Deník nadšené geomatky (6)

  VI.Hon na medvěda

Švagrová Elizabeth, zvaná Líza přišla s nápadem za milion. Objevila NOČNÍ KEŠ. Do té doby jsem netušila, že něco takovýho existuje. Jsem vždycky pro každou špatnost a tak jsme se dohodly, že vezmeme Hynka, moji dvanáctiletou sestru Adrianu a neteř Lucku, které je čtrnáct. Menší děti zůstanou se svými tatínky. Naplánovaly jsme to skvěle, jediné co se moc nepovedlo, bylo datum. V ten velký den totiž lilo jako z konve. Touha po nočním dobrodružství však byla mocnější než strach z rozmazané řasenky a tak jsem naložila ostatní účastníky výpravy do auta a v půl desáté jsme parkovali v Losinách u kostela. Pár deštníků se v autě našlo, Hynek si prozíravě vzal na nohy gumáky a my odolnější jsme šli jen se softshellkou. Vůbec jsme netušili, co nás čeká.

Líza nám prozradila, že tahle keška se jmenuje Po stopách medvěda a že začíná nahoře na kopci nad Losinami. Po příchodu na místo bychom snadno měli poznat kudy dál. Původní představu jsem měla o tlapách natřených nějakou reflexní barvou na stromy.

Déšť trochu zmírnil a naše tlupa mířila směrem vzhůru. Tma už byla docela solidní, zatažená obloha umocňovala strašidelnou atmosféru, a jakmile jsme vyšli z vesnice a museli použít baterky, všimla jsem si, že se ode mě Hynek nehne ani na krok. Přes louku vedla docela pěkná cestička, občas byl vedle ní nějaký strom, který v tom šeru nabýval děsivých tvarů. Hlavou se mi honily historky, které jsem kdysi ve skautu vyprávěla malým světluškám na výpravách a už jsem měla jednu o oběšenci na jazyku, když mi Hynek pošeptal: „Mami, já se trochu bojím.“ Povídačku jsem spolkla a jala se utěšovat synka.
Konečně jsme dorazili k okraji lesa. Za zády nám nádherně svítily Velké Losiny. Krásná podívaná. Nebojácně jsme se vnořili do lesa. Světla baterek se míhala sem a tam a najednou kdosi vykřikl: „Hele, tady to je, dívejte!“ No ty kokso! Někdo si dal tu práci a vystříhal malé medvědí tlapičky z nějakého reflexního materiálu a opravdu jimi značil stezku mezi stromy. Strach nás opustil jako mávnutím kouzelného proutku.

Ovšem první vyhrání, jak známo, z kapsy vyhání…Po několika minutách jsme zjistili, že nevíme kam dál. On totiž ve tmě ten les vypadá dost jinak než ve dne. Nějak nás klamal orientační smysl a chvíli jsme i přemýšleli, že vyvoláme ducha známého stopaře Sama Hawkinse, aby nám poradil, kudy ten medvěd šel. Ale nevzdali jsme to a pečlivě svítili na každý kmen. Déšť buď přestal úplně, nebo jsme ho v tom vzrušení nevnímali. Naštěstí jsme po nějaké době další stopičku našli a mohli pokračovat dál. Cesta nás vedla křížem krážem, do kopečka, z kopečka. V jednu chvíli jsme si mysleli, že jsme už na místě, protože stopy nás dovedly k podezřelé hromadě kamenů, ale brloh medvěda to nebyl. Zase jsme dobrou čtvrthodinu nemohli najít kudy dál. Už jsem to viděla skutečně bledě, ale stopu jsme opět objevili. Zřejmě některé stopičky mezi těmi, co jsme viděli, upadly. Ozvala se ohlušující rána, jak nám s Lízou oběma spadly balvany ze srdce.

A zase jsme lezli houštím cestou necestou. Bylo to nekonečné a Líza vyslovila domněnku, že ta cesta skončí snad někde v Rapotíně. No, skoro.

         „Brloh, brloh!“ Hynek, Adriana a Lucka byli štěstím bez sebe, že jsme konečně u cíle. Mně s Lízou bylo jasné, že cíl to ještě není, ale radost jsme měli obrovskou. Především z toho, že jsme to na těch slepých místech nevzdali, nebo nesešli někde z cesty a nezabloudili. Ovšem od nápisu Brloh vedla šipka dolů po kmeni, ale pod stromem žádný brloh nebyl a keš taky ne. Líza byla ten, kdo měl nakonec šťastnou ruku a objevila ji pod hromádkou kamení, v dřevěné schránce. Zakladatel (owner) si s touhle keší teda pořádně vyhrál. Uvnitř byly kromě obvyklostí i kartičky s obrázkem medvídka pro každého nálezce.

A teď honem zpátky. Bloudili jsme tím lesem víc jak hodinu. Jenže z opačné strany ty tlapičky nalepené nebyly a svítit si na všechny stromy pozpátku bylo docela obtížné. Cesta se nám ale zdála povědomá, tak jsme to vzali trochu letecky a najednou jsme se vykulili z lesa na nějakou louku. Když jsem to viděla, krve by se ve mně nedořezal…Kde jsou světla? Před námi byla černočerná tma. Nikde ani jediné světýlko nějakýho domku.

„Dopr..e!“ Ujelo mi. „Kde jsme to vylezli? Vždyť jsme celou dobu měli za zády Losiny.“ Samozřejmě ať jsme se snažili sebevíc, tak jsme v okolí už žádné tlapičky nenašli a cestu, po které jsme přišli, taky ne. S Lízou jsme se trochu snažily situaci odlehčit, abychom nebyly s morálkou v troubě, ale samy jsme měly docela obavu, jestli se se svými postelemi neshledáme až s ranním kuropěním.

         Líza je však na rozdíl ode mě vybavena vždy špičkovou technikou, takže se do GPS pokusila zadat nejkratší cestu ke kostelu. Měli jsme se vydat po té tmavé louce, což se nám moc nelíbilo, vzhledem k tomu, že tráva na ní sahala místy do půl stehen, menším do pasu, ale vidina cesty zpátky přes les se zdála ještě horší.

Srdnatě jsme tedy vyrazili do zmáčené květeny. Půlhodinový pochod nás vyčerpal, ale stejně jsme se neustále povzbuzovali radostí z nálezu kešky. Konečně nás přivítal známý chodníček se strašidelnými stromy po stranách. Zmáchaní jako po přeplavání kanálu La Manche jsme nasedli do auta a já rozvezla tu bandu do jejich domovů.

         Hynek vystoupil z auta na boso. „Co blbneš prosím tě? Chceš se nachladit?“ Uznávám, že poznámka byla, v kontextu dnešního večera, mimo mísu. Hynek beze slova vzal svoje holínky a před mými zraky z každé vylil dobré dva hrnky vody.

René ještě nespal a jen povážlivě zvedl obočí. S pokorným pohledem, ale srdcem tlukoucím radostí, že si můžu tuhle keš zalogovat, jsem ho políbila na dobrou noc. Hynek mi ještě před spaním přišel říct důležitou informaci: „Tak na tohle už víckrát nejdu…“