Deník nadšené geomatky (10)

X. Sovy

„Taťko, nejel bys s náma na Třemešek? Někde za tím zemědělským družstvem je les a tam je celá série keší. Třeba najdem i nějaký hřiby…“ Prosebným pohledem se snažím zlákat Reného k výpravě. Renda se nezmůže na odpor a za chvíli sedí celá rodinka, včetně geojorkšíra Hulka, v autě a frčíme si to ke slepičárně. Cestou míjíme místní hostinec zvaný Mušárna, kolem kterého se točila naše poslední manželská rozepře. René měl totiž za to, že štamgasti z této putyky nám jistě vybílí auto, zatímco se budeme venčit a já mu spílala, že je zbytečně úzkostný a ještě něco podobného přivolá. Mušárna však za dobu, kdy jsme kolem ní jeli naposledy, podstatně změnila vizáž a evidentně i klientelu. René tak mohl s klidným srdcem zaparkovat u nedalekého družstva a já měla pocit zadostiučinění, že jsem zase měla pravdu.

Po půlhodině vystupování z auta jsme už snad konečně měli všechno a všechny, nikdo neměl hlad, žízeň, ani se nepotřeboval vyčůrat.

Soví série začínala hned u vstupu do lesa. Celkem jsme měli najít 14 keší a z každé si opsat bonusové číslo, které pak použijeme k odhalení finálky. Každá keš byla věnovaná některé ze sov. Keše to totiž nejsou jen krabičky s věcičkama. Na webu má každá keš takzvaný listing, což jsou vlastně nějaké zajímavé informace buď o místě, kde se keš nachází nebo o tom, čemu je zasvěcena.

První poklad našel Hynek vcelku snadno. Byla to černá tuba v šikovném držáčku, a jak jsme později zjistili, všechny kešky ze série vypadají stejně, což nám trochu usnadnilo hledání. Nejprve jsem chtěla výchovně působit a v mojí představě děti napjatě poslouchaly u každé krabičky, jak jim čtu o té které sově… „Mamí, my už běžíme napřed hledat další jo? Pak si to třeba přečtem.“ Spadla jsem z růžového obláčku a dopadla na tvrdou zem rodičovské reality. René se mě snažil potěšit a předstíral zájem o Kulíška nejmenšího. Vilém však zakopl o hřib a to byl pro děti i Renka signál rozprchnout se do lesa. Na cestě jsme zůstaly jen já, pes a Jarmilka, která se sice také hlasitě dožadovala hledání hub, ale nebylo jí vyhověno. Renému se pěkně plnil košíček a oči mu zářily radostí.

 Najít čtvrtou keš byl trošku oříšek. Že to nebude úplně snadné, se dalo tušit už při prohlížení mapy s ikonkama krabiček. Všechny byly totiž pěkně podle cesty, kromě téhle jediné. Ta byla namalovaná u potůčku asi sto metrů od cesty přes les. Reného jsem nechala s Jarmilkou v kočárku na polňačce a společně s Hynkem a Vilémem vešla do lesního porostu. Kluci se zocelovali průchodem ostružiním, aby z nich nebyly v dospělosti nadívaný bábovky, jelikož jsem jim neprozíravě dovolila obléci si v tom horku kraťasy. Konečně jsme se prodrali k potůčku, ovšem nápověda smrk, je vám v lese opravdu platná jak deštník na Sahaře.

 GPSka, jak už je v lesích jejím zvykem, příliš přesnosti nepobrala, takže jsme chvilku přemýšleli, že to vzdáme a vyrazíme za tatínkem na cestu. „Kluci, hele, tamhle pod tím stromem je nějaká divně naskládaná kůra…“ Hynek s Vildou vystřelili, nedbaje na své odřené nohy, směrem, kterým jsem ukazovala, a už hulákali, že tam je. Uff, to jsou chvíle opravdové úlevy, že ta námaha nebyla zbytečná. Myslela jsem, že René už bude nevrlý, kde se tak dlouho touláme, ale když jsme ho došli celí ufunění, cestou do mírného kopce, viděli jsme jen zaparkovaný kočár. Po chvilce z houští vykoukla hlava Jarmilky a za ní se dral její pyšný otec s náručí velkých klouzků.

Cesta nám příjemně ubíhala, najít většinu keší ze série nebyl problém, děti se kupodivu nehandrkovali, kromě jediné složité rozepře o to, kdo povede Hulka na vodítku. Hulk je už starší, desetiletý jork, který v tom vedru sotva lezl a tak se za chvíli zase dohadovali, kdo ho nepovede. René vysvobodil je i Hulka a přehodil vodítko přes rukojeť kočárku.

Zhruba uprostřed série je možnost najít keš s názvem Olešná. Je to větší krabička s hračkama a tak se děti těšily na změnu. GPS ukazovala jednoznačně, nápověda zněla trojnožka, vypadalo to tedy na rychlý odlov. Jenže na místě, kam nás ten chytrý přístroj zavedl, jsme si žádné trojnožky nevšimli. Prohledávali jsme tedy okolí, ale ani tam jsme nic o třech nohách nenašli. Pustila jsem se proto hlouběji do vegetace s jasným příkazem klukům, aby počkali s tátou a Jarmilkou na cestě a dali si zatím svačinu. Vilém však zřejmě v tu chvíli přišel o sluch a stále šel v mých stopách jako medvídě za matkou medvědicí. Tráva ho šlehala do očí a na dvou místech jsme sjeli hliněný břeh po zadku, ale stále si trval na svém, že jde se mnou. Tu trojkončetinovou potvoru však ne a ne najít. S pocitem marnosti jsme se vrátili ke zbytku výpravy. René mi láskyplně vybral hmyz a zbytky travin z vlasů a já u toho přemýšlela, co je tou trojnožkou vlastně myšleno. Posilnili jsme se chlebem s pomazánkou a řekli si, že ještě jednou prohledáme místo, kam nás hned napoprvé zavedla GPS. No a on tam byl, světe div se, pařez ve tvaru trojnožky. A pod ním krabka. Myslela jsem, že omdlím. Tak jako Vilém přišel před chvílí o sluch, jsem zřejmě já před tím přišla o zrak…vždyť to bylo táááák jednoduché.

         Poslední špek na nás čekal u třinácté keše ze série sov. Nápověda byla třetí buk vpravo, čtyři metry nad zemí…No potěš, blesklo mi hlavou, ale potom jsme s Renkem uviděli napravo od nás krytý posed, zapasovaný mezi buky. Souřadnice jsme nezkoumali a René se jako gentleman vydal směrem k pravděpodobnému úkrytu. Kluci se rozeběhli za ním a Jarmilka mi hlásila „bobo“. Když byl Jaruščin problém vyřešen, s napětím jsme pozorovaly chrabrého Renka, jak se i přes závoje pavučin snaží kešku najít. Kluci ho povzbuzovali halasným voláním: „Tatí, lezeme za tebou“ a on jim na to stejně nadšeně odpovídal: „Kdo poleze, tomu seřežu zadek“. Bavila jsem se. René je mírumilovný člověk a přes všechnu snahu být přísný je z tónu jeho hlasu slyšet jistá něha. To když zařvu já, tak poslechnou i děti od sousedů… Bohužel však tříčlenný výsadek keš neobjevil a tak jsem se rozhodla podívat na souřadnice. No bodejť by mohl, když je to ještě tak o sto metrů dál…Čekali jsme další posed, ale po tom nebylo ani stopy. Prohledali jsme tedy všechny pravděpodobné buky a objevili ji na jedné z větví, pověšenou na drátě. „Jak ji sundáme? A hlavně jak ji pak dostaneme nahoru?“ Mozek mi jel na plné obrátky, když se za mnou ozvalo zapraskání. Hynek šlápl na jednu z povalujících se větví a helemese ona měla na konci takovou šikovnou vidlici. Kešku jsem na tu vidlici nabrala a po zápisu zase vrátila a připadala si jako nejchytřejší matka světa, což umocnily pochvalné pohledy mých synů.

         Po ulovení poslední keše ze série stačilo už jen doplnit opsaná bonusová čísla do souřadnic finálky a dojít si pro ni. Jarmilka však už měla výletu plné zuby a halasně to dávala najevo. Finálovou keš jsme si tedy nechali na příště a spokojeni s patnácti body jsme šli k autu. „Taťko, vem to prosímtě přes Alberta a kup mi tam dvoulitr kofoly.“ S žíznivým pohledem jsem zřejmě vypadala k politování, neboť René jen soucitně přikývl. V tom zápalu ze hry jsem nějak zapomněla dodržovat pitný režim a trochu mě rozbolela hlava. Stejně to byl ale krásný výlet…