Deník nadšené geomatky (14)

XIV. Svobodín a co z něj zbylo

Poslední prázdninovou středu si Hynek s mou sestrou Adrianou a mojí mamkou naplánovali výlet na kolech. René byl v práci, Heduš taky a co já, se dvěma mrňousky doma? Prohlídla jsem keškařský web a volba padla na Svobodín. Svobodín je zaniklá obec kousek od Vernířovic. Ano, to je ta podhorská víska, o které už jsem psala, že spojení tam je báječné, ale jednodušší je proměnit vodu ve víno, než chytit v těch kančích horách zpáteční autobus. Brala jsem to jako výzvu. Vzít s sebou jen dvě děti mi přišlo nějak málo a tak jsem ukecala i Štěpánku, aby si nasbírala nějaké kilometry v té jejich Superlifové aplikaci. Hodila jsem pozvánku i na facebook pro své přátele, ale kupodivu se nenašel nikdo, kdo by se chtěl ve vedru táhnout s dětmi minimálně deset kiláků, zdolat kruté větry i vyprahlou pustinu a vyšplhat se do nejvyšší komnaty nejvyšší věže…

Naše skupinka zaujala místa ve vozidle a tentokrát jsem se už nenechala rozhodit tím, že tento autobus objede nejprve všechny obce v podhůří Jeseníků a až nakonec si to namíří do Vernířovic. U kostela jsme se vylili ven jak velká voda, s radostí, že už je té dlouhé jízdy konec. Čekalo nás překvapení v podobě mojí bývalé kolegyně z práce Zuzanky, která nás vyhlížela se svým bafanem. Bohužel s námi nemohla jít celý výšlap, ale kousek se k nám přidala a dokonce mi, jako místní znalec poměrů, poradila změnu plánované trasy tak, abychom se úplně vyhnuli hlavní silnici protínající tu nudloidní vesnici.

Jako první jsem měla v plánu s dětmi ulovit multikeš Lípa u Ztraceného potoka. Šinuli jsme se tedy směrem k té tříset nebo možná více leté lípě. Se Zuzankou jsem se dlouho neviděla, takže jsme si měly co říct, ovšem děti naše kvákání příliš nebavilo, takže se začaly dožadovat jídla. Naštěstí jsem byla připravena a vzala s sebou švestičky z naší zahrádky. Letos se obzvláště urodily, takže jsem jich měla plný pytlík a děti si jejich pojídáním báječně ukrátily dlouhou chvíli.

Lípa byla opravdu majestátní. Zuzanka nám vyprávěla, že se ji nějací vandalové pokusili zapálit, ale naštěstí byla včas zachráněna. U lípy je zbudované menší posezení, takže jsem na něj usadila děti a vytáhla své předem připravené listiny. Museli jsme nejprve zjistit několik informací, abychom vypočítali souřadnice, na kterých se nachází krabička. Úkoly byly celkem jednoduché, takže mi s jejich plněním mohly pomáhat i děti a za chvíli už jsem v mapách v mobilu hledala, kde je ukrytá finálka. Naštěstí to bylo po cestě, kterou jsme měli namířeno ke Svobodínu, takže nehrozila žádná větší zacházka. Zuzanka se psím společníkem si to namířila přes louku ke svému domovu, protože musela spěchat uvařit svému choti nějakou chutnou krmi k obědu.

V těsné blízkosti kamenité cesty, po které jsme kráčeli, tekl potůček a právě u toho potůčku v pařezu měla být schovaná naše první očekávaná odměna. GPS se zdála být přesná, na můj povel se tedy Štěpánka s Vilémem vrhli do porostu a začali prozkoumávat břeh. Jarmilka si spokojeně chrupkala v manduce. Myslela jsem, že se za chvíli ozve vítězoslavný řev. Z křovin se sice párkrát ozvalo: „Tady je ten pařez!“, ale v zápětí zase: „Ale krabička tu není.“ Když se mi zdálo, že už to těm dvěma průzkumníkům nějak dlouho trvá, prodrala jsem se do houští za nimi. Opravdu. Na břehu potoka bylo několik velmi slibných pařezů, ovšem žádný nebyl ten pravý. Můj zrak spočinul na protějším břehu, kde se taky krčil jeden pěkný pařízek. „Děcka, nikdo nepoleze za mnou, jasný?“ Sundala jsem boty i ponožky a statečně přebrodila ledový potok. S tunou jehličí nalepenou na bosých nohách jsem doufala, že tato oběť nebyla zbytečná, ale byla. Jarmilka si stále v klidu spinkala a já se brodila zase nazpět. Chvíli mi trvalo, než jsem svoje končetiny dala do trochu ucházejícího stavu pro nasazení ponožek a mezitím jsem znovu zapnula ten chytrý přístroj. Tentokrát ukazovala GPS ještě o kus vedle. Vylezla jsem s Jarmilkou na cestu, ale děti to vzaly kolem potůčku a za chvíli už Štěpánka vesele povykuje, že ji našla. No hurá, docela se mi ulevilo, protože hledáním už jsme se docela zdrželi a ten zpáteční autobus…

         Teď nás čekal dlouhý úsek lesního stoupání. Cestu jsem pro jistotu kontrolovala v mapě, abychom nakonec nevylezli někde na Pradědu. Kolem rostla spousta ostružin a děti na ně dostaly chuť, což znamenalo další zdržení. Jeden keř byl obsypaný obzvláště pěknými plody a Vilém se po nich tak mocně natahoval, že skončil po krk v kopřivách. Za mohutného řevu vylezl z příkopu jeden velký puchýř. Štěpánka vida to neštěstí vytáhla ze svého batůžku kapesník, smočila ho v ledové vodě potůčku a vyždímaný ho přikládala na nejvíce postižená místa. Upřímně jsem Štěpánku pochválila za její rychlou první pomoc. Vildovi se evidentně ulevilo, protože přestal bulet a vběhl do pěkného lesíka po pravé straně. Za chvíli už nesl nádherného praváka. Tlačila jsem tedy geogolfky po kamenité cestě do kopečka s Jarmilkou na břiše a z lesa ke mně střídavě přibíhali Štěpánka s Vilémem a dávali hřiby do síťky na kočárku. Hlavně bedly byly luxusní, klobouky jak sombrera.

Když přestalo děti bavit houbaření, začaly hledat lišejníky a soutěžit o nejhezčí exemplář. Podle mapy jsme už měli být někde nad Svobodínem. A taky že ano. Před námi jsme objevili dřevěné schůdky vedoucí do prudce klesajícího výseku. Ty bláho, jak tohle slezeme…Vilém už jel pomalu po zadku dolů a za ním se sunula Štěpánka, přidržujíc se větviček a travin. Golfky jsem složila a táhla je za sebou jako pluh. Krok sun krok a konečně jsme se dostali na trochu schůdnější terén. Pěšinka o šířce veverčí stopy vedla ostružiním a našimi oblíbenými kopřivami. Žahavky nás opět zbavily revmatu na dva roky dopředu, ale stálo to za to. Cestička nás vyplivla u dřevěného můstku a před námi na kopečku jsme uviděli velký dřevěný kříž a základy bývalého kostela. Dýchla na nás atmosféra zaniklé vesničky. Základy kostelíku jsou opravené a udržované a informační tabule nás poučila o všem, co jsme dosud o tomto místě nevěděli. Usadila jsem děti na dřevěné lavičky a vybalila oběd. Zatímco si prckové pochutnávali na salátu z kuskusu, hledala jsem v papírech souřadnice a nápovědu ke Svobodínské kešce. Krabička měla být někde pod kamenem. Jak už to tak bývá, kamení byla všude spousta. Nechala jsem tedy děti baštit a řekla jsem jim, že zatím prohlídnu okolí a kdyžtak tu krabičku donesu. Vzhledem k tomu, že měly v nohách už dobrých deset kilometrů, nikdo neprotestoval. Vydala jsem se přímo za šipkou na mobilu a za další dvě vteřiny jsem se válela po krk v kopřivách. Noha mi totiž sklouzla po vlhké trávě a já to vzala přímo po zádech mezi ty úžasné léčivé byliny. S obličejem, jako kdybych strčila hlavu do vosího hnízda, jsem srdnatě pokračovala, kam mě GPS vedla. No sláva, kameny podél potůčku vypadaly, že by mohly ukrývat ledasco a taky ukrývaly. Vyskočilo proti mně stvoření, které jsem nejprve považovala minimálně za leguána. Když jsem se probrala z prvotního šoku, změnil se obří leguán v obyčejnou ropuchu, ovšem pěkně rostlou. Chyběla jí už jen korunka na hlavě. Naštěstí se ropucha rozhodla, že o krabici se mnou bojovat nebude a v klidu si odkráčela pod kapradí. Popadla jsem kešku a radostně vyběhla kopeček za dětmi. Vyměnili jsme několik hraček a sbalili své saky paky. Mrňousům jsem živě vylíčila svůj děsivý střet s žábou a ti s pusinkami dokořán napjatě poslouchali. Vilém se dožadoval ropuchu zvěčnit fotoaparátem, ovšem když jsme se s keškou vrátili na místo činu, žába o žádnou publicitu nestála a zalezla do nejbližší škvíry mezi kamení. Krabičku jsme pečlivě schovali a vydali se na cestu k vesnici.

Zpátky ze Svobodína jsme šli po docela pohodlné lesní cestě, navíc z mírného kopečka, takže jsme nabrali trochu rychlejší tempo. Chvíli jsem si i myslela, že bychom mohli ten zpáteční autobus stihnout. Děti však objevily po cestě velmi zajímavé druhy nejedlých hub a neustále mi nosily další a další vzorky k prozkoumání, zda jsou vhodné pro smaženici. Lesnička měla podle mapy ústit někde uprostřed Vernířovic, kousek od autobusové zastávky s názvem Pila. Než jsme však dosáhli onoho cíle, museli jsme se ještě proklestit mohutnou břízou, která se rozhodla, že si spadne zrovna napříč přes cestu. Děti přelézání dřeviny velice bavilo. Možná místo drahých dětských hřišť by stačilo sem tam pohodit vzrostlé stromy a o zábavu by bylo postaráno. Prolézačky, houpačky i skluzavky v jednom. Konečně jsme spatřili civilizaci. Autobus však byl už dávno někde v Šumperku a další nám jel za tři hodiny.

I vzpomněla jsem si na svého drahého chotě Reného a požádala ho, zda by pro naši znavenou výpravu nepřijel. Nadšení z něho jen sálalo a brumlal si něco o tom, že jsem měla štěstí, že si zrovna chtěl dát pivo. Rozbili jsme tedy zatím tábor u barevných kontejnerů na tříděný odpad a Vilém navrhnul hru – hádejte, jaká barva auta právě pojede. Poctivě jsme si rozdělili barvičky a čekali na první vozidlo…