Deník nadšené geomatky (7)

VII. Andělská louka

Prázdniny sice pomalu končily, ale počasí bylo stále nádherné. Rozhodla jsem se, že ukážu dětem zase kousek přírody z našeho překrásného podhůří Jeseníků. Aby nekňouraly, hned ze startu jsem je zlákala na hledání pokladů.

„Nemohla by s námi jet i Štěpánka?“ Zeptal se Hynek. Štěpánka je dcera mojí nejlepší kamarádky Heduš. S Heduš nás spojily zážitky už z útlého dětství, kdy jsme se společně v mateřské školce schovávaly před křikem uklízečky Dubíčkové. Později jsme spolu navštěvovaly třídu ve zdejší škole, spolu s dalšími deseti dětmi. I ve skautu jsme společně provokovali naši oddílovou vedoucí Magi, která nás z nějakého prapodivného důvodu považovala za černé ovce skautingu. Obě jsme si pro pozdější studium vybraly sociální směr, a když jsme se později sešly i ve stejném zaměstnání, začaly jsme přemýšlet, jestli nejsme tak trochu astrální dvojčata. Je toho hodně co máme s Heduš společné, i naše první děti jsou stejně staré. Já se neustále snažím ovládnout svoji prchlivou povahu a ona zase prchlivou ručičku na osobní váze. (Musím přiznat, že poslední dobou se jí v tom ovládání daří mnohem lépe než mě.) Heduš je po své babičce typickou představitelkou Šiprzároš. A jak široké má pozadí, tak široké má srdce.

         „Proč by nemohla, v autě mám ještě jedno místo volné. Já se s tetou domluvím.“ Odpověděla jsem Hynkovi, popadla tydlifón a kromě pozvánky pro Štěpánku jsem po messengeru poslala Heduš ještě nejnovější drby. Štěpánka byla naší nabídkou nadšena a tak jsem druhý den naskládala všechnu tu omladinu do auta a s pečlivě připravenými papíry vyrazila do terénu. Plán byl navštívit Rejchartice a cestou sebrat tři keše.  Potom najít keš u větrné elektrárny, a pokud to děti zvládnou tak dojít do zaniklé obce Štolnavy.

         První keška měla být přesně na souřadnicích N 50°a E 17° (N – severní šířka, E – východní délka) a co je podstatnější, měla to být střední velikost. Čím větší totiž keš je, tím větší je pravděpodobnost, že tam bude nějaká pěkná hračička pro děti a tím větší je ochota dětí pokračovat v hledání dalších krabic.

Keš se podle mapy nacházela někde v okrajovém porostu louky, blízko polní cesty, kde se dalo pohodlně zaparkovat. To je pro mě velmi důležité, protože ač mám řidičák již několik let a řídím často, velice nerada parkuju někde, kde to neznám, nebo nedej Bože, kde je málo místa. Postavila jsem si tedy svého Citróna fikaně tak, abych pak nemusela dělat nějaké složité manévry (jako třeba couvání) při vyjíždění a děti jsem vypustila jak vodu z náhonu směrem k louce. V tom nadšení z nadcházejícího výletu mě nenapadlo, že tráva bude zmáčená ranní rosou. Můj manžel René by ze mě radost neměl…Zapomněla jsem na náhradní boty a ponožky… Nevadí, nejsme z cukru – řekla jsem si, když jsem viděla všechny čtyři, jak jsou postupně podle velikosti mokří. Hynek se Štěpánkou po kolena, Vilém do pasu a Jarmilka získala vlhkem ve vlasech vzhled národního umělce. GPS mě tentokrát vedla neomylně ke statnému smrku. Dostat se k němu však nebylo snadné, tráva byla kolem ještě mnohem vyšší než na louce, tak jsem pověřila starší děti hlídáním Jarmilky a s písní „Rád se brouzdám rosou“ jsem zaplula mezi ostřici. Zpátky vylezl Jožin z Bažin, ovšem s pěkně velkou krabicí v ruce a děti chvíli přemýšlely, zda se mají s křikem rozutíkat. Zvědavost nakonec zvítězila. Ve svačiňáku byly dokonce figurky dinosaurů, což děti ocenily radostným výskáním. Sundala jsem ze zad tunu vážící batoh a mezi zásobami hledala pytlík s hračkami na výměnu. Naštěstí jsem jich vzala dostatečnou zásobu. Vhodila jsem čtyři větší hračky, podepsala do deníčku Vražedný brko a krabici hermeticky uzavřela a prodírala se zpátky ke skrýši. Po této kešce jsem se definitivně rozhodla, že je nutné investovat do sportovního vybavení a nakoupit jak sobě tak dětem alespoň nepromokavé kalhoty.

         Mokrá mláďata jsem zahnala zpátky do auta a pokračovali jsme do samého středu vesnice na konci světa. Zaparkovala jsem u místního pohostinství a s prstem mířícím ke dřevěným sochám andělů jsem odváděla pozornost dětí od štamgastů pospávajících před onou nalejvárnou. Andělárium v Rejcharticích je opravdu povedené, obzvláště Štěpánka, která anděly miluje, byla v sedmém nebi.

Podle mojí domácí přípravy jsem věděla, že keš je ukrytá někde v pařezu v blízkém remízku. Vyslala jsem tedy čtyřčlennou spojku prohledávat pařezy a mezitím se kochala krásnou přírodou. Když jsem došla k pravděpodobnému místu uložení, děti už z jednoho z pařezů vytahovaly černou tubičku s logbookem. Pro hračky nebylo v keši místo a tak se děti z nudy začaly dožadovat jídla.

„Nu dobrá, uděláme si pauzičku se svačinkou.“ Vytáhla jsem namazané rohlíky, každému členovi výpravy jeden vrazila do ruky a se zasněným pohledem jsem relaxovala. Z meditace (nebo už možná polospánku) mě vytrhlo výskání. Remízkem protékal potůček a drobotina toho samozřejmě musela náležitě využít. S rohlíky v ručičkách skákaly ze břehu na břeh. Zřejmě si nepřipadali dost mokří a chtěli si v začínajícím horkém dni trochu zaplavat. Při představě, že si Jarmilka svůj účes vylepší ještě blátem ze břehu, jsem radši vyhlásila konec pauzy a navrhla společné focení u nejhezčího anděla.  Chvíli trvalo, než se čtveřice mrňousů domluvila, který anděl získá titul Miss Angel 2016, ale nakonec se vítěz našel a my se mohli odfotit.

U auta na nás čekal jeden z místních štamgastů, který se mezitím probral z deliria. „Paní, to jsou všechno vaše děti?“ „Ne pane, já je kradu a pak vozím po výletech…“ Chvilka ticha…v opileckém mozku to chvíli šrotovalo, než násoska pochopil vtip a zasmál se. „A jak to se všemi zvládáte?“ Na tuhle otázku jsem jako matka tří dětí vždy připravená, protože žádnou jinou neslýchám častěji. „Rozhodně je to lepší než od šesti makat ve fabrice.“ Chlapík se zakymácel od smíchu a zbytkáče a já rychle upoutala děti do sedaček. Čtvero ruček mávalo na cestu a k veliké radosti jim domorodec zamával také.

         Kousek dál na točně autobusu jsme museli obětovat jeden z rohlíků ke svačině, abychom odlákali dotěrné raťafáky, kteří se rozhodli, že budou mít sraz zrovna u kešky. Jinak se ale nález této mikrokeše obešel bez větších problémů.

Berlingo nás vyvezlo na kopec a tady přišla konečně chvíle delšího výšlapu. Vytáhla jsem z kufru geogolfky, manduku si pro případ potřeby uvázala kolem pasu, nahodila na hřbet zavazadlo a mohli jsme jít směrem k velikým vrtulím. Děti zatím nebyly příliš unavené, takže ačkoli byla cesta do kopce, radostně poskakovaly. Hynek dokonce učinil objev století. Na cestě totiž našel kovové víčko z nádrže nějakého vozidla s vyraženým okřídleným šípem, který tedy podle mého víc připomíná dikobraza. Přes mé hlasité protesty trval na tom, že tento poklad s námi musí cestovat také.

Před námi se vztyčily vrtule větrné elektrárny v plné kráse a já zkoumala ve vytištěných elaborátech, kde je keš. Přece nebudu zbytečně plýtvat data v mobilu, že… Když jsem viděla palouček uprostřed louky na vysokém kopečku, moc se mi do toho nechtělo. Ale přece ji tam nenecháme. Jarmilku jsem přesunula do manduky a golfky táhla luční květenou za sebou až kobylky nestíhaly uskakovat. Zpocená jak vrata od chlíva jsem dohnala děti, které už očesávaly maliny, kterých bylo v hájku plno. Všude se povalovaly balvany a Štěpánka s Hynkem brzy hlásili, že našli kešku. Byla opět plná pěkných věciček k výměně. Hynek si místo hračky vybral keramickou malovanou pidi vázičku, kterou v mžiku naplnil malinami, abychom měli na cestu. Jak chtěl ty maliny z té vázičky později dolovat, jsem radši ani netoužila vědět. Vytasila jsem se s domácími jablečnými přesnídávkami a k mé velké radosti je děti všechny snědly. Batoh měl najednou o dobrých deset kilo méně.

         Původně jsem chtěla s tou bandou dojít až na Štolnavu, ale nad hlavami se nám povážlivě potemnělo a začalo kapat, tak jsem zavelela k ústupu. Hynek běžel z kopce, jako by mu za patama hořelo, ovšem Štěpánka s Vildou se zastavovali na každém metru a snažili se chytit kobylku. Z lovu je vyrušil až podivný zvuk podobný křiku, který vyluzoval Hynek za veselého skotačení s výskoky do výšky. Nejprve jsme si mysleli, že je to nějaké číslo k našemu pobavení. Upřímně se tedy tomu tanci Sv. Víta smějeme, ale Hynek, který již doskákal na cestu, se tvářil velice naštvaně a zlostně mával rukama. Když jsme přišli blíž, pochopili jsme, že to šejčení měly na svědomí vysoké kopřivy, kterých si v tom běhu nevšiml a z jejichž středu se skoky potrefené srny snažil dostat.
To že byl obsypán puchýřky, ovšem nebyla opravdová tragédie. Tou se stala ztráta vázičky s malinami v kopřivovém houští. Hynek spustil řev. Obrátila jsem oči v sloup, Jarmilku usadila do kočárku a začala jsem opatrně sešlapávat kopřivy a hledat onu drahocennost. Co bych pro svého synka neudělala, že…