Deník nadšené geomatky (8)

                VIII. Ekostezka Švagrov

„Zlato, hoď mi nějakej tip na výlet s děckama na zítra…“ Rušila jsem Renka u fotbalu. Můj drahý choť nespustil oči z televizoru, sledujíc hráče Sparty s pěstmi zaťatými vzrušením. „Co Švagrov?“ Do nového okna jsem si otevřela stránku Geocachingu a zajásala. „Jů, tam je multina!“ René vykřikl nadšením také – Sparta dala gól. Rozhodla jsem se tedy dál ho nevyrušovat od sledování toho veledůležitého zápasu a zkoumala nejlepší spojení do Vernířovic. Švagrov je totiž centrum ekologické výchovy kousek od této malebné vesnice.

Vernířovice jsou obec na konci světa a podle toho také vypadá dopravní obslužnost. Nahoru jede autobus po desáté dopoledne, což by bylo pro mě s dětmi ideální, ovšem zpáteční spoje jsou katastrofální a bez přestupu se odtud nemáte snad ani šanci dostat. Jak říká Heduš – odvezou vás do hor a tam si třeba chcíp…te. No, však se zpátky nějak dostaneme, řekla jsem si pro sebe.

Multinka vypadala zajímavě. Za úkol bylo projít celou ekostezku na Švagrově, zapsat si čísla jednotlivých zastavení a ta pak dosadit do souřadnic finálky. Stezka je dlouhá něco kolem pěti kiláků, což se mi zdálo zvládnutelné.

         Druhý den jsem tedy nahodila na hrb tunu vážící batoh, popadla geogolfky s Jarmilkou a s pošťuchujícím se Hynkem a Vilémem jsme došli k autobusu. Autobus přijel poloprázdný, což jsem ocenila a usadila děti na sedadla. Cesta pěkně ubíhala až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že řidič nejede do Vernířovic, ale odbočil na Rudoltice. Do háje, že my jsme sedli do blbýho busu – běželo mi hlavou. Utěšovala jsem se, že v Rudolticích je jistě taky nějaká keška, podle mobilu ji jistě najdem a že tedy budu dělat jako že nic. Po šíleně dlouhé jízdě se však autobus v Rudolticích na konečné otočil a jel zase zpátky. Panebože, on snad přece jen jede do těch Vernířek, akorát to bere kolem celýho okresu…Děti začaly být z té nekonečné jízdy poněkud zpruzelé a usmyslely si, že ji znepříjemní i mně. Hynek neustále shazoval Vildovi kšiltovku, načež Vilém spustil řev. Jarmilka se dožadovala procházky po autobusu a nechtěla pochopit, proč se jí v tom ta protivná matka snaží zabránit. „Děcka, v kočárku mám schovaný brambůrky. Kdo bude pěkně sedět, tak mu dám, až vystoupíme.“ Sláva, děti se vidinou té smažené dobroty zklidnily a já se modlila, ať už jsme konečně na místě.

Na konečnou jsme už jeli jenom my a řidič. Když se otevřely dveře a já zavelela k výstupu, nenapadlo Viléma nic lepšího než z kočárku vytáhnout slibované brambůrky, ovšem stylem – vyrvu to za každou cenu. Pytlík rupnul, Vilda vzal schůdky po hlavě a chipsy pokryly prašnou zem pod autobusem. Hynek, vida tu zkázu, začal Vilémovi nadávat, Vilém začal řvát a Jarmilka se chtěla všemi způsoby vymanit z kočárku a vzít si slibovanou pochoutku. Řidič vypadal, že se velmi dobře baví. Vytáhla jsem tedy z batohu nakrájený okurek a s povzdechem ho nabídla té dravé zvěři. Naštěstí to zabralo a my se mohli vydat směrem ke Švagrovu.

         Od konečné autobusu je to k ekocentru něco přes kilometr, ale děti byly rády, že si po té nekonečné jízdě protáhnou nohy, takže to ubíhalo rychle. Švagrov mě mile překvapil. Moc pěkně zrekonstruované chalupy, ovečky z minifarmy, broukoviště, hadiště, hmyzí hotel… Dobrá práce, říkala jsem si, když děti zahlédli něco na způsob dětského hřiště, ovšem v lese. Dřevěné sochy a na nich instalované herní prvky lákaly k vyzkoušení. Nechala jsem mláďata, ať si zablbnou. Mezitím jsem si našla začátek ekostezky a opsala si první číslo.

Stezka vedla dlouhou dobu do kopce, takže jsem Jarmilku uspala v manduce a golfky jsem tlačila na prázdno. Hynek s Vilémem běhali kolem cesty lesem a nosili mi hřiby. Na takové množství hub jsem ovšem nebyla vybavena. Musela jsem tedy obětovat Vildovu mikinu a vyrobit z ní několika chytrými uzly provizorní tašku. Přece tu ty praváky nenecháme, že.

Zastavení podél cesty byla moc pěkně vymyšlená. U každého byl nějaký úkol pro děti, mohli si třeba poměřit rozpětí svých paží s rozpětím křídel různých ptáků, nebo vyzkoušet si jak daleko doskočí oni a jak daleko různí jiní živočichové. Byla jsem překvapena, že děti byly po celou cestu vzorné a mateřskou autoritu jsem musela použít jen jednou a to když si kluci jako zábavu vymysleli házení kamení dolů ze svahu. Přece jen jsem měla strach, aby netrefili nějakého houbaře po kebuli. Jinak poctivě běhali od zastavení k zastavení a hlásili mi čísla a já zapisovala do souřadnic.

Došli jsme až k pěknému dřevěnému posezení, u kterého bylo trochu chaotické turistické značení, ale neomylný skautský čuch mi řekl, že ta horší cesta je ta, po které máme jít. A nespletl se. Golfky skákaly přes mohutné kořeny stromů a my sjížděli svah lesem místy po zadnicích. Jarmilka mi na břiše znovu spokojeně chrupkala a kluci se výborně bavili, jak jim jehličí lítalo kolem hlav. Konečně jsme přistáli zpátky na cestě, ze které jsme původně vyšli, poblíž lesního dětského hřiště. Cesta nám trvala několik hodin, protože Jarmilka chvílemi šla tempem hlemýždě zahradního, ale hlavně, že jsme měli souřadnice. U lesního hřiště protékal potůček a kluci mě přemlouvali, jestli by si nemohli trochu svlažit nohy. Bylo parno, tak jsem si řekla, ať se trochu osvěží a já zatím zkusím nažhavit GPS. Signál skákal jako potrefený zajíc (jak už to v horách bývá) a já z toho příliš moudrá nebyla. Rozjaření kluci si v potoce udělali překážkovou dráhu. Vůbec jim nevadilo, že voda, tekoucí někde od Pradědu, má jen několik stupňů.

         Poslední autobus už měl pomalu odjíždět a mně bylo jasné, že nemáme šanci ho stihnout. Naštěstí byl René už z práce doma, tak jsem mu zavolala, že trčíme v kančích horách a nemáme spoj zpátky. Náš zachránce tedy nastartoval Citróna a za chvíli už mě peskoval, jak to, že nechám děti ráchat v ledové vodě, že budou mít jistě zápal plic a navíc nemám náhradní boty a ponožky…Můj miláček René…

         Ještě zbývalo najít finálku. Protože děti už byly docela znavené, nechala jsem je s Renkem na lesním hřišti a vydala se hledat sama. GPS mě vedla nejprve do kopce, pak přes potok, pak hustým křovím, pak přes příkop, ve kterém jsem si málem zlomila nohu, protože v tom houští nebyl vidět, až nakonec jsem se doplazila k balvanu, za kterým se nenápadně krčila krabička. Och ty potvoro, ty jsi mi dala zabrat. Právě jsem vyměňovala hračky pro děti, když mi začal v kapse vyzvánět mobil. Renda… „Proboha, kde jsi, už tu na tebe čekáme hodinu!“ Bože, to mi to bloudění tak dlouho trvalo? V rychlosti jsem zamaskovala keš a skoky třicetileté srny jsem krosila les. S omluvným výrazem ve tváři jsem políbila Renka a dětem jsem rozdala hračky. René se zdál ještě trochu naštvaný, ale když viděl můj spokojený výraz z ulovené krabičky, tak se usmál a navrhl: „co kdybychom se cestou stavili na zmrzku?“ Jak bych mohla nemilovat Reného…