Deník nadšené geomatky (13)

XIII.Pekelná Smrčina

Třetího dne se nás na vlakové zastávce sešlo o jednoho méně. Hynek totiž neodolal nabídce na rybaření od svého dědy a zatoužil naplnit náš mražák dalšími cejny a kapry. S Reném jsme vegetariáni, ale na rozdíl od nás naše děti ryby milují, takže Hynek se cítí být svým rybolovem velmi užitečný.

Za cíl jsme si dali konečně objevit keš na nádraží v Sobotíně, vyšplhat se k lomu Smrčina, kde je jedna větší krabička, cestou zpátky do Sobotína splnit úkoly k earthkeši Pfarrerb, ulovit multikeš u sobotínského kostela a pokud nebude geomládež padat únavou na ústa, tak to vzít ještě přes hrobku Kleinů.

Na sobotínském nádraží se naše skupinka zkušeně rozdělila na jednotlivce bažící po nálezu kešky, která nám už třetí den unikala. Když se ke mně postupně nesly hlásky: „Mamí, já mám hlad. Teto, můžu taky sušenku?“ bylo mi jasné, že hledáme opět příliš dlouho a bez valného úspěchu. Prohledali jsme opravdu všechno a začínali si myslet, že keš tam prostě není, jinak bychom ji museli najít. Bohužel jsme to museli znovu vzdát a smířit se s naprostým fiaskem. (Jak se později ukázalo, byli jsme prostě jen totálně slepí J Heduš se s odstupem času na místo činu vrátila a krabičku objevila na místě, které jsme předtím prohledali všichni asi stokrát. Nebyla totiž cítit po hmatu, ale člověk musel pořádně ohnout hřbet, aby ji viděl.)

„Renda mi celej večer valil do hlavy, že máme dávat pozor, aby nám do toho lomu nespadly děcka, že není nijak zabezpečenej.“ Svěřuji se Heduš, když procházíme středem Sobotína. V jejích očích se objevilo na pár sekund pouze bělmo a zcela klidně začala rozdávat pokyny prckům. „Děcka, až půjdeme k tomu lomu, nikdo se od nás nehne ani na krok. Všichni půjdete po cestě a NIKDO nebude utíkat napřed.“ Na slovo nikdo dala takový důraz, že si děti málem strachy ucvrnkly, do jakých pekelných jam to asi máme namířeno.

Cesta Sobotínem byla trochu zdlouhavá a geomláďata se začala dožadovat písně. Tentokrát jsem se vytasila s repertoárem z toho vtipnějšího soudku, ovšem to jsem neměla dělat, protože jsem pak byla nucena některé obzvláštně pikantní kousky opakovat do zblbnutí. Obávám se, že když jsem s písní - Když jsem šel okolo vrat… míjela postaršího pána za plotem, pomyslel si něco o zhýralé generaci matek. Konečně jsem dozpívala poslední sloku Na kopečku v Africe a před námi se podobný kopec vynořil taky. Lesní pěšina byla pro geogolfky skoro nesjízdná, takže chvílemi jsme je s Heduš přenášely přes kořeny a kameny. Pája, kterému Heduš svěřila fotoaparát, nás zvěčnil na kompromitujícím videu, kdy sotva popadáme dech. Lom byl ještě daleko, tak jsme s klidným srdcem nechaly drobotinu běžet do toho krpálu napřed. Naše hlavy připomínající knedle na pařáku se konečně vynořily z lesa a po nekonečném stoupání kolmo vzhůru jsme se ocitli na pěkné lesní cestě.

Na ní si to štrádovala vypasená housenka, která vzbudila u geocapartů nebývalé nadšení a zájem. S Heduš jsme využily pauzy u té lezoucí chlupaté nádhery a znovu se shledaly se svým dechem a srdečním tepem. Příjemnou procházkou po rovině, jsme se dostali k rozcestníku s nápisem Smrčina. Dětem zaznělo slovo NIKDO opět v hlavičkách a poslušně se kolem nás shlukly. Neoznačená lesní cesta nás zavedla až k dřevěným schůdkům vedoucím do lomu a k chatě, která se hned vedle lomu tyčila v celé své kráse. Před chatou jsme objevili pěkné posezení a tak jsme s Heduš vyhlásily obědovou pauzu. Děti chvíli poslušně jedly, ale později je více začal zajímat krb a ohniště, takže se v něm začaly hrabat. Naštěstí byla za chalupou funkční pumpa, takže jsme těm mouřenínům mohly vrátit alespoň částečně lidskou podobu.

Samotný lom nebyl ze strany od chaty příliš hluboký a s dřevěnými schůdky byl i docela dobře přístupný. Pod jedním ze stupínků se ukrývala krabička. Mrňousové ji našli cobydup. Trpělivě jsme čekaly, až si každé z pěti dětí vybere dáreček z keše. Konečně byli všichni spokojeni a já mohla z batohu vytáhnout pytlík s blbůstkama na výměnu. Po výstupu z jámy zpátky na povrch jsme musely s Heduš zkonstatovat, že Reného obavy byly přece jen na místě, protože z jedné strany byla stěna lomu opravdu vysoká a nad ní se tyčil les, takže slovo NIKDO mělo opravdu své opodstatnění.

Byla jsem požádána o hit Generál Laudón, který je mezi dětmi obzvláště oblíbený. Do mého kvílení vyťukávala Štěpánka rytmus svými DIY trekovými holemi – rozuměj dvěma klacky z lesa. Ceduli s nápisem Přírodní památka Pfarrerb jsme málem minuli, za recitování básně Jede Tonda autem Honda…Nebylo divu. Přírodní památkou zde byly, pro nás neznalce zcela obyčejné, poddolované kořeny stromů a hromady sutě. Když jsem si přečetla úkoly nutné pro splnění Earthkešky, smířila jsem se s tím, že tahle pro nás zůstane zatím neulovená. Ač jsem si z domu nesla provázek ke změření výšky největšího odkryvu, ani při nejlepší vůli jsme nedokázali poznat, odkud kam měřit. Děti se pokoušely sice objevit polodrahokamy epidoty v té hromadě kamení okolo, ale bez valného úspěchu. Z protisměru k nám směřovali nějací mudlové, takže jsme nechali sutiny sutinami a vydali se spravit si chuť na kostelní multince.

Nepodcenila jsem přípravu a tak jsem věděla, že finálku máme po cestě. Ukrývala se mrška mezi dvanácti mladými kmínky blíže neurčené dřeviny. Pája se pro ni jako nejstarší vyhrabal do svahu, za hlučné podpory Járy a Viléma, kteří sice chtěli šplhat taky, ovšem do tak prudkého a bahnitého kopečka jim to s malými nožkami nešlo. Jarmilka vše s klidem pozorovala z geogolfek se slanou tyčinkou od tety Heduš v ručičce. Než jsme však došli ke kostelu, tyčinky byly snězeny a klid Jarmilky vzal za své. Hlasitě se začala dožadovat výstupu z kočárku. „Ama, ama.“ Přeloženo – sama, sama. Trochu nás tlačil čas, abychom stihli autobus zpátky a při tom ještě ulovit kešku u hrobky, tak jsem zprvu chtěla Jarmilku pod mírným nátlakem nechat v kočárku, ovšem v rámci zachování našeho duševního zdraví jsem podlehla. Celá věc se rychle vyřešila tím, že se Jarmilka rozběhla z mírného kopečka ke kostelu, nožičky se jí zamotaly a ona si potykala s asfaltem. Pro uklidnění jsem ji tedy šupla do manduky, znaveného Viléma posadila chvilku na golfky a cesta nabrala opět spád.

         U hrobky se na hledání keše podepsal nedostatek času, protože jsme potřebovali stihnout autobus. GPS na mém mobilu totiž ukazovala úplně jinam, než se keš nacházela (jak jsme později zjistili) a to na haldu kamení hned za hrobkou. Kameny jsme prohledali tak důkladně, že se nám o nich v noci ještě zdálo, ale stejně jsme v nich nic nenašli. „Kašlem na to, radši už půjdem dolů na bus, po té asfaltce se půjde blbě.“ Vidina dobrých dvaceti minut pochodu po hlavní silnici v horku se nám příliš nelíbila, ale jiné cesty k autobusu nebylo. Cestou jsme motivovaly děti koupí nanuka, v místním kiosku, když budou pěkně šlapat a ještě nám zbyde čas. Kupodivu zbyl a nanuk udělal po nějakých dvanácti kilometrech radost nejenom dětem. Než přijel autobus, stihly jsme s Heduš plánovat, kam bysme mohly tu bandu capartů vzít příště. Jeden by řekl, že tři dny za sebou nás vyřídí, ale bylo to přesně naopak. Příroda nás nabila úžasnou energií a děti byly tak unavené, že večer bez řečí zapadly do postýlek a my s Heduš mohly ještě další dvě hodiny probírat přes messenger dojmy z toho pekelnýho vejšlapu…