Deník nadšené geomatky (12)

       XII. Maršíkov

Byl horký letní den a celý svět se smál…a my jsme s Heduš a šesti dětmi opět stály na vlakové zastávce s vizí perfektního výletu. Proběhlo tradiční seřazení se před objektivem fotoaparátu a už jsme se kodrcaly kolejáčkem směr Sobotín.

Počkali jsme, až se nádražíčko trochu vylidní a pokusili se znovu najít keš, která nám od včerejška nedala spát. „To snad není možný, přece tady někde musí být…“ Prohledali jsme budovu i přilehlé okolí opravdu důkladně. Chvílemi jsme si připadali jako v soutěži Pevnost Boyard, protože jsme neváhali strčit ruce do kdejaké škvíry (ano i s pavučinami) a doufat, že hbité prsty třesoucí se strachy nahmátnou krabičku. Nestalo se. Zklamání bylo hmatatelné, ale zítřejší výlet měl start naplánovaný opět ze Sobotína, takže jsme utěšily děti, že důkladně prozkoumáme nápovědy a jistě ji napotřetí objevíme.

         Za křoupání sušenek, které jsem vytáhla z batohu, abych tu chmurnou náladu trochu zahnala, jsme se šinuli směr Maršíkov. Cesta byla zprvu velmi pohodová, vedla kolem říčky Merty a většinou stínem, takže nám horké dopoledne nijak nevadilo. Děti byly rozjařené a pobíhaly sem a tam. V místě s nejvíce bahnitým povrchem se samozřejmě Vilémovi zapletly nohy a natáhl se jak žába do bláta. Když jsem ho posbírala ze země, bojovala jsem s touhou začít se hlasitě smát. Vildovi totiž zřejmě sušenky nestačily a tak si to chudák dítě nabralo plnou pusu bahna. „To vůbec není k smíchu.“ Pokáral mě, když viděl úšklebek způsobený potlačovaným smíchem, zatímco jsem mu čistila ústa.

Nikdo další už touhu zamazat se od hlavy k patě neměl a tak jsme spokojeně došli až k rozcestí Vernířovice – Maršíkov. Abychom nemuseli po silnici, rozhodly jsme se s Heduš, že tu bandu vytáhneme přes kopec lesní pěšinou. Manduka se opět dostala ke slovu a Heduš za sebou táhla složené geogolfky, kterými klestila cestu vysokými kopřivami. Dětí byl naštěstí dostatečný počet na to, aby se před sebou nechtěly shodit, takže všichni se tvářili statečně a s rukama nad hlavou se brodili pálivou flórou.

         Konečně byl ten šílený výstup za námi a mohli jsme spočinout u kapličky se studánkou. Nevěřila bych, jak obyčejná studánka dokáže nadchnout bandu capartů. Popadli své láhve s nápoji, obsah vylili na zem a šli si napustit chladnou podhorskou vodu, vyvěrající přímo z Matky Země. Radost jim trochu kazila jen dáma při těle, která se rozhodla zásobit se z pramene na tři roky dopředu. Naštěstí byla milá a vždycky je pustila, aby si do lahviček dotankovali. Její choť zase trochu kazil radost nám s Heduš, jelikož si sedl přímo naproti nám a pozoroval to hemžení. Jenže my měly v úmyslu poslat děti pro keš, která se ukrývala nedaleko. Protože kanystry dámy při těle nebyly ještě zdaleka zaplněny, musely jsme vymyslet nějakou nenápadnou akci. Když kolem mě procházeli Hynek s Pájou, jako nejstarší skoromuži v naší výpravě, potichu jsem jim vysvětlila, kterým směrem se mají vydat do houští, obhlídnout případný úkryt a nenápadně nám přijít říct výsledek svého pátrání. Zvládli to na jedničku, ačkoliv se za nimi NENÁPADNĚ cpali do houští i Štěpánka s Vilémem. Jája s Jarmilkou měli naštěstí dost práce se svačinkou. Pavel skrýš sice objevil, ale bohužel do ní nedosáhl. Dáma při těle se svým Petrem Spáleným již naplnili všechny kanystry a tak se s námi k naší radosti rozloučili. Přišla moje chvíle vtrhnout do houští a vyšplhat pro keš. Čekala jsem pěkně plnou krabičku, ale bohužel byl uvnitř jen logbook, což nás všechny mírně zklamalo, ale holt není každý den posvícení. Hlavně že si Vražedný Brko může připsat další bod.

         Naše geovýprava přešla kopec a všichni jsme si oddechli, že půjdeme chvíli zase dolů. Čekal nás odlov multikeše u maršíkovského kostela. Protože podobné multiny jsem už párkrát lovila, věděla jsem, že finálová krabička bývá mnohdy na dost vzdáleném místě od původních souřadnic a tak jsem neponechala nic náhodě a vyluštila si finálku dopředu. Nezklamala a ukrývala se pod lesíkem na kopci, ze kterého byl úžasný výhled na celý Maršíkov. Cesta k ní vedla přes louku s dost vysokou trávou. „To zase polezeme do kopce? To snad ne…tam já už nejdu…“ Starší kluci mírně protestovali, když viděli, co se na ně chystá. Mladší se nezmohli hrůzou na slovo. „Kdo nechce hledat keš, může zůstat tady pod kopcem a hlídat geogolfáč.“ Mojí nabídky však nikdo nechtěl využít a tak zůstala demoverze kočárku opuštěná. Vrcholu jsme dosáhli vcelku brzy a ani následné nalezení keše nebylo složité. Trochu složitější bylo vytáhnout ji a zase ji vrátit zpátky, protože byla pod pařezem ve vlhkém svahu a pod nohama dětí se povrch změnil v báječnou klouzačku, která ale měla menší nevýhodu v tom, že končila v šípkovém větvoví. Uvnitř však byla spousta drobností k výměně, takže šrámy šly stranou a už se měnilo. Vilémek vše dokumentoval fotoaparátem. Cestou zpátky z kopce se rozhodl natočit video. Jak vtipné nakonec bude, netušil ani on sám. Cesta z kopce po louce byla totiž pro čtyřletého cvrčka trochu prudká a nutila ho dát se do klusu. Vysoká tráva se mu však pletla mezi nožičky, takže my pomalejší jsme z vrchu koukali na dítě běžící bleskovou rychlostí z kopce s foťákem v ruce, dělající každou druhou vteřinu kotrmelce a salta. Smíchy jsem nemohla popadnout dech a v tu chvíli mi bylo jedno, jestli to foťák vůbec přežil. Hlavně, že to přežil Vilém, který mě opět napomenul, že to vůbec není k smíchu.

Cesta přes Maršíkov vedla většinou po silnici. Vedro bylo k zalknutí, takže jsme byli rádi, že René s Rudolfem pro nás přijedou ke hřbitovu v Losinách auty a už se nebudeme muset dále plahočit. Trochu jsme měly obavu, že konec této výpravy děti natolik vyřídí, že druhý den se jim už nebude nikam chtít, ale to jsme se přepočítaly. Večer se zase vesele plánovalo, kolik krabiček najdeme zítra. A hlavně tu na nádraží…tu už prostě musíme najít…