Deník nadšené geomatky (11)

XI.Granátovka

Poslední dny prázdnin jsme se s Heduš rozhodly, že připravíme dětem nezapomenutelné zážitky a naplánovaly si tři dny po sobě pěkné výšlapy. Heduš žije s přítelem Rudolfem, který má z prvního manželství dva kluky Jarouška a Pavla a v tyto dny byli kluci zrovna u nich, takže dohromady jsme se chystaly vzít šest dětí. Pány tvorstva jsme nechaly doma, ať si chlapci trochu odpočinou.

S Heduš jsme výborně sehraná dvojka. Ona vymyslí trasu, pošle mi ji přes messenger, já kouknu, kde jsou na trase keše a podle nich tu trasu případně lehce upravujeme. Funguje to báječně.

„Hele teta, co kdybysme ten první den vzaly děcka ze Sobotína do Rapotína na zmrzku.“ Zároveň s touto informací mi přistává v počítači naplánovaná trasa. Vypadá to na nějaké čtyři kilometry. Sice ten kopec…no ale nějak ty caparty přes něj přetáhnem.  Kontroluji geokeškařský web a jásám. Mohly bysme cestou ulovit tři keše, tedy pokud si trasu prodloužíme asi o kilometřík. Granátovka, jak se ten kopec jmenuje má totiž svou krabičku. Posílám Heduš upravenou trasu a vzhledem k její zálibě sbírání kilometrů a soupeření o každý metr se svým švagrem Markem, jsem ani nic jiného než souhlas nečekala.

         Dopoledne tedy vyrážíme vstříc dobrodružství. „Všichni se mi tady pěkně seřaďte…“ komanduje nás Heduš na vlakové zastávce. „Je potřeba vyrobit skupinové foto.“ Heduš je tak trochu odborník ve focení na samospoušť. Osm lidí se k sobě přimáčklo a čekalo, kdy dobliká červené světýlko.

Na nádraží v Sobotíně jsme měli v plánu poprvé zabodovat. Vypadalo to snadně – magnet pod zeleným. Ale i když se sedm lidí vrhlo na tu postarší budovu a prošmejdilo všechno zelené i nezelené, za povzbuzujícího žvatlání osmého člena v kočárku, nenašli jsme nic, kromě pavučin, nedopalků, starých zapalovačů a obalů od sladkostí. Děti z toho marného hledání dostaly hlad a dožadovaly se svačiny…No aspoň poneseme trochu lehčí batohy. Zítra máme konec konců v plánu vyrazit opět odsud, tak uděláme reparát.

Abychom zachránily situaci, odvedly jsme pozornost k další kešce. Ta měla být u bývalé mýtnice. Naštěstí to bylo kousek od nádraží, takže děti rychle zapomněly na úvodní nezdar a natěšeně cupitaly směrem k onomu domečku u skály. Krabička měla být někde ve skále a opravdu byla. Pavel, který ji našel jako první, měl ze svého úlovku ohromnou radost. Bodejť taky ne, když to byl jeho první.

         Přesunuli jsme se svižným krokem předškoláků blíže k lesu a děti se mohly konečně svobodně pohybovat, což ocenily halasným povykem. S Heduš jsme si oddechly, že už jsme pryč ze silnice a můžeme polevit v ostražitosti a v duchu jsme obdivovaly učitelky z MŠ. Když jsme dětem ukázaly cestu ke Granátovce, nezmohly se zprvu na slovo. První se probral Hynek. „Tam se jako máme vyšplhat, jo?“ „Třeba tam najdete nějaký ty drahokamy…“ Ani jsem nestihla doříct větu a skupinka geodetí už se hrabe vzhůru. S Jarmilkou v kočárku jsem ten kopec neměla šanci vystoupat, takže jsem ji přesunula do manduky a golfky s panenkou Šušu, která s námi nutně musela cestovat, vyfasovala Heduš. Na vrcholu jsme vyhlásily svačinovou pauzu a s úlevou dosedly na zem. Šestici dětí zřejmě výstup neunavil, naopak začali aktivně zkoumat okolí a přinášet k našemu bivaku všechny kameny z okolí, které je něčím zaujaly. A že jich bylo. Kameny tedy zaujaly čestné místo v síťce na kočárku a šlo se dál. Menší děti se dožadovaly písní a tak jsem začala Svěrákovým „Krávy, krávy, …“

Na rozcestí pod Černými kameny, kde měla být ta granátnická keš ukrytá, jsme usadily děti do jehličí a vytáhly obědové krabičky. Geomláďata zakousla k palačinkám od Heduš naše rohlíky ve vajíčku a křoupající krájené zelí zjišťovala, kudy se půjde dál. Myslely jsme si s Heduš, že víme… „Po žluté…to asi ukazuje tady na tu cestu…“ Děti vyskočily a pádily napřed. Po nějaké době se nám s Heduš zdálo, že jdeme trochu moc dlouho na to, že to měl být jen kilometřík… „Ty vogo teta, my jdeme blbě…takhle bysme došly do Maršíkova…“ říká mi polohlasně Heduš, abychom u dětí nevzbudily nedůvěru v naše schopnosti a kontrolujíce mapu na mobilu. „Ta skála, kde je ta keš je kus zpátky a musíme uhnout do lesa.“ „Děcka! Pojďte zpátky, my jsme tu skálu už přešli, musíme se k ní vrátit.“ Pětice dětí se rozběhla směrem k nám. Stovky zbytečně ušlých metrů jim nijak nevadily.

Před skálou jsme si všimli, že k ní vede něco jako středověká kamenná cesta k hradu. To nás docela zaujalo, protože ke skále jsme něco takového ještě neviděly. Heduš později vygooglila, že jsou to Kleinovské chodníčky, které nechala zbudovat rodina Kleinů k vyhlídkovým místům. Většinu už rozebrali místní domorodci ke stavbě svých chalup, ale tyhle se zrovna dochovaly. Kluci se vrhli na skalku a za chvíli už hrdě hlásí nález krabičky. Vyměnili jsme pár drobností a kešku zase pěkně ukryli.

Heduš se rozhodla prozkoumat detailněji kamennou stezku a tak se po ní vydala směrem zpátky k rozcestí, ze kterého jsme vyšly s tím, že až chodníček skončí, vezme to lesem. Kluci se hrdinně přidali k ní. Já se Štěpánkou jsme se vrátily pro geogolfky a šly po cestě. Postupně k nám z lesa přibíhali kluci. Heduš nakonec pohodlně vylezla lesní pěšinou až u rozcestí. Ta žlutá vede totiž po těch chodníčcích a my si té pěšiny nevšimly, takže jsme myslely, že ukazatel ukazuje na cestu.

Dolů do Rapotína se šlo báječně. Děti běhaly po louce a lovily kobylky a já s Heduš jsme se kochaly výhledem do krajiny. Před námi se rozprostřelo pole s kukuřicí a já neprozřetelně poslala děti si nějakou utrhnout. Než jsme stihly dosáhnout pole my, byli už Vilém s Jardou pořezaní na prstech. Heduš naštěstí nesla v batohu náplast, takže byla zranění vcelku rychle a efektivně ošetřena.

Po sedmi kilometrech jsme znaveni dosedli na lavičku u stánku se zmrzlinou a vychutnali si zaslouženou odměnu. Myslely jsme, že děti budou otrávené, že cesta byla dlouhá, ale nikdo nemrčel a dokonce souhlasily, že zítra se jde znovu. Opravdu nezničitelná cháska…