve, už jsem slyšela, jak syká a bručí a za chvíli jsem ho měla za zadkem. GPS signál opět přeskakoval jak srna, kterou jsme vyplašili. Už jsem myslela, že to budu muset vzdát, protože jsem prohledala všechny potencionální skrýše a navíc jsem slyšela netrpělivý hlásek Hynka, kterého už hlídání rozverné Jarmilky nudilo. S povzdechem a pocitem marnosti jsem se vydala zpět k pařezu a skoro jsem o ni zakopla. Byla zamaskovaná pod kořenem. Pěkně velká krabice se spoustou věcí. Vilda mi pomohl vyměnit hračky i pro dvojici u pařezu a za křovím se ozval jekot. „Mamí už pojď, já už Jarču neuhlídám.“ Tak jsem vše v rychlosti naházela do krabice a pečlivě ji zamaskovala zpátky. Až o dvě hodiny později, když byly potřeba, jsem zjistila, že jsem do té bedny v tom stresu strčila i ty svoje papíry se souřadnicemi…

         Další keš byla naplánovaná v papírně, kde ji člověku dají u pokladny, takže vlastně takovej bod zadara. Brala jsem to jako zadostiučinění za ten terénní maraton v parku. Po cestě jsem vzala drobotinu na zmrzlinu (největší chuť jsem na ni stejně měla já) a připadala si opravdu fikaná, že jsem si nezapomněla balení vlhčených ubrousků, protože se postupně začali podobat Apačům na válečné stezce. Když jsem těmi zázraky moderní doby umyla děti od hlavy k patě, kočár, svoje kalhoty, stolek i se všemi židlemi v cukrárně, mohli jsme konečně pokračovat do papírny. Keška byla v pěkné dřevěné krabičce, ovšem obsah byl proti předchozí Kešce Marodů jako Fiat versus Ferrari. Opravdu jsem netušila, že jsou lidé, kteří si donesou do papírny na pokladnu suchý list a vymění ho za hračku. O sušence, která se dává ke kávě a o dámském tamponu nemluvě. Hynek si k mému velkému překvapení vybral k výměně sešitek Strážná Věž. No to si chlapec počte…

         Poslední dvě keše dnešního dne měly být kousek od nově vybudovaného Areálu Zdraví. Vilém už mrčel, že ho bolí nohy, tak jsem se vytasila s manducou, do které putovala Jarmilka a jemu se tak uvolnilo místo v geogolfkách. Jarmilku ke zděšení mé tchýně i dalších pěti miliónů lidí stále kojím. Využila tedy své polohy v manduce, připojila se k centrálnímu počítači a spokojeně usnula. Pohled na mě, s dítětem na břiše, batohem na zádech, druhým dítětem v golfkách a třetím po boku, byl zřejmě nesmírně zajímavý, protože podle výrazů lidí, co jsme míjeli, jsem si připadala, že vedu na vodítku nejmíň nosorožce.

 Konečně jsme se dovlekli ke zmíněnému areálu. Bylo něco po poledni a já si připadala jako knedla v pařáku. Kluky pohled na dětské hřiště nijak zvlášť nevzrušil, pohráli si jen z povinnosti a tak jsme to zbytečně neprodlužovali a šli ulovit keš k popravčímu dubu. Modlila jsem se, abych nepotřebovala nápovědu z papírů, co zůstaly v parku. Naštěstí to byla opravdu jednoduchá keš, Hynek s Vildou ji okamžitě objevili a nám už zbývala jen poslední lahůdka.

Věděla jsem o ní, že je někde na plotě, který vede podél frekventované silnice, od které ho dělila hluboká příkopa. Moc se mi do toho s dětmi nechtělo, ale nakonec jsme golfky zaparkovali v boční ulici a vrhli se do škarpy. Obhlíželi jsme jeden sloupek za druhým. Cestující v autech projíždějících okolo měli o zábavu postaráno a možná ještě teď přemýšlí, co ta potrhlá ženská se třema děckama v tom příkopu dělala. Ke správnému sloupku vedla od silnice vyšlapaná cesta, jako by po ní šlo stádo buvolů, takže když jsme k němu došli, bylo nám jasné, že tenhle je ten pravý. Za jeden den pět bodů, to je dost dobrý. A takový úlovek si zaslouží i pořádnou oslavu, takže jsme zapadli do místní pizzerie a nacpali se k prasknutí. Bože, ještě že mi v batohu zbyly nějaký vlhčený ubrousky…