Deník nadšené geomatky (9)

                IX. Mokrý hřeben

Od roku 2005 chodíme v létě s Heduš pravidelně na třicetikilometrovou túru po hřebeni Jeseníků. Začínáme na Skřítku a přes Jelení studánku, Petrovy kameny, Praděd a Švýcárnu jdeme buď na Červenohorské sedlo, nebo do Koutů nad Desnou. Omlouvá pouze smrt nebo narození dítěte. Chodíme samy. Jednou, ještě za časů svobody a neuvážených nápadů jsme s sebou vzali naše tehdejší chlapce. S koulí na noze by se nám šlo lépe, proto jsme podobné výstřelky již vícekrát neopakovaly.

Letos jsme měly trochu problém najít společný volný termín pro naši výpravu. Vyšla nám jedna jediná srpnová neděle a tak jsme se domluvily, že jdeme za JAKÉHOKOLI počasí. Pán Bůh se při těch slovech zlomil v pase a se slzami od smíchu řekl: „Fajn holky, máte ho mít.“

Ráno na zastávce autobusu trochu poprchávalo, ale já měla radost ze svého nového batohu, který má dokonce svoji pláštěnku, kterou jsem tak měla báječnou příležitost vyzkoušet. Na Skřítku bylo mlhavo, ale nepršelo. Barva oblohy nám sice dávala tušit, že dnes tropy nebudou, ale jednou jsme řekly za každého počasí, tak to dáme. Tradičně si fotíme selfie u falické sochy Skřítka a tak i tentokrát jsme objaly chladný kámen a nasadily úsměvy. Pak jsme se spokojeně vydaly po turistické trase směrem na Ztracené kameny. Samozřejmě jsem z domu měla hromádku vytištěných papírů ke keškám. První měla být právě na Ztracákách. Pod Ztracenými kameny začalo mírně pršet, a když jsme došly k nově vybudovanému přístřešku, změnila se intenzita deště na pekelnej liják. V duchu jsme děkovaly neznámému staviteli. Využily jsme vynucené pauzy a vyložily na stůl své svačinky. Během ládování salátu z červené čočky a kuskusu jsem studovala nápovědu ke kešce, abych pak nemusela ty papíry vytahovat do deště. Zdálo se, že to bude velmi jednoduché. Někde na stromě, kousek od rozcestníku, bude svačinová krabička. Déšť trochu ustal, tak jsme na sebe navlékly pláštěnky a pokračovaly jsme v cestě vzhůru. Dělaly jsme si ze sebe srandu, protože nasadit si pláštěnku bylo v dobách našeho dětství považováno za potupné (netuším z jakého důvodu), ale nyní jsme byly šťastné, že je máme.

Konečně se před námi vyloupla ta nádhera. Ovšem jindy úžasné vyhlídkové místo se topilo celé v mlze, nebo možná v nějakém megaoblaku. U rozcestníku jsme pečlivě zkoumaly každý stromek, roztoužené najít první keš, ale nebylo nám přáno. Všude kolem se po zemi povalovaly svíce, jako po nějakém satanistickém rituálu, ale krabka nikde. Po dobré půlhodině už jsme v pláštěnkách prolezly veškeré přilehlé houští. Řekly jsme si, že keš padla zřejmě za oběť při tom prapodivném svíčkovém obřadu a tak, že zkusíme štěstí na Pecným.

Sotva jsme opustily Ztracáky spustil se opět slejvák. Z kopečka nám v ústrety proudily potoky vody. Ze začátku jsme měly snahu se té největší vodě vyhnout, ale stejně jsme měly úplně promáčené boty. A kdyby jen boty. Sice jsme měly pláštěnky, ale ty sahaly všeho všudy do půli stehen a tak jsme byly od pasu dolů totálně mokré. Náladu nám to ale nezkazilo a chechtaly jsme se tomu lijáku a naší vizáži. Já jsem v pláštěnce, která mi zakrývala batoh jako stan, a s černýma hubenýma nohama vypadala jako pan Grou z té pohádky Já, padouch. Mohly jsme se smíchy potrhat.

Konečně byl před námi Pecný a nová šance ulovit kešku. „Tak kde to má bejt?“ Huhlá na mě Heduš zpod pláštěnky. Někde pod kamenem, který je nad vřesem. Heduš významným pohledem ocenila skvělou nápovědu. Vřesu bylo všude plno a o kamení taky nouze nebyla. Naštěstí zase na chvilku polevil déšť a tak jsem mohla vytasit techniku. Chvilku jsem, jako kamzík, skákala z kamene na kámen, ale nakonec jsem ji zpod jednoho balvanu vytáhla. Uf, tak jedna by byla. Další je na Jelení studánce.

Hřebenovka na Jelení studánku je nádherná. Ani v silném dešti neztratila své kouzlo. Naopak. Jindy tudy proudí davy turistů a dnes jsme tu byly samy. Nikde živáčka ani mrtváčka. Zrovna o tom povídám Heduš, když v tom za mnou kdosi vykřikne: „Ahoj“. Nestihla jsem si leknutím ještě ani cvrnknout do kalhotek a chlapík v kraťasech a s deštníkem v ruce kolem nás proběhl jako by nic. Pokud netrénoval na závod Iron man, tak ho nejspíš pohřešují v nějaké psychiatrické léčebně.

„Dáme sváču v té boudě, ne? Někde tady by měla být další keš.“ Nečekám na odpověď a přeskakuju obrovskou kaluž před vchodem. Uvnitř boudy budky jsou další dva turističtí nadšenci. K našemu údivu bez pláštěnek a suší. Později vyšlo najevo, že zde přespali a probudili se do tohoto nádherného počasí. Chtěli nám nabídnout panáka myslivce, ale flaška byla bohužel prázdná. Nevadí, zakously jsme svačinu a zapředly rozhovor se spřízněnými dušemi. Když déšť opět trochu ustal, odešli nocležníci směrem na Skřítek, a já se rozhodla najít keš. GPS mě opět řádně prohnala po okolí, ale nakonec jsem mohla hrdě zahulákat na zmrzlou Heduš v boudě, že ji mám.

Cestou na Vysokou Holi vždy řádně fouká a ani dnešek nebyl výjimkou. V tuto chvíli jsme své pláštěnky naprosto milovaly. „ Holky, koupím pláštěnku za tisícovku!“ Volal na nás protijdoucí, na kost zmrzlý turista. „Jó pane, pláštěnky dnes mají cenu milionu…“ Přece se nevzdáme tak úžasné věci.

Keška na Vysoké Holi nám mnoho práce nedala. Vyfotili jsme si ještě pláštěnkové selfie s vysílačem na Pradědu v pozadí a radovaly se, že teď půjdem zase chvíli z kopce směrem k Petrovým kamenům.

Na Petrákách nás čekala lahůdka v podobě Earth keše. Je to speciální typ keše, kdy nehledáte žádnou krabičku, ale na daném místě musíte splnit několik předem daných úkolů. Ty se týkají samozřejmě většinou naší Matky Země. Tady jsme měly za úkol se vyfotit s GPS v ruce a potom z dálky vypočítat přibližnou velikost Petrových kamenů. Moje fotka se zmáčeným obličejem olemovaným pláštěnkou jistě potěšila oko ownera. Rozměry Petráků jsem kupodivu doma dopočítala vcelku snadno podle mapy a fotky s Pradědem v pozadí.

U Ovčárny začalo znovu lejt jako z konve a k tomu se přidal ještě hodně studený vítr, takže jsem musela přejít na level trapnosti číslo dva a utáhnout si ty šňůrky na kapuci pláštěnky. Ještě, že hory byly liduprázdné.

Při výstupu po asfaltce k vysílači jsem si ještě odskočila pro jednu keš do houští a pak už jsme se chytaly dobýt nejvyšší metu. Na vršku nás překvapil opravdu silný fučák a teplota na bodu mrazu. Vtrhly jsme tedy do vysílací věže jako velká voda a trochu se ohřály. Když jsme uznaly, že se cítíme dost silné pro boj se zákeřnými živly, vyšly jsme opět do toho nečasu. Keš by měla být někde na vyhlídce za vysílačem. Sotva jsme udělaly pár kroků směrem k vyhlídce, zvednul se uragán a podfoukl Heduš pláštěnku. Ta se jí omotala kolem hlavy a Heduš byla přemožena. Jako správná kamarádka jsem se nejdřív pět minut svíjela v křeči smíchy a pozorovala ten lítý boj, abych Heduš dala šanci poradit si s živlem sama, ale potom jsem přece jen zakročila a vysvobodila ji z pláštěnkového zajetí.

Na vyhlídce jsme se opravdu snažily, ale keš jsme prostě nenašly. Heduš natočila kompromitující video s mou osobou, kterak v pláštěnce s mobilem v ruce krokuji napříč vyhlídkou za burácení větru. Zveřejněním na facebooku se mi pomstila za můj rychlý zásah při pláštěnkovém útoku.

Se smíchem jsme vpadly do šenku na Švýcárně a daly si grog a borůvkovou mlsku. Prostudovaly jsme papíry, kam se máme vydat za další keší a opět vyrazily do terénu. Kupodivu jsme mohly na chvíli schovat pláštěnky. Švýcárenská keš byla trochu zacházka, ale to nám nevadilo, neboť Heduš sbírá kilometry v nějaké aplikaci Super life, nebo jak se to jmenuje.

Cesta přes Červenohorské sedlo je dlouhodobě uzavřená, takže nám nezbylo než se vydat naším oblíbeným trhákem do Koutů nad Desnou. Po cestě jsme sebrali ještě jednu pěknou keš v mlází. V Koutech jsme vylezly až nahoře u Pelikána, takže nás čekala cesta po asfaltce směrem na vlakové nádraží. Měly jsme kopu času do odjezdu vlaku a tak jsme si řekly, že ulovíme ještě kešku v pohádkovém lese u lanovky. Nápověda byla, že kešku hlídá Olin. „Nevíš, kterej z těch borců se jmenuje Olin?“ ptám se Heduš, která už v pohádkovém lese byla a tak spoléhám na její znalosti. Bohužel Olin se jí do paměti ničím nezapsal. Po pětatřicetikilometrové túře s mokrýma botama jsme tedy lítaly sem a tam po pohádkovém lese a hledaly Olina. Heduš je ale hlavička a našla jakousi informační ceduli a zjistila, že Olin je hejkal a bydlí na opačném konci lesa u lanovky. Nu dobrá, tak zase zpátky. Ještě že naše snaha byla shůry oceněna a my se mohly zalogovat. 

Poslední keš na vlakovém nádraží už byl jen takový bonbonek na dortu. Zmožené ale vysmáté jsme sedly na lavičku a čekaly na příjezd kolejáčku. Obloha se roztrhala úplně a na nás svítilo večerní slunce, které nám usušilo alespoň kalhoty.

A my si uvědomily, že na světě je nádherně a že i zmoklá slepice si může užít spoustu srandy…